Tchu-s’

Domorodý úřad tchu-s’ (čínsky pchin-jinem tǔ​sī, znaky 土司, doslova „domorodý úřad“) bylo v Číně od 13. století obecné označení autonomních území nečínských kmenů v jihozápadní Číně na úrovni prefektury, kraje nebo okresu. První zřídila říše Jüan, systematicky je na domorodých územích zaváděla vláda říše Ming, přetrvaly i za Čchingů.

Historie

Tchu-s’, domorodý úřad, se poprvé objevilo v říši Jüan jako označení pro samosprávná území domorodých kmenů jihozápadní Číny na úrovni prefektury, kraje nebo okresu. Zatímco v jüanském období existovaly jen ojediněle, vláda říše Ming úřady tchu-s’ zřizovala systematicky.[1] Zavedla je ve velkých částech provincií S’-čchuan a Chu-kuang a zvláště v Kuej-čou a Jün-nanu.[2] Vznikaly takto „domorodé“ prefektury, kraje a okresy, jejichž status vyznačovala předpona tchu (土, „domorodý“) v názvu, pacifikační úřady süan-fu s’ (宣撫司), süan-wej s’ (宣慰司), an-fu s’ (安撫司), případně i úřady čao-tchao s’ (招討司), čang-kuan s’ (長官司).[3]

Domorodé úřady byly ustanovovány tím, že náčelníci nečínských kmenů obdrželi čínské úřední tituly a odpovídající hodnosti. Méně asimilovaní a významnější náčelníci dostávali tituly vojenské[2] – zpravidla „usmiřující komisař“ v různých variantách, např. süan-fu š’ (宣撫使), süan-wej š’ (宣慰使), an-fu š’ (安撫使) a jiné, ostatní počínaje mingskou dobou dostávali tituly civilní – zpravidla čínské tituly správců prefektur, krajů, nebo okresů s předponou tchu.[1] Náčelníci s čínskými tituly byli souhrnně označováni jako tchu-kuan (土官), domorodí úředníci.[1] Měli za povinnost zachovávat loajalitu k jüanské/mingské/čchingské vládě, klid na svém území, pravidelně odevzdávat tribut,[pozn. 1] a přispívat vojenskými oddíly k vládním tažením, jinak na svěřeném území vládli podle místních zvyků.

Počínaje 16. stoletím se termíny tchu-s’ a tchu-kuan začaly používat pro různé typy regionů. Tchu-s’ se v čínské administrativní praxi začal používat pro oblasti, jejichž správa se blížila běžným čínským regionům. Jejich obyvatelstvo mělo stejné povinnosti jako Číňané a úřadovala v nich směsice domorodých náčelníků a čínských úředníků podléhajících ministerstvu státní správy.[1] Naopak domorodí úředníci tchu-kuan, vesměs s vojenskými tituly, vedli ty regiony, které si udržely většinu původní autonomie, přičemž podléhali dohledu ministerstva vojenství.[1]

Roku 2015 byly pozůstatky tří domorodých úřadů tchu-s’, v Chaj-lung-tchunu, Lao-s’-čchengu a Tchang-ja, zařazeny mezi světové dědictví UNESCO. Podle čínské agentury Sin-chua byly zapsány jako symbol historických čínských administrativních postupů „spojujících sjednocování země s respektem ke zvykům a způsobu života menšin“.[5]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Například náčelníci z rodu Jang, kteří s titulem süan-wej š’ Po-čou (dřívější kraj Po-čou ležel v moderní prefektuře Cun-i) z Chaj-lung-tchunu ovládali sever provincie Kuej-čou na pomezí se S’-čchuanem, za Mingů odváděli každé tři roky 200 tun dřeva, koně a další místní produkty.[4]

Reference

  1. ↑ a b c d e HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. S. 547. (anglicky) [Dále jen Hucker (1985)]. 
  2. ↑ a b Hucker (1985), s. 78.
  3. ↑ HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 48. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ SWOPE, Kenneth M. A Dragon's Head and a Serpent's Tail: Ming China and the First Great East Asian War, 1592-1598. Norman: University of Oklahoma Press, 2012. 432 s. ISBN 080618504X, ISBN 9780806185040. S. 34–35. (anglicky) 
  5. ↑ Xinhua. China's Tusi Sites Listed as World Heritage [online]. CRI, 2015-7-4 [cit. 2015-07-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-10-27. (anglicky) 

Literatura

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
  • KARLACH, Jan. Pomocí barbarů ovládat barbary: Postavení tusi v oblasti Liangshanu. Praha, 2014. 205 s. Diplomová práce. Ústav Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucí práce Jakub Maršálek. Dostupné online.