Teorie rozbitého okna

Podle teorie rozbitých oken (angl. Broken windows theory) může zanedbané prostředí, odpadky, posprejované zdi a rozbitá okna podporovat další protispolečenské jednání a drobnou i vážnější kriminalitu. V prostředí, o něž se zjevně nikdo nestará, ztrácejí lidé zábrany, které by jim v čistém a uklizeném prostředí bránily odhazovat odpadky nebo ničit cizí majetek. Mají totiž oprávněný pocit, že ve špinavém a zanedbaném prostředí si toho nikdo nevšimne, případně je to každému jedno. Tuto hypotézu poprvé publikovali politolog James Q. Wilson a kriminolog George Kelling roku 1982 v časopise The Athlantic Monthly a od té doby byla několikrát experimentálně ověřena, ale také kritizována.

Experimenty

Americký sociální psycholog Philip Zimbardo už v roce 1969 zaparkoval dvě ojetá auta bez čísla a s pootevřenou kapotou, jedno v rušné a špatně udržované čtvrti Bronx (New York), druhé v klidné obytné čtvrti kalifornského Palo Alto. V Bronxu se už pár minut po odstavení na auto vrhla rodinka a odnesla baterii. Během 24 hodin zbyl z auta vrak s rozbitými okny, kde si děti hrály na lupiče. V Palo Alto se autu nic nestalo a po více než týdnu musel Zimbardo přijít a rozbít okna kladivem. Poté se přidali i obyvatelé.

Společenští vědci z univerzity v Groningenu provedli experiment, při němž na zaparkovaná jízdní kola připevnili reklamní plakáty. Na čistém a dobře udržovaném parkovišti lidé plakáty odnášeli do koše a jen 33 % je hodilo na zem, kdežto 69 % majitelů kol odstavených u posprejované zdi hodilo plakátek na zem. Jejich článek byl otištěn 2008 v prestižním vědeckém časopise Science.[1]

Teorie

Drobná kriminalita a protisociální jednání nejsou ovšem jevy monokauzální, kde by se dal prokázat jednoduchý kauzální vztah mezi příčinou a důsledkem. Experimenty se také obtížně objektivizují a opakují, takže řada badatelů význam odstraňování „rozbitých oken“ pro omezování kriminality zpochybňuje. Pokud tu však nějaký vliv je, jak ukazují zmíněné experimenty, může mít trojí důvod:

  1. konformitu se společenskými normami, potřebu člověka, spolehnout se na jednání druhých i naopak;
  2. prezence nebo absence pravidelného dohledu a monitorování veřejných prostor;
  3. sociální signalizace, kdy samo prostředí člověku dává najevo, co je v něm možné a co není.

Aplikace

Autoři teorie doporučují

  • zlepšovat prostředí k životu v problémových oblastech: zasklít a umýt okna, uklízet parky, chodníky a průchody, odstraňovat grafitti atd.
  • zajistit pravidelný dohled a kontrolu, včetně například kontroly černých pasažérů;
  • podporovat důvěru občanů navzájem i vůči policii;
  • posilovat zájem občanů o stav veřejných i opuštěných prostorů.

Odkazy

Reference

  1. ↑ VALENTA, Martin. Šíření nepořádku. www.psychologon.cz [online]. 2012-12-10 [cit. 2020-10-16]. Dostupné online. 

Literatura

  • ZIMBARDO, Philip G. Moc a zlo. Praha: Moraviapress, 2005. 200 s. ISBN 80-86181-80-4. S. 52–54. 
  • ZIMBARDO, Philip G. The human choice: Individuation, reason, and order versus deindividuation, impulse, and chaos.. S. 237–307. Nebraska Symposium on Motivation [online]. 1969 [cit. 9.1.2012]. Roč. 17, s. 237–307. Dostupné online. 

Externí odkazy