Tekla Náhlovská

Tekla Náhlovská
Rodné jménoTekla Oliweriusová
Narození23. září 1847
Kralovice
Úmrtí8. listopadu 1916 (ve věku 69 let) nebo 11. srpna 1916 (ve věku 68 let)
Praha
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníspisovatelka a dramatička
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Pozvánka na ochotnické představení

Tekla Náhlovská, roz. Oliveriusová (23. září 1847, Kralovice11. srpna 1916, Praha), byla česká autorka divadelních her, především komedií a frašek.

Život

Narodila se 23. září 1847 v Kralovicích jako poslední z osmi dětí Antonínu Oliveriusovi a Barboře Oliveriusové, roz. Kondelíkové (zemřela 2. října 1891).[1] Antonín Oliverius byl v Kralovicích měšťanem, kupcem a magistrátním radou.

O dětství a mládí Tekly Náhlovské v Kralovicích se neví nic.

Pozvánka na ochotnické představení

V roce 1870 se provdala za úředníka banky Slavia v Praze Antonína Náhlovského. Měli dva syny – Jaroslava a Vladimíra, manžel Antonín Náhlovský tragicky zemřel 18. března 1899.[2] Jinak o jejím životě není nic známo. Byla členkou Společnosti přátel starožitností od roku 1889 (Národní politika 14. ledna 1889). Zemřela 11. srpna 1916 v Praze a v Praze na Vinohradském hřbitově byla pochována. Na její úmrtí upozorňují noviny Venkov 16. srpna 1916 slovy "spisovatelka oblíbených divadelních her napsala také řadu veršů a pěkných povídek". Slávie, týdeník věnovaný politice, všeobecnému vzdělávání a jiným praktickým potřebám Čechoameričanů v Americe, uveřejnil zprávu o jejím úmrtí 31. října 1916.[3]

Dílo

Svoji dramatickou tvorbu – frašky a komedie – zahájila v 90. letech 19. století. Napsala pět her, v nichž těží ze situační komiky venkovského i městského prostředí. Jednající osoby v jejích hrách jsou dobře odpozorované figury a figurky české společnosti přelomu 19. a 20. století narušované sociálními vztahy, mocí peněz a nerovností osob. Příběhy jsou jednoduché s nebohatou fabulací. Dobře má autorka také odpozorované pokleslé vlastenectví a ztrátu národního uvědomění, všímá si i otázek ženské emancipace. Dalších několik jejích her zůstalo v rukopise.[4]

Z maloměstského prostředí těží fraška Výstavní los aneb Honba za ženichem, v roce 1892 ji hrála divadelní Pištěkova společnost.

Ve stejném roce měla na repertoáru Společnost P. Švandy ml. hru Nevěřím aneb Sázka o vous s titulem Prohráno, vousy dolů! V komedii těžící ze záměny osob se mladík z bohaté rodiny vydává za ševce, aby zjistil, zda ho jeho chudá milá nemá ráda jenom pro peníze. Hru uvádělo také Divadlo českých ochotníků v Místku v roce 1[5] 893, jak upozorňovaly Lidové noviny i noviny Moravská orlice. Plzeňské divadlo tuto hru uvedlo v roce 1894.[6]

Do venkovského prostředí je zasazena hra Paní představená poukazující na sociální předsudky. Komedii Paní představenou sehráli v roce 1900 ochotníci v Žadonicích (v okrese Hodonín) v hostinci u Svozilů 22. ledna 1900; čistý výnos z přestavení byl věnován na školní knihovnu, jak uvedly Lidové noviny 22. dubna 1900 v čísle 92. Hru uvedli také ochotníci ve Starém Svojanově 13. ledna 1901, jak se lze dočíst v Jitřence s datem 15. ledna 1901 (vydávány v Poličce).

Hra Defraudanti už má rysy kritičnosti; ředitel banky chce utajit její bankrot, ke kterému banku dovedl společně se svými příbuznými. Ve hře nevystupuje žádná kladná postava, protože původně jediná, totiž novinář Chudobka, se také dal zkorumpovat .

Politika odnárodňování a postupující maďarizace se odráží ve hře Pan notárko! napsané podle povídky Karla Kálala. Hlavní postava, pomaďarštělý notář, vystupuje proti Slovákům a Slovanům vůbec. Jeho záporný charakter je násoben otcovstvím nemanželského dítěte a odmítáním ženitby s jeho matkou, což v té době bylo vysoce nemorální. Nakonec ho matka dítěte Marienka odmítne a notář končí sebevraždou. Pan notárko! vyšel nákl. Josefa Svobody na Královských Vinohradech v roce 1905. Na hru bylo upozorněno v Národních listech slovy:

"...Paní Náhlovská postavila na scénu obraz plný života nejen zevního, ale i vnitřního. Mluví se tu sice o věcech vlasteneckých, ale nikoli šablonou a frázemi. Notárko je vtělení slovenské bolesti. Syn slovenské matky věrné a náboženské, ale výchovou úřední naprosto skoro zvrhlý a zkažený. Pravme skoro. Na dně duše mu přece je zůstalo něco citu pravého, ten se vzedme a přinutí ubožáka k poznání a zoufalství. Drama je schopno vzbuditi na českých divadlech více poznání a mravního účinku, než deset knih a kupa přednášek. Upozorňujeme naše spolky na tuto hru. Není dlouhá, scény se bystře střídají, řeč je přirozená a jadrná, česká, ale zbarvená slovenskými a maďarskými pořekadly, dobrých efektů je dosti. Provozovací právo je úplně volné."[7]

Informaci o vydání Pana Notárka u nakl. Josefa Svobody přinesla zprávu i revue Naše doba (1906. roč. 13, seš. 11). Znovu byla hra vydána v roce 1908 v Telči nakladatelem E. Šolcem. A podle Poledního listu z 11.10.1930 hrál Ochotnický spolek Vojan v Lounech hru ještě 14. října 1930, v novinách je na tuto skutečnost upozorněno ve třech po sobě následujících říjnových číslech - 11., 12. a 14.

Za jejího života byla vydána postupně Výstavní los aneb Honba za ženichem (1892), Prohráno, vousy dolů! aneb I chudý lid má svou čest (1893), Paní představená (1900), Defraudanti (1902), Pan notárko! (1905).

O provedeních jejích her informovaly různé deníky a týdeníky v Čechách a na Moravě.

V knihovně Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici je uložen mj. plakát ochotnického divadelního spolku Kolár v Kralovicích, který pořádal 20. března 1898 představení Prohráno, vousy dolů aneb I chudý lid má svou čest.

Galerie

Odkazy

Reference

  1. Smuteční oznámení – Barbora Oliveriusová. Pokrok západu, týdeník politický, poučný a zábavný. 23. 9. 1891, roč. 20, čís. 23, s. 8. Dostupné online. 
  2. Smuteční oznámení – Antonín Náhlovský. Národní listy. 13.3.1899, roč. 39, s. 4. Dostupné online. 
  3. Tekla Náhlovská. Slávie. 31. 10. 1916, čís. 3807, s. 3. 
  4. Ottův slovník naučný. Doplňky. 28.. Praha: J. Otto, 1909. S. 983. 
  5. TUPÁ, Hana. Tekla Náhlovská a divadelní hry. Vlastivědný sborník, čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska. 2010, roč. 20, čís. 1, s. 12–13. 
  6. Sto let českého divadla v Plzni, 1865-1965.. 1.. vyd. Plzeň: Západočeské vydavatelství, 1965. 309, 104 s. S. 140. 
  7. Vbk. Pan notárko!. Národní listy. 22.12.1905 (ranní vydání), s. 9. 

Literatura

  • OPELÍK, Jiří, ed. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3, M - Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. S. 395-396.
  • OLIVERIUS, Miroslav. Genus unum sumus: kniha o minulosti i přítomnosti nositelů příjmení Oliberius, Oliverius. Malé Kyšice: Miroslav Oliverius, 2005. ISBN 80-239-6194-2. S. 127 a 132.
  • ŠORMOVÁ Eva a kol. Česká činohra 19 a začátku 20. století. Osobnosti II, N-Ž. Praha: Institut kění - Divadení ústav - Academia 2015. S. 687-1294. ISBN 978-80-7008-342-0. S. 687.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce