Čingischán

Čingischán
Rodné jméno	ᠲᠡᠮᠦᠵᠢᠨ a Тэмүжин
Narození	31. května 1162 Delüün Boldog
Úmrtí	18. srpna 1227 (ve věku 65 let) nebo 25. srpna 1227 (ve věku 65 let) Jin-čchuan
Příčina úmrtí	dýmějový mor
Povolání	vojevůdce, náčelník a panovník
Nábož. vyznání	tengrismus
Choť	Börte Chahe Princess Qiguo Hedán Yesugen
Děti	Džuči[1] Čagataj[2][3][1] Ögedej[1] Tolujchán[1] Wuluchi[1] Alahaibieji[1] … více na Wikidatech
Rodiče	Jesügej a Hoelun[1]
Rod	Bordžiginové
Příbuzní	Qasar, Bekter, Belgutei, Hachiun, Temüge a Temulin (sourozenci) Tekina Khatun (potomek) Orda[1], Bátú[1], Berke[1], Šiban[1], Tuka Temür, Huolu[1], Buval, Kumatiemuer[1], Tanggute[1] a Chimbay (vnoučata)
Funkce	Khagan of the Mongol Empire (1206–1227)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čingischán (též Čingizchán, Džingischán, nebo Džingis-chán (lze volně přeložit jako velký vládce), rodným jménem Temüdžin) byl sjednotitelem mongolských kmenů, prvním Velkým chánem Mongolů a jedním z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů a zakladatel největší pozemní říše v historii lidstva. Narozen pravděpodobně v roce 1162 (nebo 1155, 1161 či 1167), zemřel 18. srpna 1227. Pocházel z klanu Bordžiginů.

Čingischánovým otcem byl Jesügej, vůdce jednoho z mongolských kmenů. V roce 1175 byl zavražděn Tatary. Mladý Temüdžin byl posléze svým vlastním kmenem vyhnán a stal se spolu se svou rodinou kočovníkem, podle Tajné kroniky Mongolů byl také načas uvrhnut do otroctví. Když se ve svých 20 letech oženil s Börte, vysoce postavenou ženou z kmene Kereitů, Temüdžinova společenská pozice tím značně vzrostla. Následně se stal silným kmenovým vůdcem. Zprávy o Temüdžinově spojenectví s částečně christianizovanými Kereity (viz Nestoriánství) se dostaly až do Evropy, kde se také šířila fáma, že Temüdžin je bájný kněz Jan.

Později byl Temüdžinův kmen přepaden sousedními Merkity a Börte unesena; spojil se tedy s mongolskými vůdci Tooril-chánem a Džamuchou a nepřátele porazil. Se žárlivým Džamuchou se následně dostal do mocenského sporu o výsadní politické postavení mezi Mongoly. Temüdžin společně s Tooril-chánem nakonec nad Džamuchou zvítězil. Tím si získal dominantní pozici mezi všemi mongolskými kmeny.

V roce 1198 se Temüdžinovi podařilo porazit sousední kmeny Tatarů. V roce 1202 se vypořádal i s odpůrci v řadách Mongolů, včetně Džamuchy, kterého poté nechal popravit. V tomtéž roce zcela rozdrtil Tatary a z větší části je vyhladil. Roku 1203 porážkou svého bývalého přítele Tooril-chána (jindy titulovaného Ong-chán) odstranil zbytky vojenské opozice mezi kmeny.

V roce 1206 byl všemi vůdci mongolských kmenů na Velkém mongolském sněmu (tzv. Kurultaj) jmenován Čingischánem, v překladu velkým (světovým) vladařem, doslovný překlad neomezený vládce, ve středoasijských, především turkických jazycích znamená slovo čingiz moře a v přeneseném významu nekonečno (odtud mj. ruská bájná postava mořského cara), a chán neboli král se stal prvním Velkým chánem všech Mongolů (Cha-han). Za svoje sídelní město ustanovil Karakorum (v dnešním východním Mongolsku).

Pravděpodobně díky vnitřním sociálním problémům zahájil v roce 1211 Čingischán mohutnou vojenskou expanzi, která ve výsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších území.

Čingischánova vojska pronikla roku 1213 na pěti místech Velkou čínskou zdí a zaútočila na říši Ťin v severní Číně. Mongolové porazili hlavní síly nepřítele a v roce 1215 se zmocnili dnešního Pekingu, který nechali vyplenit. Ťinský císař, Süan-cung uprchl s dvorem do Kchaj-fengu, kde Ťinové Mongolům vzdorovali až do roku 1234.

Proti rychlé mongolské ofenzivě se postavila karakitanská říše (Západní říše Liao, ležící ve Střední Asii), byla však do roku 1217 smetena vedlejšími oddíly Čingischánových vojsk a její poslední chán Kučlug byl roku 1218 popraven. Čingischán dále pokračoval v tažení na západ se čtyřmi armádami, třem z nich veleli jeho synové Ögödej, Džuči a Čaadaj. V letech 1218–1224 se zmocnili Chorezmské říše, jejíž šáh Aláuddín Muhammad je neuváženě vyprovokoval k útoku, a dobyli její centra Samarkand, Bucharu a Chorezmu (v dnešním Uzbekistánu). Říše, která do té doby zažívala velký politický i ekonomický rozkvět, byla zničena a velká část obyvatelstva pozabíjena. Šáh prchal před Čingischánovými válečníky Sübeetejem a Džebem až ke Kaspickému moři, kde v roce 1221 zahynul.

Mezitím se Muhammadův syn, šáh Džellaluddín (Jallaluddín, Jalal), při řece Indus pokusil Mongolům vzdorovat a roku 1221 vytvořil novou armádu, se kterou se mu zprvu podařilo vyhrát nad nepočetnými vedlejšími mongolskými oddíly. Hlavní síly vedené Čingischánem však brzy přinutily Džellaluddínovo vojsko na břehu Indu k ústupu, sám Džellaluddín uprchl skokem ze skály do řeky. Čingischán poté rozkázal prohledat celou severozápadní Indii, ale Džellaludín nalezen nebyl. Nakonec utekl do Persie.

Zatímco Čingischán setrvával v oblasti Střední Asie, mongolští vojevůdci Sübeetej a Džebe si mezitím razili cestu do Evropy. Po vítězných bitvách roku 1221 v dnešním Ázerbájdžánu a Arménii zamířili přes Kavkaz na sever k řece Kubáň, kde porazili turkické Kumány (Polovce, Kipčaky) a zmocnili se okolního území až k severnímu břehu Kaspického moře.

Přemístili se pak směrem k Azovskému moři, kde na řece Kalce roku 1223 zcela rozdrtili spojená vojska Kumánů a ruských knížat v čele s kyjevským velkoknížetem Mstislavem III. (Mstislav Mstislavič Haličský), zajatá knížata Mongolové údajně umučili v průběhu hostiny na oslavu vítězství.^[4] Vítězná vojska se přesunula na Krym a posléze na Ukrajinu, záhy se ale stáhla a zamířila směrem k hlavním silám Čingischánovým. Džebe na cestě zpátky zemřel.

Čingischán se po definitivní porážce nepřítele na západě zaměřil na zničení dynastie Západní Sia v severní Číně. Na zamrzlé řece Jang-c' Mongolové čínské vojsko na hlavu porazili. Čingischán pak opět vytáhl proti severočínské dynastii Ťin, v roce 1227 v průběhu tohoto tažení zemřel. Příčinou byl patrně dýmějový mor.^[5]

O místě Čingischánova hrobu existují četné legendy, ve skutečnosti je ale lokalita dosud zcela neznámá. Vlády obrovské Mongolské říše, vytvořené Čingischánem, se ujal jeho syn Ögödej.

Úspěšná překonání nepřátel, které Čingischán a jeho vojevůdci porazili, záleželo na perfektní organizovanosti mongolské armády, její nezvykle velké mobilitě, okamžité připravenosti mongolského vojáka k boji, jež se nevylučovala s jeho kočováním v době míru, dále nepřekonatelném umění mongolských jezdců a lučištníků, konečně také na znalosti taktických a strategických postupů (včetně propracované vojenské špionáže), které Mongolové postupně získávali při svém dobývání. Některé zdroje uvádějí, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo při bojích, masakrech a hladomorech 37–60 milionů lidí (zhruba 11 % tehdejší světové populace), populace Číny klesla během 50 let mongolské vlády až o polovinu. Úplnému ovládnutí Evropy zřejmě zabránilo období silných dešťů, které proměnilo podunajské a polské nížiny v bahnitý terén, který byl pro jízdní oddíly neschůdný.

Mongolská říše, kterou po sobě Čingischán zanechal, měla propracovaný a pevně zavedený správní systém (Jasa – ustanovení zákonů) a byla vnitřně dostatečně jednotná. I když následně došlo k jejímu rozpadu, nástupnické (veskrze dynastické) státy ovládané potomky Čingischána přetrvaly několik staletí. Poslední z nich, Krymský chanát, zanikl až koncem 18. století.

Pchaj-ca – kovová destička s vyrytým Temudžinovým příkazem k volnému průjezdu, vládcové jednotlivých území byli povinni majiteli poskytnout útočiště a vybavení (např. čerstvé koně)

Billig – sbírka Temudžinových výroků

1. Džoči (Jochi), jeho synové byli Udur, Šejbají a Batú, který založil Zlatou hordu ve východní Evropě a západní Asii
2. Čaadaj (Jagathai, Čagataj), zakladatel středoasijského čagatajského chanátu, syn Büri
3. Ögödej (Ögedej, Otkaj), v letech 1227–1241 Velkým chánem, vládce v Mongolsku a severní Číně, jeho synové byli Güjük, Velkým chánem 1246–1248, a Kadan
4. Tolujchán (Tolui), vládce východního Mongolska, jeho synové byli Kublaj (Burgidžin, Chubilaj, Budžek), Velký chán 1259–1294 a zakladatel dynastie Jüan v Číně, Möngke, Velkým chánem 1251–1259, a Hulagu, zakladatel říše ílchánů v Persii

Díky moderním metodám genetického výzkumu bylo jednou studií na 2 123 mužích z roku 2003 objeveno,^[6] že v současnosti žije asi 16 milionů mužských nositelů jeho alel (1:200), tedy jeho přímých potomků. Sama studie ale dodává „if our sample is representative“. Závěry byly označeny za spekulativní.^[7]

V rámci objektivity je nutné dodat, že původcem genetického znaku, tzv. hvězdicové aeoly^[zdroj?] může být i jeho otec, popř. děd, což by bylo možné definitivně rozhodnout po získání genetického materiálu, který by prokazatelně pocházel z jeho ostatků. Vzhledem k jeho životopisu je však rozšíření znaku Temüdžinem téměř jisté (měl asi 600 oficiálních konkubín)^[zdroj?]. Jeho hrob však dosud nalezen nebyl.

Tajná kronika Mongolů (někdy uváděna jako Tajná historie Mongolů či Tajná zpráva Mongolů) – historie Čingischánovy rodiny a jeho života. Byla dokončena v červenci roku 1228 a je nejcennějším autentickým spisem o Čingischánovi a jeho době. V Československu byla vydána péčí vydavatelství SNK Praha v roce 1955, přeložená dr. Pavlem Pouchou.^[8]

Čingischánův život je tématem následujících filmů:

• Čingischán (Genghis Khan), USA 1966, Režie: Henry Levin; Hrají: Omar Sharif (Temüdžin), Françoise Dorléac (Bortei), Stephen Boyd, James Mason
• Mongol (Монгол), Kazachstán 2007, Režie: Sergei Bodrov; Hrají: Tadanobu Asano (Temüdžin), Amadu Mamadakov, Honglei Sun, Ying Bai

• Mongolská říše
• Kublaj
• Bátú
• Tamerlán
• Chán
• Kagan
• Černá smrt
• Mongolský vpád do Evropy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Čingischán na Wikimedia Commons
• Osoba Čingischán ve Wikicitátech