Teorie reziduí a derivací

Teorie reziduí a derivací je sociologická teorie, kterou zpracoval italský sociolog, filozof a ekonom Vilfredo Pareto.[1] Snaží se v ní vysvětlit motivy lidského jednání a říká, že jsou univerzální (nejsou závislé na kultuře, etnicitě, národnosti atd.)[1] Člověk se podle této teorie rozhoduje buď logicky (je-li svým úsudkem schopen porozumět situaci, v níž se nachází), nebo mimologicky (své vnímání reality si upravuje tak, aby takto upravenému obrazu skutečnosti rozuměl).[1] Logickému jednání se podle Pareta věnuje ekonomie, zatímco smyslem sociologie je zabývat se mimologickým jednáním.[2] Podle Pareta lidé většinou jednají mimologicky a racionalizaci mimologického jednání nazývá derivací[1]. Skutečný motiv takového jednání je označován jako reziduum (toto slovo mělo původně i význam „usazenina“, což má vyjadřovat, že takový motiv „vždy zbyde“ po oproštění od všech racionálních důvodů.)

Historie

Ačkoli se Pareto zabýval sociologií již od počátku 20. století, popsal rezidua a derivace až v jedné ze svých posledních knih, Traktátu o obecné sociologii, který napsal v roce 1916.[1] Tedy ve stejném díle jako svou slavnější Teorii elit. Zde se teorií reziduí a derivací také pokoušel vysvětlit dějiny novověké západní Evropy, a to jako konflikt dvou nejdůležitějších reziduí: snaze zlepšit současný stav věcí a touze po stabilitě.[3]

Reziduum

Definice

Ruský spisovatel Vladimir Sorokin, který se tímto pojmem také zabýval, dospěl k následujícímu tvrzení: „Lidské jednání značně závisí na charakteru jakýchsi pohnutek (motivů), které člověka k výslednému chování přimějí.“[4]

Tyto pohnutky nazývá Vilfredo Pareto rezidua. Popisuje je jako určitý mezičlánek mezi přirozenými instinkty a následným jednáním, tudíž jsou hlavním prvkem při ovlivňování lidského chování.[4] Pojmy reziduum a instinkt neznamenají totéž, ale mají mezi sebou velmi úzkou spojitost.

„Rezidua jsou manifestací instinktů a pocitů, stejně jako stoupání rtuti v teploměru je manifestací zvýšení teploty.“[5]

Vlastnosti

Rezidua tvoří součást mimologického chování, která je neměnná (naproti tomu derivace je proměnlivá).[2] Není možné je vědecky vysvětlit. Lze je ovšem pozorovat, neboť jsou vnějším projevem instinktů. Jejich pozorování je jediný možný způsob, jak lze o zmíněných instinktech získat nějaké informace.[2]

Rozdělení

Pareto rozdělil rezidua do šesti skupin:

  1. Kombinační reziduum- instinktivní spojování věcí do souvislostí, související se schopností objevit něco nového[6]
  2. Reziduum přetrvávání celku - tendence dělat věci stále stejným způsobem a skoro nic na nich neměnit (příklady: zvyky a tradice, existence vztahů ve společnosti, existence rodiny, atd.)[6]
  3. Reziduum projevování pocitů - instinktivní aktivita člověka, touha něco vytvořit[6]
  4. Reziduum společenskosti - schopnost adaptovat své chování na určité požadavky společnosti, popř. na chování jiné osoby; souvisí s procesem socializace člověka[6]
  5. Reziduum integrity (jednotnosti) - zachování integrity osobnosti při změnách ve společnosti[6]
  6. Sexuální reziduum - navazování, popř. udržování sexuálních vztahů; ovlivňuje lidské myšlení a postoj k ostatním[6]

Derivace

Definice

Derivace jsou spojené s rezidui, snaží se vysvětlit jednání pod vlivem reziduí (tzn.: derivace jsou důsledkem reziduí). Vilfredo Pareto vychází z toho, že lidské chování je neobvyklé a iracionální, neboť lidskému chování vyhovuje (rezidua).[7] Ovšem reálné chování jednotlivce se snaží racionalizovat předchozí iracionalitu (derivace). Vrcholem derivací jsou různé ideologie a náboženské představy.[7]

Vlastnosti

Derivace nemají logické vysvětlení, jsou vytvořeny emocemi a city. Pomocí derivací se snažíme ospravedlnit podněty našeho jednání nebo myšlení. Derivace slouží k vysvětlování ideologií.[5]

Rozdělení

Pareto rozdělil derivace do 4 skupin:

1. Kategorická tvrzení – ovlivnění individuálním citovým vnímání, přijímání jako pravdivé (absolutní), bez možnosti oponovat[5]

2. Výroky podepřené autoritou – výroky opřené o nějakou autoritu (osoba, stát, ideologie), racionalita výroku se opírá pouze o sílu této autority, bez ohledu na rozum[5]

3. Výroky podepřené obecnými principy – odvolávající na obecný zájem, shodující se s obecnými principy (např. práva, morálky, náboženství)[5]

4. Slovní důkazy – prostřednictvím metafor či nejasných, nejednoznačných klamavých vyjádření, nemají logický charakter, nacházejí se často v politických projevech (především populistických)[5]

Reference

  1. ↑ a b c d e Mind and Society [online]. Archive.org [cit. 2016-11-28]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Sociologická teorie Vilfreda Pareta [online]. Slovenská Akadémia Vied [cit. 2016-11-28]. Dostupné online. 
  3. ↑ Sociologický systém Vilfreda Pareta [online]. Masarykova univerzita [cit. 2016-11-28]. [: https://is.muni.cz/el/1423/podzim2004/SOC705/um/11_lekce_Pareto.pdf Dostupné online]. 
  4. ↑ a b ROY, Prohlad. Social Change: The view of Sociologist. [s.l.]: Laxmi Book Publication, 2014. 161 s. ISBN 9781312791411. S. 39. 
  5. ↑ a b c d e f JAYAPALAN, N. Sociological Theories. [s.l.]: Atlantic Publishers & Dist, 2001. 202 s. ISBN 9788171569205. 
  6. ↑ a b c d e f Dějiny sociologie - Vilfredo Pareto [online]. [cit. 2016-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-23. 
  7. ↑ a b VESELÁ, Jana; KANIOKOVÁ VESELÁ, Petra. Sociologické aspekty managementu. [s.l.]: Grada Publishing a.s., 2011. 200 s. ISBN 9788024727929.