Tenis na Letních olympijských hrách 1924
Tenis na Letních olympijských hrách 1924 | |
---|---|
Datum | 13.–21. července 1924 |
Ročník | 7. |
Místo | Stade Olympique de Colombes Paříž, Francie |
Povrch | antuka / venku[1] |
Počet | 124 tenistů (89 mužů a 35 žen) z 27 zemí |
Vítězové zlaté medaile | |
mužská dvouhra | |
Vincent Richards | |
ženská dvouhra | |
Helen Willsová Moodyová | |
mužská čtyřhra | |
Francis Hunter / Vincent Richards | |
ženská čtyřhra | |
Hazel Wightmanová / Helen Willsová Moodyová | |
smíšená čtyřhra | |
Hazel Wightmanová / R. Norris Williams | |
Tenis na letních olympijských hrách | |
< 1920 | |
< 1920 |
Tenis na Letních olympijských hrách 1924 v Paříži měl na programu celkem pět soutěží, v jehož rámci se představily mužská dvouhra a čtyřhra, ženská dvouhra a čtyřhra, stejně jako smíšená čtyřhra. Opakoval se tak herní plán nastolený na předchozích antverpských hrách.
Tenis byl v roce 1924 vyřazen z rodiny olympijských sportů na dalších 64 let a vrátil se zpět až na soulské olympiádě roku 1988. Smíšená čtyřhra byla na program opět zařazena až na londýnských Hrách XXX. olympiády v roce 2012.
V mezidobí se tenis představil pouze dvakrát v roli ukázkového sportu na LOH 1968 a LOH 1984.
Olympijský turnaj
Olympijský turnaj se konal mezi 13.–21. července 1924 na otevřených antukových dvorcích Stade Olympique de Colombes poblíž Paříže. Aréna pro 45 tisíc diváků, otevřená v roce 1907, hostila kromě tenisu také další sporty – atletiku, část gymnastiky, jezdectví, cyklistiky, ragby, fotbalu a dvě disciplíny moderního pětiboje.
Američtí reprezentanti v tenisu vyhráli zlaté medaile ve všech pěti soutěžích. Francouzská dvojnásobná olympijská vítězka Suzanne Lenglenová měla na zahajovacím ceremonilu složit slib za sportovce. O necelý měsíc dříve však odstoupila z wimbledonského semifinále pro rozvoj žloutenky a olympiády se nezúčastnila. Do jejího průběhu se naopak zapojili francouzští „Čtyři mušketýři“ – Jean Borotra, Jacques Brugnon, Henri Cochet a René Lacoste, kteří získali dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili.
Překvapením ženského singlu se stala semifinálová výhra Francouzky Julie Vlastové nad úřadující wimbledonskou šampionkou Kathleen McKaneovou z Velké Británie, jež si odvezla bronzový kov. Francouzská hráčka skončila na druhém místě po finálové porážce od favorizované Američanky Helen Willsové Moodyové.
Závěrečný duel ženské čtyřhry měl stejné složení jako finále wimbledonského grandslamu, hraného o tři týdny dříve. Američanky Hazel Wightmanová s Helen Willsovou Moodyovou v něm zdolaly po setech 7–5 a 8–6 britskou dvojici Phyllis Covellová a Kathleen McKaneová, a opět triumfovaly. V každé sadě však doháněly nepříznivý vývoj gamů 2–5.
V utkání o titul ze smíšené čtyřhry na sebe narazily dva americké páry. Na zlato dosáhli Hazel Wightmanová s Richardem N. Williamsem po vítězství nad dvojicí Marion Jessupová a Vincent Richards 6–2 a 6–3. Williams si před finále těžce podvrtl kotník a pro omezený pohyb na dvorci zvažoval odstoupení. Spoluhráčka Wightmanová jej přesvědčila ke hře a během zápasu byla aktivnějším členem páru. Poražený Vincent Richards však den před skončením mixu vyhrál mužskou dvouhru, když ve finále zdolal Francouze Henriho Cocheta po pětisetové bitvě 6–4, 6–4, 5–7, 4–6 a 6–2.
Vyřazení tenisu z olympijského programu
Mezinárodní tenisová federace (ILTF) měla výhrady k organizaci pařížského turnaje.[2] Na Mezinárodní olympijský výbor (MOV) vznesla řadu ultimativních požadavků, které nebyly splněny. Naopak MOV usiloval o uznání statusu olympijského turnaje za tenisové mistrovství světa. Mezi další příčiny ukončení tenisové události se zařadil dlouhodobý nezájem o start ze strany nejlepších světových tenistů a postupná komercionalizace tenisu.[3] V důsledku neshod došlo k vyřazení tenisu z olympijského programu na dalších 64 let.
Definitivní potvrzení vyřazení tenisu bylo odsouhlaseno na 27. zasedání Mezinárodního olympijského výboru (MOV) v Amsterdamu, probíhajícího v červenci a srpnu 1928. Jednalo se o důsledek krachu jednání mezi MOV a Mezinárodní tenisovou federací. K výše uvedeným neshodám se přidružil i problém přesného definování amatérismu.[4]
Zúčastněné země
Celkově nastoupilo sto dvacet čtyři tenistů z dvaceti sedmi zemí:
- Argentina (ARG) – 5
- Austrálie (AUS) – 2
- Belgie (BEL) – 8
- Čínská republika (ROC) – 4[5]
- Československo (TCH) – 5
- Dánsko (DEN) – 5
- Finsko (FIN) – 4
- Francie (FRA) – 10
- Chile (CHI) – 2
- Indie (IND) – 6
- Irsko (IRL) – 4
- Itálie (ITA) – 8
- Japonsko (JPN) – 4
- Jihoafrická republika (RSA) – 4
- Jugoslávie (YUG) – 1
- Lucembursko (LUX) – 1
- Maďarsko (HUN) – 5
- Mexiko (MEX) – 2
- Nizozemsko (NED) – 5
- Norsko (NOR) – 4
- Portugalsko (POR) – 1
- Rumunsko (ROU) – 3
- Řecko (GRE) – 3
- Spojené státy americké (USA) – 9
- Španělsko (ESP) – 8
- Švédsko (SWE) – 4
- Švýcarsko (SUI) – 4
- Velká Británie (GBR) – 10
Přehled medailí
Medailisté
Soutěž | Zlato | Stříbro | Bronz |
Mužská dvouhra | Vincent Richards Spojené státy americké (USA) | Henri Cochet Francie (FRA) | Umberto De Morpurgo Itálie (ITA) |
Ženská dvouhra | Helen Willsová Moodyová Spojené státy americké (USA) | Julie Vlastová Francie (FRA) | Kathleen McKaneová Velká Británie (GBR) |
Mužská čtyřhra | Francis Hunter Vincent Richards Spojené státy americké (USA) | Jacques Brugnon Henri Cochet Francie (FRA) | Jean Borotra René Lacoste Francie (FRA) |
Ženská čtyřhra | Hazel Wightmanová Helen Willsová Moodyová Spojené státy americké (USA) | Phyllis Covellová Kathleen McKaneová Velká Británie (GBR) | Evelyn Colyerová Dorothy Shepherdová-Barronová Velká Británie (GBR) |
Smíšená čtyřhra | Hazel Wightmanová R. Norris Williams Spojené státy americké (USA) | Marion Jessupová Vincent Richards Spojené státy americké (USA) | Kornelia Boumanová Hendrik Timmer Nizozemsko (NED) |
Pořadí národů
Pořadí | Země | Zlato | Stříbro | Bronz | Celkově |
1 | Spojené státy americké (USA) | 5 | 1 | 0 | 6 |
2 | Francie (FRA) | 0 | 3 | 1 | 4 |
3 | Velká Británie (GBR) | 0 | 1 | 2 | 3 |
4 | Itálie (ITA) | 0 | 0 | 1 | 1 |
Nizozemsko (NED) | 0 | 0 | 1 | 1 | |
Celkově | 5 | 5 | 5 | 15 |
---|
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Tennis at the 1924 Summer Olympics na anglické Wikipedii a Теннис на летних Олимпийских играх 1924 na ruské Wikipedii.
- ↑ Olympic Tennis Event: Past Venues [online]. Mezinárodní tenisová federace [cit. 2015-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-14. (anglicky)
- ↑ GRIVAS, Nikolaos. The First Olympic Tennis Event: Organization, Conduct, Essence [online]. Library la84 [cit. 2015-07-26]. S. 4. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. Praha: Olympia, 1985. S. 242.
- ↑ TENNIS: History of Tennis at the Olympic Games [online]. Mezinárodní olympijský výbor, 2015-03-01 [cit. 2015-08-15]. Dostupné online.
- ↑ (ed.) M. Avé, Comité Olympique Français. Les Jeux de la VIIIe Olympiade Paris 1924 – Rapport Officiel. Paris: Librairie de France Dostupné v archivu pořízeném dne 5 May 2011. (French)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Tenis na Letních olympijských hrách 1924 na Wikimedia Commons
- (anglicky) Mužský turnaj na Letních olympijských hrách 1924 na stránkách Mezinárodní tenisové federace
- (anglicky) Tenis na Letních olympijských hrách 1924 Archivováno 25. 7. 2020 na Wayback Machine. na stránkách Mezinárodní tenisové federace
Média použitá na této stránce
The civil ensign and flag of Belgium. It is identical to Image:Flag of Belgium.svg except that it has a 2:3 ratio, instead of 13:15.
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Finská vlajka
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
Zelený pruh má znázorňovat většinové katolické obyvatelsto Irska, oranžový pruh reprezentuje protestantskou menšinu a bílý pruh uprostřed znázorňuje mír a harmonii mezi nimi.
Autor: F l a n k e r, Licence: CC BY-SA 2.5
Flag of the Kingdom of Sardinia (1851-1861) and of the Kingdom of Italy (1861-1946). Use: Civil flag and ensign. In a governmental or a military context, the crowned version (see Crowned version) was always used (as State flag and naval ensign).
Autor: F l a n k e r, Licence: CC BY-SA 2.5
Flag of the Kingdom of Sardinia (1851-1861) and of the Kingdom of Italy (1861-1946). Use: Civil flag and ensign. In a governmental or a military context, the crowned version (see Crowned version) was always used (as State flag and naval ensign).
Variant version of a flag of Japan, used between January 27, 1870 and August 13, 1999 (aspect ratio 7:10).
Všeslovanská vlajka shválena na všeslovanské konvenci v Praze v roku 1848
Všeslovanská vlajka shválena na všeslovanské konvenci v Praze v roku 1848
Flag of Hungary, from 6 November 1915 to 29 November 1918 and from August 1919 until mid/late 1946.
Flag of Portugal, created by Columbano Bordalo Pinheiro (1857–1929), officially adopted by Portuguese government in June 30th 1911 (in use since about November 1910). Color shades matching the RGB values officially reccomended here. (PMS values should be used for direct ink or textile; CMYK for 4-color offset printing on paper; this is an image for screen display, RGB should be used.)
Řecká vlajka (1822-1970 a 1974-1978)
Řecká vlajka (1822-1970 a 1974-1978)
US Flag with 48 stars. In use for 47 years from July 4, 1912, to July 3, 1959.
Autor: previous version User:Ignaciogavira ; current version HansenBCN, designs from SanchoPanzaXXI, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of Spain (1785-1873 and 1875-1931)
Autor: previous version User:Ignaciogavira ; current version HansenBCN, designs from SanchoPanzaXXI, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of Spain (1785-1873 and 1875-1931)
The Star of India Red Ensign
Autor: Fornax, Licence: CC BY-SA 3.0
South African Red Ensign from 1912 until 1951.
Flag of Mexico (1916-1934)