Tchumuská krize

Tchumuská krize (čínsky pchin-jinem Tŭmù zhī Bìan, znaky zjednodušené 土木之变, tradiční 土木之變) nebo bitva u pevnosti Tchu-mu (čínsky pchin-jinem Tǔmù zhī Yì, znaky 土木之役) byl pohraniční konflikt mezi ojratskými Mongoly a říší Ming, který 1. září 1449 vyústil v drtivou porážku půlmilionové mingské armády mnohem slabšími Mongoly, kteří v bitvě zajali mingského císaře Jing-cunga.^[1] Tento výsledek, jeden z největších vojenských neúspěchů za tři staletí existence říše Ming, byl způsoben výjimečně špatným vedením mingské armády.

Před krizí

Obrana severovýchodu ve 30. a 40. letech 15. století

Stav obrany severních hranic čínské říše Ming se po smrti císaře Jung-leho roku 1424 postupně zhoršoval, stížnosti generálů na nedostatek prostředků nebyly vyslyšeny.^[2] V letech 1435 a 1438 sice došlo k posílení některých posádek, celková situace se však nezměnila. Ve vnitrozemí z teoretických 2,5 miliónů vojáků v posádkách wej-suo vykonávala své povinnosti jen polovina. Vojenské rolníky si důstojníci vesměs zprivatizovali, proto zásobování pohraničních armád záviselo na dodávkách obilí z vnitrozemí, obvykle nedostatečném. Klesala kvalita výcviku i výzbroje a výstroje.^[3] Pekingská posádka byla využívána při výstavbě někdy obranných postavení, častěji však paláců, chrámů, či soukromých obydlí důstojníků či eunuchů císařského paláce.^[4]

Obrana severu byla po opuštění předsunutých posádek ve stepích dnešního vnitřního Mongolska soustředěna na hranici mezi Čínou a stepí. Velká zeď však ještě nestála a mezi opevněnými městy hranici střežily pouze hlídky. Obrana severovýchodu se opírala o tři opevněná města, Süan-fu, Ta-tchung a Peking, přičemž opevnění Pekingu bylo dokončeno teprve roku 1445. V Süan-fu sloužilo 90 tisíc vojáků – 35 tisíc připravených k boji a 55 tisíc ve výcviku; v tom bylo 25 tisíc jezdců; vojáci disponovali devíti tisíci střelných zbraní různých druhů a ještě 90 tisíci ručních raket.^[5] V Ta-tchungu bylo jezdectvo silnější, s 35 tisíci koní. Za nimi v Pekingu sloužilo 160 tisíc mužů. Rezervu tvořily posádky rozmístěné v severovýchodní Číně (v Pej Č’-li, Šan-tungu a Che-nanu).^[5]

Podle plánů měly hlídkové prapory na hranicích zadržet nepřítele, dokud nedorazí hlavní síly. Ale protože Süan-fu bylo jen 180 km od Pekingu, obranný systém neměl hloubku^[5] a předpokládal rychlou a rozhodnou reakci na útok.^[6]

Čínsko-mongolské vztahy ve 40. letech 15. století

Mongolové byli rozděleni mezi Urianchajce na jihovýchodě, východní Mongoly (či Tatary) na východě a Ojraty na západě.^[7] Poté, co vůdce východních Mongolů Arughtaj padl roku 1434 v bitvě s Ojraty, získali tito mocenskou převahu v Mongolsku a jejich náčelník Toghon oženil svou dceru s mladým chánem (východních) Mongolů.^{[pozn. 1]} Po Toghonově smrti 1440 zdědil jeho syn Esen titul tajši a vládu nad Mongolskem,^[9] Esen byl ambicióznější, v letech 1443 a 1445 zaútočil na Chami a roku 1448 si ho podřídil. Pokoušel se také přetáhnout mongolské oddíly mingské armády v západním Kan-su. Na východě jeho moc dosahovala až k hranicím Koreje.^[8] V Pekingu ho oponenti Wang Čena (eunucha a ve 40. letech nejvlivnější osoby na císařském dvoře) považovali za hrozbu.^[4]

Mongolové měli ve vztahu s Čínou zájem hlavně na svobodném obchodu, zejména na výměně koní za čaj, hedvábí a luxusní zboží. Mingská vláda obchod omezovala a regulovala, soustředila ho do několika pohraničních měst, hlavně Ta-tchungu.^[8] S postupujícím růstem moci Esena rostla i jeho potřeba zboží.^[10] Koncem 40. let proto Mongolové přicházeli do Ta-tchungu ve velkých počtech, až dva tisíce ročně.^[8] Tolik ozbrojených jezdců představovalo pro mingské úřady vážný bezpečnostní problém.^[8] Mingské protesty proti příliš velkému množství přicházejících Mongolů prudce zhoršily vzájemné vztahy. Nakonec byli Mongolové roku 1449 odmítnuti a dostali jen pětinu požadovaného zboží. Rozhodli se vzít si ho silou. Bezprostřední záminkou k válce bylo odmítnutí Esenovy žádosti o císařskou princeznu pro jeho syna.^[10]

Krize

Mongolská invaze

V červenci 1449 Esen zahájil rozsáhlou invazi do Číny. Mongolové postupovali ve třech směrech. Na východě chán Togto Buka s Urianchajci zaútočil na Liao-tung. Druhá mongolská armáda vytáhla na Süan-fu a třetí, v čele s Esenem, postupovala na Ta-tchung.^[6] Cílem tažení bylo dobytí opevněných měst Süan-fu a Ta-tchungu, čímž by Mongolové získali volný přístup na sever Číny.^[11]

Zpráva o nájezdu přišla do Pekingu 20. července. Císař neprodleně rozkázal čtyřem generálům a 45 tisícům vojáků pekingské posádky postoupit do Ta-tchungu a Süan-fu a strážit hranici.^[12] Dne 30. července došla do Pekingu zpráva, že Esen zaútočil na Ta-tchung.^[13] Císař Jing-cung bez konzultací s ministry 1. srpna přikázal zmobilizovat pekingskou posádku^[13] a prohlásil, že osobně povede trestnou výpravu.

Jing-cung byl znám oblibou vojenských přehlídek, které pro něj organizoval Wang Čen.^[13] Jeho sebedůvěru posílily i nedávné úspěchy mingských vojsk v lučchuan-pchingmienských válkách a při potlačení povstání Teng Mao-čchiho.^[10] Navíc všichni dosavadní mingští císaři (kromě Ťien-wena) osobně vedli armády do boje. Takže to byl Wang Čen, kdo vyzýval k následování precedentů, když podpořil císařovo rozhodnutí.^[13]

Prvními, kdo protestovali, byli ministr vojenství Kchuang Jie a jeho náměstek Jü Čchien.^{[pozn. 2]} Účast panovníka na trestné expedici považovali za nepřijatelně riskantní dobrodružství.^[13] I jiní se pokoušeli odvrátit císaře od účasti na tažení. Jménem nesouhlasících úředníků ministr státní správy Wang Č’ v memorandu císaře přesvědčoval, že pro nebezpečí války jsou určeni důstojníci, kdežto hlava dynastie a říše a osoba, na kterou je soustředěna pozornost světa, se nemá vystavovat nebezpečí. Císař mu poděkoval za starost, ale nenechal se odvrátit od svých plánů.^[14] Poslední pokus o zastavení císaře podnikl sekretář úřadu dohledu při odchodu armády z města, když se vrhl před císařův palankýn, ani on neuspěl.^[14]

Dne 3. srpna Esenovo vojsko rozdrtilo špatně zásobenou mingskou armádu u Jang-che, už na čínském území.^[15] Týž den Jing-cung pověřil mladšího bratra Ču Čchi-jüa, knížete z Čcheng, správou metropole po dobu tažení, přičemž mu přidělil čtyři pomocníky, zastupující nejdůležitější mocenské skupiny. Císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z císařových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat.^[14]

Přes dlouhodobé zhoršování bezpečnostní situace císař před svým náhlým rozhodnutím nepodnikl předběžné přípravy. Vojáci tak měli na přípravu k pochodu pouze několik málo desítek hodin mezi 1. a 4. srpnem.^[14] Císaře kromě věrného Wang Čena doprovázelo na dvacet zkušených generálů, vesměs držitelů šlechtických titulů, a stejný počet vysoce postavených úředníků, doprovázených stovkami níže postavených hodnostářů.^[12] Faktickým vrchním velitelem byl Wang Čen.^[16] Celkový počet členů expedice je obvykle odhadován na půl miliónu,^[12] podle údaje jednoho soudobého zdroje, reálně však byl výrazně menší.^[14] I za optimálních podmínek by bylo obtížné takovou armádu zásobovat, jednotky však byly narychlo shromážděné, špatně zásobené a nekompetentně vedené, což nakonec vedlo ke katastrofě.^[12]

Císařovo tažení

Z Pekingu armáda vyrazila 4. srpna ^[17] a vytáhla na průsmyk Ťü-jung.^[15] Cílem byl krátký, rychlý pochod na západ, přes Süan-fu do Ta-tchungu, rychlé tažení ve stepi, a návrat do Pekingu jižní cestou (aby nebyl kraj podél cesty Peking–Süan-fu–Ta-tchung neúměrně poničen dvojím průchodem vojska) přes Jü-čou a průsmyk C’-ťing.^[16]

Od prvního dne vládl v armádě zmatek a nepořádky.^[14] Vojáci pochodovali v neustávajícím hustém dešti.^[16] Do Süan-fu Jing-cung přibyl po sedmi dnech, zdržen bouří. Mnozí ho prosili, aby se vrátil, v Süan-fu^[17] i předtím v Ťü-jung-kuanu,^[15] ale Wang Čen radil pokračovat.^[17] Dne 12. srpna už někteří hodnostáři diskutovali o zavraždění Wang Čena a návratu císaře, ale nesebrali odvahu k realizaci plánu.^[15]

Dne 16. srpna vojsko přišlo na bojiště u Jang-che a nalezlo těla obětí bitvy.^[15] Ta-tchungu císař dosáhl 18. srpna. Na cestě zemřelo více vojáků hlady než v důsledku srážek s nepřítelem.^[17] V Ta-tchungu zprávy tamních velitelů a informace z okolních pohraničních posádek přesvědčily Wang Čena, že pokračování tažení do stepi by bylo nebezpečné. Proto byla výprava prohlášena za vítěznou a 20. srpna se otočila na cestu zpět.^[15] Disciplína vojska se již začala rozkládat. Wang Čen se obával, že průchod vojska postihne jeho panství v Jü-čou, proto prosadil návrat stejnou cestou, jakou armáda přišla.^[15]

Vracející se vojsko přišlo do Süan-fu 27. srpna.^[15] O tři dny později, 30. srpna, Mongolové východně od Süan-fu napadli a zničili zadní voj mingské armády. Vzápětí v Jao-er-lingu zničili nový čtyřicetitisícový^[17] zadní voj tvořený jízdou pod vedením generála Ču Junga. Dne 31. srpna se mingská armáda utábořila u poštovní stanice v Tchu-mu. Wang Čen odmítl návrh ministrů, aby si císař našel útočiště v opevněném městě Chuaj-laj, pouhých 10,5 km vpředu, patrně protože se nechtěl odloučit od svých zavazadel.^[15] V Tchu-mu armáda neměla zdroj vody k uhašení žízně mužů a napojení koní.^[17]

Porážka a zajetí císaře

Esen poslal předsunuté jednotky odříznout Číňanům přístup k řece jižně od čínského tábora. Do rána 1. září jeho síly obklopily Číňany. Wang Čen odmítl všechny nabídky k jednání a nařídil zmatené mingské armádě postup k řece. Následovala bitva mezi dezorganizovanou mingskou armádu a předvojem mongolského vojska, Esen sám se bitvy neúčastnil.^[15] Boje se účastnilo pouze 20 tisíc Mongolů,^[18] ale hladoví a žíznící mingští vojáci prakticky nekladli odpor.^[17] Mingská armáda byla rozprášena. Mongolové získali obrovské množství zbraní i výstroje a zabili množství čínských vojáků. Padli všichni vysoce postavení hodnostáři,^[15] dva vévodové, dva markýzové, pět hrabat, několik generálů, a stovky úředníků,^[17] včetně starého generála Čang Fua a velkých sekretářů Cchao Naje a Čang Iho.^[19] Později po znovuobsazení oblasti v ní mingské oddíly posbíraly desítky tisíc kusů střelných zbraní a zbroje a další vybavení.^[17]

V bitvě se tělesná stráž císaře pokusila vyvést ho z boje, ale nepodařilo se. Ve skrumáži jeden z mingských důstojníků zabil Wang Čena.^{[18][pozn. 3]} Císař byl zajat a 3. září odveden do mongolského tábora nedaleko Süan-fu.^[19] Esen se rozhodl ho nezabít a než uváží, jak s ním naloží, informovat mingskou stranu.^[18]

Následky

Císařovna vdova Sun a císařovna Čchien, stojící v čele dvora, se o bitvě a zajetí císaře dozvěděly v noci z 2. na 3. září. Ihned vyslaly poselství s dary pro Esena. Vládním úředníkům informaci sdělili eunuchové stojící v čele Ředitelství obřadů Ťin Jing a Sing An. Nastala panika, protože v pekingské posádce zůstalo méně než 100 tisíc vojáků a osud Ta-tchungu a Süan-fu byl nejistý. Eunuchové volali po muži s reputací a jasnou myslí.^[20]

Vážený a respektovaný Sü Čcheng,^[20] rodák ze Su-čou známý zběhlostí ve vojenské strategii a obeznámeností se situací na hranicích, navrhl dočasné přemístění hlavního města na jih, aby bylo dále od nepřátel a zmařena možnost překvapivého útoku. Ministr obřadů Chu Jing oponoval Süovu plánu a jako bývalý Jung-leho důvěrník bránil Jung-leho odkaz: argumentoval, že nelze opustit hrobky císařů Jung-leho a Süan-teho a že potomci jsou povinni držet se vůle předků.^{[pozn. 4]} V tuto chvíli (3. září) se hlasitě ozval náměstek ministra války Jü Čchien. Prohlásil, že kdo navrhuje odchod na jih, zaslouží popravu. Což zchladilo panikařící úředníky.^{[pozn. 5]} Jü Čchiena podpořili přední eunuchové a velcí sekretáři Čchen Sün a Šang Lu, čímž získal převahu. Než však mohlo být cokoliv uděláno, bylo třeba schválení shora, a to dala císařovna vdova Sun, byť plná obav.^[18] I poté, co padlo rozhodnutí zůstat, řada úředníků uprchla na jih,^[14] mnozí poslali na jih alespoň své rodiny.^[18]

Zatím se Mongolové pokoušeli využít své vzácné kořisti. Přitáhli k Süan-fu a požadovali otevření bran a vstup císaře s doprovodem (totiž mongolskou armádou) do města. Tamní posádka reagovala střelbou. Mongolové poté odtáhli k Ta-tchungu. Císař současně v dalším vzkazu do Pekingu urgoval dodávky zboží pro Mongoly, doufaje, že to je jejich cíl. U Ta-tchungu tamní velitelé také odmítli otevřít brány, i přes rozhořčení popuzeného císaře, a to paradoxně s odvoláním na císařské rozkazy.^[11] Přítomný oblastní velitel Liou An se dokonce odvážně vydal do mongolského tábora, kde se setkal s císařem. Poté se k císaři z města vypravila řada úředníků a důstojníků. Město však vydáno nebylo, Liou An pouze předal císaři tamní rezervu stříbra (140 tisíc liangů) kterou Jing-cung rozdal mezi mongolské náčelníky.^[21]

Dne 4. září ministr Wang Č’ oslovil císařovnu vdovu s žádostí o souhlas s pověřením knížete z Čcheng řízením vlády. Souhlasila, ale omezila jeho pověření označením za mimořádné a dočasné. Současně prosadila povýšení dvouletého^[17] Ču Ťien-šena, nejstaršího syna zajatého císaře, na korunního prince. Korunní princ byl jmenován 6. září.^[21]

Politickou iniciativu nyní strhl do svých rukou Jü Čchien. Jako nejvýše postavený úředník na ministerstvu vojenství řídil obranné přípravy. Prosadil přepravu obilí ze sýpek v Tchung-čou u Pekingu, kde byla téměř polovina zásob zrna.^{[pozn. 6]} Kníže z Čcheng podpořil i Jüův plán na shromáždění vojenských oddílů z blízkých provincií i jihu a odvodů v metropolitní oblasti. Dne 7. srpna byl Jü jmenován ministrem vojenství. Téhož dne byli pohraniční velitelé varováni před zneužitím císařských insignií a odznaků a velitelé v Ta-tchungu (kteří v duchu tohoto příkazu už jednali) před odpovídáním na žádosti císaře.^[22]

Nástup nového císaře a uklidnění situace

Pekingští hodnostáři pociťovali potřebu jasné autority a od 15. září vyzývali knížete z Čcheng k převzetí císařské hodnosti.^[23] Kníže se zdráhal, ale nakonec ustoupil a 17. (či 23.)^[24] září nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Bratra prohlásil „nejvyšším císařem“ (太上皇帝, tchaj-šang chuang-ti, což byl formálně vyšší, ale jen čestný titul nepřinášející žádnou moc).^[17] Protestoval pouze jeden hodnostář, který za to zaplatil životem.^[24]

Jü Čchien k obraně Pekingu stáhl 80 tisíc vojáků ze Süan-fu a další z Liao-tungu, navíc povolal zálohy se severní Číny, včetně dopravních a výcvikových útvarů a jednotek pobřežní stráže.^[24] Poté jmenoval nové velitele a uspořádal obranu. Zatím Esen znovu přitáhl před Ta-tchung. Tentokrát vystupoval jako obhájce práv Jing-cunga na trůn, ale byl odmítnut, odmítla ho i posádka v Jang-che. Poté vytáhl na Peking, stále s cílem dosadit Jing-cunga na trůn. Obránci průsmyku C’-ťing zadrželi mongolskou armádu na několik dní, než podlehli přesile, a tak se Esen dostal k Pekingu až 27. října. Jü Čchien měl nyní k dispozici 220 tisíc mužů proti 70 tisícům Mongolů. Mongolové zaútočili, ale po pětidenních bojích pochopili, že nemají sílu k dobytí města, a vrátili se do vlasti. Po Esenově odchodu od Pekingu mingské oddíly vyhnaly z Číny i ostatní menší mongolské oddíly.^[25] Po nijakém výsledku Esenova tažení se mongolská jednota začala rychle začala rozkládat; už několik dnů po Esenově odchodu od Pekingu vyslal chán Togto Buka do Pekingu vyslance s tributem.^[26]

V následujících týdnech Mongolové pokračovali v pohraničních nájezdech, někdy se jich účastnily i početné oddíly. Mingská armáda, řízená z Pekingu Jü Čchienem, reagovala posílením obrany průsmyků, současně mingská jízda čistila pohraniční stepi. Operace mingských vojsk neměly výrazné výsledky, avšak byly náročné na zásobování, protože zázemí bylo poničené.^[26]

Esen poté nabídl propuštění Jing-cunga, ovšem císař Ťing-tchaj nejdříve chtěl posílit svou pozici v paláci a ve vládě a s bratrovým návratem nespěchal.^[26] Jing-cung se proto mohl vrátit až v září 1450. V zajetí zůstal dvanáct a půl měsíce. Ojrati se k němu chovali korektně a do Číny se vrátil jako jejich přítel.^[17] Po návratu Jing-cunga do vlasti se jím Ťing-tchaj cítil ohrožen, přikázal mu k pobytu Jižní palác v Zakázaném městě a omezil jeho kontakty s vnějším světem. Fakticky se Jing-cung nacházel v domácím vězení.

Důsledky

Ačkoliv bezprostřední dojem z prohrané bitvy a zajetí císaře byl drtivý, opevněná města se proti Mongolům držela bez problémů a Mongolové proto nebyli schopni trvale obsadit nějaké území. Krize nevedla k teritoriálním změnám a vzájemné vztahy po několika měsících zapadly do starých kolejí.

Cílem Mongolů nebyly teritoriální zisky, ale ustavení bezproblémových obchodních svazků s Čínou. Esen proto záhy po bitvě navázal korektní vztahy s mingskou říší. Za neschopnost využít vítězství k výraznějším ziskům byl Esen v Mongolsku široce kritizován a jeho autorita byla otřesena. Roku 1453 se sice prohlásil chánem, ale už o dva roky později zahynul.^[27]

Tchumuská krize vyvolala rozsáhlou reorganizaci mingských úřadů a armády. Na úspěchu těchto změn se zakládala relativní stabilita říše Ming ve zbytku 15. století.^[27]

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tumu Crisis na anglické Wikipedii.

Literatura

• TWITCHETT, Denis C; TILEMANN, Grimm. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436-1464. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 305–342. (anglicky)

• MOTE, Frederick W. The T'u-Mu Incident of 1449. In: DREYER, Edward L; KIERMAN, Frank Algerton; FAIRBANK, John King. Chinese Ways in Warfare. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1974. S. 243–272. (anglicky)