Temno (román)

Temno
Ilustrace Adolfa Kašpara k vydání z roku 1926
Ilustrace Adolfa Kašpara k vydání z roku 1926
AutorAlois Jirásek
Jazykčeština
Žánrhistorický román
Datum vydání1913-1914 (na pokračování) duben 1915 (knižně)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Temno je historický román Aloise Jiráska odehrávající se v první polovině 18. století. Knižně vyšel poprvé v dubnu 1915 v nakladatelství J. Otty, definitivně naplnil scottovský románový typ (pojmenován podle spisovatele Waltera Scotta, vyznačuje se bohatou dějovostí, napínavým příběhem fiktivních, nebo poloanonymních postav, jejichž osudy utváří konkrétní událost, v níž vystupují i skutečné historické postavy). Temno se stalo, dle tohoto románu, synonymem pobělohorské doby v Čechách.[1]

Děj

Děj románu je umístěn do doby zápasu o svatořečení Jana Nepomuckého; začíná korunovací Karla VI. (1723, tedy více než sto let po bitvě na Bílé Hoře) a končí svatořečením Jana Nepomuckého (1729), kniha tedy popisuje šest let z doby pobělohorské. Příběh se odehrává v Praze a na Skalce u Opočna. Do Prahy přijíždí regent (vrchní správce panství) Lhotský ze Skalky, aby se spolu s dalšími zástupci slavných rodů zúčastnil korunovace. Pak se opět vrací na Skalku, kde žije se svou neteří, bohabojnou paní Polexinou Mladotovnou. Spolu s vrchností žije ve Skalce mnoho poddaných, pro příběh je důležitý hlavně myslivec Machovec se svými dětmi (Helenkou a Tomášem) a nevrlý správce Čermák. Lhotský má v oblibě rodinu myslivce, s Machovcem a jeho synem pořádá hony. Helenka pracuje jako služka u paní Polexiny. Machovec si ale znepřátelí správce Čermáka poté, co se vysměje peklu, kterým správce rád straší poddané.

V českých zemích se stále vyskytují vyznavači zakázané evangelické víry a proti nim všemi možnými prostředky bojuje jezuitský řád; v potírání nekatolíků zvláště vyniká páter Koniáš. Myslivec s dětmi chodí do kostela, ale správce zjistí, že nedodržují půst, na večer zavírají okenice, a proto pojme podezření, že jsou vyznavači protestantské víry. S tímto obviněním ale u Lhotského neuspěje. Myslivec se setká se svým přítelem Vostrým, jenž je hledán jakožto predikant (protestantský kazatel) a šiřitel nekatolických knih. Katolické misie chtějí vyznavače přijímání pod obojí obrátit zpět na katolickou víru. Jedna taková misie, kterou vede jezuita Mateřovský, zavítá do blízkosti Skalky a správce Čermák ihned udá Machovce. Tomu se sice podaří uprchnout, avšak Tomáše a Helenku nemůže vzít s sebou. Jezuité zastihnou v domě jen myslivcovy děti, ale při prohlídce nalézají nakonec i zakázané knihy, které jsou pak slavnostně spáleny na hranici.

Tomáš a Helenka se dostanou do nemilosti paní Polexiny a jsou považováni za kacíře. Jsou vyhnáni z myslivny a musí tvrdě pracovat s ostatními poddanými. Po čase je paní Polexina pošle na převýchovu ke svému příbuznému do Prahy. Nejsou vítáni a následně jsou prodání do poddanství k sládkovi Březinovi. Tomáš pracuje na vinicích, kde se setkává i se zastánci nekatolické víry. Helenka se dostává k příbuzné sládka Březiny, paní Lerchové, kde je s donucením převychovávána na katolickou víru (rekatolizována). Helenka zjišťuje, že její otec se úspěšně dostal za hranice a plánuje jejich odjezd do ciziny. Během služby u paní Lerchové se však Helenka seznámí s jejím vnukem Jiřím Březinou, studentem filosofie. Později se do sebe, i přestože jejich víra je rozdílná, zamilují. Helenka ostatně už pochybuje o evangelické víře a stále více se i vnitřně kloní ke katolicismu.

Ve společnosti se netrpělivě očekává svatořečení Jana Nepomuckého. Do Prahy přijíždí jezuita Mateřovský, který má jediný cíl – zcela vymýtit před svatořečením nekatolickou víru v Praze. Podaří se mu překvapit vinaře při tajné protestantské bohoslužbě, které se účastní i predikant Vostrý, který z pověření Machovce přišel odvést Tomáše a Helenku do ciziny. Tomášovi i Vostrému se podaří uprchnout, ale Helenka s nimi odmítá utéct, protože miluje Jiřího.

U svého přítele Hubatia se Jiří Březina občas setkává s jeho sousedem, jímž je deklamátor (čili pomocný úředník) Svoboda, vášnivý sběratel knih a tajný evangelík. Když Tomáš a Vostrý prchali směrem k hranicím, poskytl jim pomoc i bratr deklamátora Svobody, který byl myslivcem na jičínském panství a který před časem musel odpřisáhnout, že se vzdává evangelické víry. Krátce po útěku Tomáše a Vostrého byl myslivec Svoboda udán pro rouhání (pochyboval o zázracích Jana Nepomuckého) a našly se u něho kacířské knihy; proto byl uvězněn. Myslivec tentokrát svou víru nezapřel, neodvolal, a tak byl mučen, odsouzen k smrti a potom i popraven.

U Březinů se rozhoduje, jaké povolání si zvolí Jiří. Otec touží mít ze syna kněze, což se nesetká s Jiříkovým nadšením. Stále miluje Helenku. Ona si ale uvědomí, že nikdy nebude spokojeně žít v manželství s Jiřím. Když se prozradilo, že si ona, dívka z kacířského rodu, pomyslila na syna bohatého měšťana, vyhnali ji z domu Březinových a za trest měla být odvezena do poddanství na Skalku. Přijímá tedy nabídku svého otce, který pro ni tajně přijel, a odchází za Tomášem do ciziny.

Deklamátor Svoboda navštívil svého uvězněného bratra myslivce, který čekal na popravu. Po návratu je propuštěn z úřadu a umírá na infarkt, když je přistižen při nekatolické bohoslužbě. Jiří Březina, zklamaný nenaplněnou láskou k Helence, se stává alumnem (seminaristou) a v bílém rouchu se účastní slavnosti na počest nového světce. Román končí oslavami svatořečení Jana Nepomuckého v ulicích Prahy. V poslední kapitole se dovídáme o osudu emigrantů: Machovce, Tomáše, Helenky a dětí popraveného myslivce Svobody.

Zajímavosti

  • Ve fasciklu studijních materiálů, který se zachoval v Jiráskově pozůstalosti, je mnoho výpisků k Temnu. Tento román psal v době, kdy byl již v důchodu, a připravoval se na něj s mimořádnou svědomitostí. Jak naznačují výpisy ve studijních materiálech, znal Jirásek všechnu dostupnou historickou literaturu k tomuto tématu.[2] „Ze srovnání historických dokumentů s Jiráskovým románem Temno je patrné, že autor velmi pečlivě studoval archiválie, aby vytvořil realistický obraz doby, prostředí, lidí i událostí."[3]
  • Postavu myslivce Svobody nalezl Jirásek v díle svého přítele Antonína Rezka Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách z roku 1887 a v práci T. V. Bílka Reformace katolická z roku 1892. Oba prameny vypravují o myslivci Svobodovi, který žil na panství hraběte Šlika a kterého dvakrát přistihli při čtení nekatolických knih; byl proto hrabětem odevzdán soudu a pro křivou přísahu popraven. Jeho synové a dcery, rovněž nekatolíci, nemohli snést útisk a uprchli do Žitavy. Také postava Machovce byla – s určitými úpravami – převzata z uvedeného díla Rezkova, kde se o něm praví, že utekl s celou rodinou do Saska.[4] Rovněž jezuité Firmus a Mateřovský nejsou postavy vymyšlené, ale jejich existence je doložena v díle Rezkově, kde je popsán i nelidský způsob, jímž přiváděli nekatolíky zpět do lůna církve.[5] Podrobnosti ze života pátera Koniáše čerpal Jirásek z článku Antonína Podlahy[6] a u téhož autora našel též informace o dlouho marném úsilí získat obyvatele pražských vinic znovu katolické církvi.[7][8] Skutečnou postavou byl také Jiří Vostrý.
  • Podle historičky Ivany Čornejové je Jiráskův román "skvělé a velmi čtivé dílo ... Popisy činnosti misionářů i proslulou Koniášovu misii v Dobrušce líčí Alois Jirásek ve shodě s prameny. Jirásek znal prameny více než dobře." Naopak filmovou adaptaci románu z roku 1950 označuje za "směšnou karikaturu".[9]
  • Temno četli za 1. světové války čeští vojáci na frontách i lidé v zázemí a všude posilovalo vůli k odboji proti útisku a k boji za národní svébytnost. První knižní vydání v dubnu 1915 bylo během tří týdnů rozebráno a již 4. 6. 1915 vychází vydání druhé, které je vyprodáno ještě před Vánocemi. V březnu 1916 vychází vydání třetí a pak ještě tři do konce světové války. Profesor Arne Novák napsal v roce 1915 v časopise Květy: „Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v »Temnu«; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa...".[10][11] Rakousko-uherské úřady na tento velký ohlas Jiráskova románu reagovaly tím, že Zemská školní rada vydala v lednu 1917 zákaz nákupu Temna pro školní knihovny. Pokyn k tomu jí dalo Místodržitelství přípisem z 15. 12. 1916.[12]
„Celý národ veřejně by se měl Vám poděkovat za dílo tak krásné, jak jest Vaše Temno. Jest to snad nejkrásnější dílo, které jste napsal.“
—  Max Švabinský v dopise Jiráskovi[13]

Filmová adaptace

Roku 1950 byla natočena československá filmová adaptace románu s názvem Temno. V režii Karla Steklého v hlavních rolích hráli: Ladislav Boháč, Jiřina Švorcová, Eduard Cupák, Theodor Pištěk, Helena Friedlová.

Vydání

Jiráskovo Temno vycházelo nejprve v časopise Zlatá Praha, a to od září 1912 do září 1913 (kapitoly 1–52) a od října 1914 do března 1915 (kapitoly 53–76).[14] Knižně bylo publikováno v nakladatelství Jan Otto v roce 1915. Román byl přeložen do několika jazyků, např. slovenštiny, polštiny („Mroki"), maďarštiny ("Sötétség"). Z mnoha českých vydání vybíráme dvě novější:

  • JIRÁSEK, Alois. Temno. V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2010. 555 s. ISBN 978-80-7399-315-3.
  • JIRÁSEK, Alois. Temno. Praha: Český klub, 2000. 637 s. ISBN 80-85637-53-7.

Vycházela i vydání s poznámkami v edici Mimočítanková četba, např.:

  • JIRÁSEK, Alois. Temno: Historický obraz: Mimočítanková četba pro odborné školy. 2., nezm. vyd. v SPN. Praha: SPN, 1959. 598, [2] s.

Román byl též zdramatizován:

  • MAREK, Jan a JIRÁSEK, Alois. Temno: Dramatizace [stejnojm.] románu Aloise Jiráska. 1. vyd. Praha: Dilia, 1989. 45 s. ISBN 80-203-0067-8.

Dílo dostupné online

  • Digitalizovaná vydání díla Temno v Národní digitální knihovně.
  • JIRÁSEK, Alois. Temno: historický obraz. 20. vydání. V Praze: Nakladatelství J. Otto, 1930. 768 s. Dostupné online

Reference

  1. ↑ Slovník spisovného jazyka českého. III. díl: R–U. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1966. 1079 s. [Viz heslo „temno" na str. 788, kde se uvádí, že „doba temna" označuje pobělohorské období, a to podle románu A. Jiráska „Temno".]
  2. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl, V Praze. In: MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Viz str. 85–87.]
  3. ↑ KOBLÍŽEK, Vladimír. K některým stránkám Jiráskova románu Temno ve světle historických dokumentů. In: FETTERS, Aleš, ed. Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.-26. května 1996 v Hronově. Hronov: Občanské sdružení Kruh, 2000. 63 s.ISBN 80-238-6629-X. [Studie otištěna na str. 43–47; citovaný text je na str. 46.]
  4. ↑ Ve skutečnosti nešlo o myslivce, ale o nevolníka, který pro víru zakusil vězení a pronásledování. Blíže o něm → ŠŮLA, Jaroslav. Jiráskovo Temno, Skalka a „myslivec" Machovec. In: Strahovská knihovna: sborník Památníku národního písemnictví. Roč. 4. 1. vyd. Praha: Orbis, 1969. 284 s. [Studie J. Šůly je otištěna na str. 246–268.]
  5. ↑ KLEINSCHNITZOVÁ, Flora, Prameny „Temna". In: HÝSEK, Miloslav, ed. a MÁDL, Karel Boromejský, ed. Alois Jirásek: sborník studií a vzpomínek na počest jeho sedmdesátých narozenin. Praha: J. Otto, 1921. 510 s. [Studie „Prameny »Temna«" je otištěna na str. 159–171; viz str. 160 a 162.]
  6. ↑ PODLAHA, Antonín. Život a působení Antonína Koniáše. In: Sborník Historického kroužku, č. 2, 1893, str. 3-48.
  7. ↑ PODLAHA, Antonín. Z dějin zápasu katolického náboženství s jinověrectvím v Čechách v letech 1700–1756. Sborník Historického kroužku. Roč. 1898, čís. 7, s. 25–62. Dostupné online. 
  8. ↑ PODLAHA, Antonín. Bludařství ve vinicích kolem Prahy ve stol. XVIII. (1725–1726). In: Sborník Historického kroužku, VI., 1905.
  9. ↑ ČORNEJOVÁ, Ivana. Temno. Stručná historie. Praha: Paseka, 2022. 208 s. ISBN 978-80-7637-286-3. S. 10. 
  10. ↑ PEŠAT, Zdeněk. Boj o Aloise Jiráska v zrcadle kritiky. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1954. 125 s. [Viz str. 67–68, 70.]
  11. ↑ NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé: [dvě knihy studií a podobizen]. Praha: Novina, 1940. 371 s. [Článek „Jiráskovo »Temno«", který byl původně otištěn v časopise „Květy" v roce 1915, je přetištěn na str. 109–132; citovaný text je na str. 132.]
  12. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl, V Praze. In: MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Viz str. 120.]
  13. ↑ Max Švabinský Aloisu Jiráskovi 14. 6. 1915. Citováno dle → MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. III. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Citovaný text je na str. 118.]
  14. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz str. 431–432.]

Literatura

  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1961. 631 s. [Viz kapitolu „Pobělohorská doba – doba temna" na str. 459–460; napsal Zdeněk Pešat.]
  • FIALA, Jan. Temno, doba Koniášova. 1. vyd. Benešov: EMAN, 2001. 324 s., [11] s. obr. příl. ISBN 80-86211-20-7. [Autor mj. rozebírá i Jiráskovo „Temno" a líčí spory, které se o tento román vedly.]
  • JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz kapitolu „Temno" na str. 421–436.]
  • KLEINSCHNITZOVÁ, Flora, Prameny „Temna". In: HÝSEK, Miloslav, ed. a MÁDL, Karel Boromejský, ed. Alois Jirásek: sborník studií a vzpomínek na počest jeho sedmdesátých narozenin. Praha: J. Otto, 1921. 510 s. [Studie „Prameny »Temna«" je otištěna na str. 159–171.] – dostupné též online

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Jan Vilímek - Alois Jirásek.jpg
Alois Jirásek (1851-1930), český spisovatel.
Adolf Kašpar ilustrace Temno.jpg
Alois Jirásek: Temno (ilustrace Adolfa Kašpara)