Teorie demokracie

Teorie demokracie (řecky: demos = lid; kratein = vláda, tedy vláda lidu) je obor vědy, který se zabývá podstatou hodnot i funkčních zákonitostí obsahu a procesů demokracie.

Jako všechny obory obsahuje celou řadu jednotlivých teorií demokracie různých konceptů i východisek a samozřejmě i závěrů. Uvažování o různých formách a součástech demokracie od jejího počátku v 6. a 5. století př. n. l., kdy se v Řecku začaly rodit první demokratické obce, vedlo až po různé současné moderní koncepty a je provázeno vývojem představ o nejlepších a nejhorších podobách, formách a podmínkách demokracie, zformulovaných do těchto jednotlivých teorií.

Teorie demokracie můžeme rozdělit na jednotlivé typy:

• Normativní teorie demokracie stanoví, jaké podmínky musí být společností dodrženy, aby se systém mohl nazývat demokratickým. Také definuje, co je ideálem demokracie.
• Empirická teorie demokracie se zabývá skutečnými, reálně existujícími formami demokracie ve světě. Porovnává jednotlivé demokratické formy společností navzájem, sleduje její vývoj v čase a snaží se zjistit sociální předpoklady k tomu, aby se mohla demokracie rozvinout a udržet. Někteří vědci ji taky označují jako realistickou teorii demokracie.
• Funkční teorie demokracie se nachází někde mezi normativní a empirickou teorií demokracie. Studuje především schopnost uplatnění demokratických ideálů v reálně existujících demokraciích.

Teorie demokracie lze také rozdělit na základě toho, na jakou část politického procesu kladou důraz:

• Procesní teorie demokracie, které studují mechanizmy, prostředky, „vstupy“, jimiž lze naplnit. realizovat ideál vlády lidu ve společnosti.
• Výsledkové teorie demokracie se naopak zabývají úrovní demokratičnosti výsledného stavu, „výstupů“ politického procesu.

Teorie Stratifikace demokracie dle výkonu vlády lidu (exekutivy):

• Přímá demokracie, jednostupňová, v níž lid je svrchovaným tělesem a vykonává svou moc přímo sám bez zástupců.
• Nepřímá (zastupitelská, reprezentativní) demokracie, je taková forma vlády, v níž lid vykonává moc skrze své volené zástupce, případně prostřednictvím jimi volených zástupců (orgánů) u vícestupňové.

Dělení teorií demokracie dle oblasti:

• Politická demokracie – demokracie, v níž se rozhoduje primárně v politické oblasti, předně v rovině státu, ale také na nižší (místní) či vyšší (nadnárodní) úrovni.
• Sociální demokracie – demokracie, která je postavená na sociálním postavení jednotlivců, na obecných podmínkách jedinců ve společnosti.
• Ekonomická demokracie – může být chápána jako demokracie, ve které existuje téměř rovnost ekonomických podmínek a šancí jedinců v rámci společnosti, nebo jako demokracie, ve které existuje demokratická participace pracujících na řízení podniků.

Dělení teorií demokracie dle zapojení občanů ve správě státu:

• Participační demokracie (také participativní demokracie) – v níž se co největší množství jedinců a kolektivních subjektů podílí na co největším počtu rozhodnutí.
• Elitní demokracie – lid vládne jen díky aktu politických voleb, všechna ostatní rozhodování přináleží zvoleným elitám.

Dělení teorií demokracie dle zájmů ve společnosti:

• Pluralitní demokracie, v níž dochází k soutěžení velkého počtu dobře definovaných skupin, které zastávají partikulární zájmy, a které jsou oddělené od státu.
• Neokorporativní demokracie, která je založená na vzájemném propojení zájmových skupin se státem.
• Proximitní demokracie (též sousedská, místní demokracie) – představuje schopnost a možnost obyvatel regionu rozhodovat si o svých věcech sami, lokálně, být relativně soběstačný v řízení chodu společnosti (ekonomická, politická, sociální, finanční soběstačnost, případně i v zajištění obchodu a produkce klíčových komodit a služeb) a být na takovou soběstačnost připraven pro období krize a společenských otřesů. Proximitní demokracie vzdoruje některým externalitám globalizace a omezuje některé její aspekty, zejména globalizaci ekonomickou a finanční (volně podle J. Kellera) ^[1] Účast občanů na řízení místních veřejných služeb není jen místní tradicí nebo požadavkem "zdola", ale patří od konce 20. století mezi jeden z nových požadavků moderního demokratického státu. Protože se pravidelná či občasná volební účast na výběru těch, kdo spravují dané území, může zdát nedostatečná, zavádí v některých zemích zákonodárce opatření vedoucí k prohloubení místní demokracie. Proximitní demokracie spočívá ve značné míře na informacích, měla by fungovat uspořádaně a pokrývat širší oblast lokálního politického prostoru. Většinou se dotýká svobodného přístupu k informacím, možnosti se vjádřit k důležitým stavbám a ekologickým problémům (např. ke změnám urbanistického plánu), Významným prvkem jsou komunikačně–mediální kanály jako např. radniční ^[2] a další lokální periodika, lokální televize, obecní webové stránky. Významnýcm prvkem může být posílení pravomocí samosprávy jako i jejích jednotlivých členů a orgánů. Vedle řádně volené samosprávy mohou fungovat i místní referendum (jako poradní nebo rozhodující orgán), petiční hnutí, tzv. sousedská shromáždění ^[3] (známá např. v Argentině), obecní či obvodní rada starších (tradiční např. v Sýrii), obvodní dobrovolná rada složená z představitelů samosprávy, význačných místních osobností a zástupců občanských sdružení (Francie).

Typologií teorií demokracií je více.

1. Platónovo pojetí demokracie – demokracie v Athénách.
2. Aristotelovo pojetí demokracie – demokracie jako vláda mnohých.

1. Rousseauovo pojetí demokracie – moderní teorie přímé demokracie.
2. Demokracie podle de Tocquevillea – kritika masové demokracie.
3. Millovo pojetí demokracie – klasická liberální teorie zastupitelské demokracie.
4. Schumpeterovo pojetí demokracie – elitní teorie demokracie.

• CABADA, Ladislav; KUBÁT A KOL., Michal; A KOL. Úvod do studia politických věd. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-63-7. 

• SARTORI, Giovanni. Teória demokracie. Bratislava: Archa, 1993. ISBN 80-7115-049-5. 

• Postdemokracie
• Lidová demokracie
• Demokracie
• Lidská práva
• Polyarchie
• Participativní demokracie

• Slovníkové heslo demokracie ve Wikislovníku