Tchajšanská jaderná elektrárna

Tchajšanská jaderná elektrárna
Stát	Čína Čína
Umístění	Tchaj-šan, Kuang-tung
Stav	V provozu
Začátek výstavby	28. září 2009
Zprovoznění	13. prosince 2018
Jaderná elektrárna
Reaktory v provozu	2 × 1750 MW
Plánované reaktory	2 × 1200 MW
Typ reaktorů	EPR-1750
Palivo	Uran 235U
Elektrická energie
Celkový výkon	3500 MW
Plánovaný výkon	5900 MW
Souřadnice	21°55′4,8″ s. š., 112°58′55,2″ v. d.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tchajšanská jaderná elektrárna (čínsky v českém přepisu Tchaj-šan che-tien-čan, pchin-jinem Táishān Hédiànzhàn, znaky zjednodušené 台山核电站) je provozní jadernou elektrárnou na jihu Číny. Nachází se na pobřeží Jihočínského moře v okrese Tchaj-šan městské prefektury Ťiang-men ležící v provincii Kuang-tung. Jedná se o první jadernou elektrárnu v Asii a na světě, kde byly uvedeny do provozu francouzské jaderné tlakovodní reaktory EPR, zde v provedení EPR-1750. Elektrárnu provozuje společnost Guangdong Taishan Nuclear Power Joint Venture Company Limited. Hrubý výkon elektrárny činí 3500 MW.

Historie a technické informace

Počátky

Lokalita Tchajšan byla zvolena již v roce 1992 jako potenciální lokalita pro vybudování jaderné elektrárny, pokud by selhala současně plánovaná lokalita Jang-ťiang.^[1] V roce 2004 Čína vypsala výběrová řízení pro výstavbu jaderných elektráren III. generace v lokalitách Jang-ťiang a Sanmen. Do výběrového řízení se přihlásili 4 zájemci; Areva (EPR), Westinghouse (AP1000), Atomstrojexport (VVER-1000/392 nebo VVER-1500/448) a KHNP (APR-1400).^[2] V prosinci 2006 získala společnost Westinghouse kontrakt na stavbu dvou AP1000 v lokalitě Jang-ťiang a dvou reaktorů v Sanmenu.^[3] NRC Spojených států však požádala, aby bylo umístění elektrárny přesunuto do Chaj-jangu, což bylo později schváleno.^[4] V důsledku toho byla Arevě přislíbena výstavba dvou reaktorů v Jang-ťiangu. Smlouva měla být podepsána v červenci 2007. Vzhledem k tomu, že výstavba elektrárny v Tchajšanu byla plánována na jedenáctou pětiletku (2006 až 2010), ale nebyl stanoven žádný harmonogram, byla kvůli energetické náročnosti v Jang-ťiangu upřednostněna výstavba šesti čínských tlakovodních reaktorů a projekt byl v srpnu 2007 znovu přesunut, tentokrát do Tchajšanu.^[5] Tchajšan byla alternativní lokalita Jang-ťiangu, pokud by selhal, ale místo alternativního umístění byla lokalita využita pro výstavbu nové další elektrárny.

Blok 1 a 2

Dne 25. listopadu 2007 byla podepsána stavební smlouva se společností Areva na výstavbu prvních dvou bloků. Zakázka v hodnotě 8 miliard eur byla dosud největším exportním úspěchem francouzského jaderného průmyslu. V květnu 2008 byla pro jadernou elektrárnu poskytnuta půjčka ve výši 100 miliard juanů. V srpnu 2008 byla jako dodavatel pro dodávku turbín vybrána společnost Alstom. Společnost China Guangdong Nuclear Power Company objednala dvě turbíny Arabelle s pomalým chodem 1500 otáček za minutu a výkonem 1750 MW, v té době nejvýkonnější turbosoustrojí na světě.^[6] Turbíny měly být vyrobeny společně se společností Dongfang za celkem 300 milionů eur, z toho 100 milionů eur by poskytla společnost Dongfang. Již v dubnu 2008 byl projektem turbínového ostrova pověřen Alstom, jehož smlouva byla podepsána v červenci 2008.^[6] Dodávkou jaderného ostrova byla pověřena Areva.^[7][8]

Výkopové práce začaly 26. srpna 2008.^[9] První beton pro první blok byl nalit v říjnu 2009 a pro druhý blok v dubnu 2010.^[10] Výstavba každého bloku byla plánována na 46 měsíců, což bylo výrazně rychlejší a levnější než první dva EPR ve Finsku a Francii.^[11] Tyto plány se později ukázaly jako nereálné, protože spuštění bylo opakovaně zdržováno. V dubnu 2015 Čína pozastavila vkládání jaderného paliva do jaderných reaktorů, plnění pokračovalo až když byly vyřešeny všechny bezpečnostní problémy reaktoru typu EPR, které vyvstaly po zprávách o neobvyklých jevech na horní i dolní části tlakové nádoby reaktoru Flamanville 3. Termíny spuštění energetických jednotek byly posunuty na rok 2017. V únoru 2017, po 88 měsících výstavby bylo oznámeno, že dokončení reaktorů bude odloženo do druhé poloviny roku 2017 a první poloviny roku 2018.^[12] V lednu 2018 bylo uvedení do provozu opět posunuto, přičemž komerční provoz se očekává na přelomu let 2018 a 2019.^[13] Jednalo se o třetí zpoždění za poslední dva roky, které zahrnovalo další prodražení o 5 miliard juanů. Odhadovalo se, že investiční náklady elektrárny vzrostou na 22 až 23 juanů na watt z původně plánovaných 14 juanů.^[14]

Do stavu kritičnosti přešel první blok poprvé dne 6. června 2018.^[15] Dne 29. června 2018 byl první blok přifázován k síti.^[16][17] Do komerčního provozu blok přešel dne 13. prosince 2018.^[18] Jednalo se o první spuštění EPR na světě, dříve, než v zemi svého vzniku, ve Francii, kvůli četným zpožděním projektu Flamanville-3. Druhý blok byl připojen k síti 23. června 2019 a do komerčního provozu přešel 7. září 2019.^[19]

Blok 3 a 4

Původně bylo od roku 2010 plánováno vybudovat další dva bloky stejného typu. Jejich výstavba měla začít v roce 2015.^[20] V dubnu 2015 byl plán schválen. Společnost China General Nuclear Power Corporation změnila v září 2020 své plány a změnila model reaktoru na Hualong One. Celkový výkon elektrárny tak bude nižší, než se původně předpokládalo, protože Hualong One má hrubý výkon pouze 1200 MW, zatímco EPR-1750 má 1750 MW.^[21]

Bloky 5 a 6

Již v roce 2009 se plánovalo postavit pátý a šestý blok.^[22] Neexistují však žádné dohody o budoucí výstavbě bloků ani prohlášení o záměru, které by stavbu zařízení zpochybnilo.^[23]

Informace o reaktorech

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku АЭС Тайшань na ruské Wikipedii.
V tomto článku je použit text článku Kernkraftwerk Taishan na Nucleopedii.

Související články

• Jaderná energetika v Číně

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tchajšanská jaderná elektrárna na Wikimedia Commons