Tereza Dubrovská

Terezie Koseová-Mixová
Rodné jméno	Theresia Mixová
Narození	13. února 1878 Slezská Ostrava Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	8. listopadu 1951 (ve věku 73 let) Nová Ves u Chotěboře Československo Československo
Pseudonym	Tereza Dubrovská
Povolání	básnířka, klavíristka, mecenáška
Vzdělání	soukromé
Období	1899–1933
Žánr	básně – sonety
Manžel(ka)	MUDr. Otakar Kose
Rodiče	Ing. Alois Mixa otec Anna Mixová-Vondráčková matka
Příbuzní	Jarmila Šťastná-Mixová sestra Ing. Ignác Vondráček děd
Vlivy	Jaroslav Vrchlický, Paul Verlaine, Karel Hlaváček, Elizabeth Barrettová-Browningová
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tereza Dubrovská, též Teréza, vlastním jménem Terezie Mixová, pokřtěná Terezie Josefina Johanna, provdaná Koseová (13. únor 1873^[1], Slezská Ostrava – 8. listopad 1951, Nová Ves u Chotěboře) byla česká básnířka, překladatelka a klavíristka.^[2]

Narodila se v Ostravě v rodině důlního inženýra Aloise Mixy (1845–1914) a jeho ženy Anny, dcery ostravského uhelného magnáta Ignáce Vondráčka. Měla tři sestry: Annu (1874–1894), Jarmilu (1876–1960) – malířku, provdanou Šťastnou a Ludmilu (1879–po 1951), která se provdala za důstojníka francouzského námořnictva Eugena Hippeaua a žila v Toulonu.

Po smrti děda, Ignáce Vondráčka získaly jeho dcery podíl z jeho obrovského dědictví. Rodina Mixova se přestěhovala v roce 1889 do Prahy. Tereza měla soukromé vzdělání. Lexikon české literatury mylně uvádí, že absolvovala Vyšší dívčí školu a Pražskou konzervatoř. Tyto informace vyvrací Drahomír Šajtar ^[3]. Mezi její soukromé učitele patřili profesoři těchto ústavů, například František Táborský, Jindřich Kàan z Albestů, pozdější ředitel konzervatoře, Karel Hoffmeister nebo Vítězslav Novák. Dále získala vzdělání v dějinách, dějinách literatury a dějinách výtvarného umění. V roce 1894 koupili Tereziini rodiče zámek a velkostatek v Nové Vsi u Chotěboře. Zde se stýkali například i s Františkem Ladislavem Riegerem, který měl statek v nedaleké Malči.

Na jaře 1907 se Tereza Dubrovská seznámila s F. X. Šaldou. Jejich vztah a intenzivní korespondence však končí v prosinci 1907, patrně díky iniciativě Růženy Svobodové.

Patrně na konci roku 1896 nebo na začátku roku 1897 se Tereza Mixová provdala za lékaře, pozdějšího univerzitního docenta MUDr. Otakara Kose (1868).^[4] V roce 1903 podnikla s manželem několikaměsíční cestu do severní Afriky (Tunisko, Alžír a Maroko), odkud se vrátili přes Španělsko, Francii a Německo. Po návratu do Prahy se věnovala hudbě a výtvarnému umění. V březnu 1907 navštívili Mallorku a Korsiku.

V letech 1906–1911 byl MUDr. Kose primářem interního oddělení Zemské nemocnice v Olomouci. Tereza Dubrovská zorganizovala pro Českou besedu v Olomouci přednášku F. X. Šaldy v prosinci 1907 a byla hostitelkou Jaroslava Vrchlického během jeho přednášky tamtéž o několik dnů později.

Manželství se okolo roku 1908 rozpadlo.

Tereza Dubrovská využívala svého bohatství a svých kontaktů k podpoře umění v nejrůznějších podobách:

Byla inspirátorkou myšlenky na stavbu pomníku herečky Hany Kvapilové v Kinského sadech a zásadním způsobem rovněž přispěla finančně. Návrhy na pomník zpracovali sochaři: Josef Mařatka, Quido Kocian, Bohumil Kafka a Jan Štursa. Nejprve byl vybrán návrh Bohumila Kafky. Později se ale zadavatelé rozhodli pro návrh Jana Štursy^[5]. Pomník byl odhalen v roce 1914.

Založila veřejnou knihovnu v Rychvaldu. Podporovala Spolek pro výchovu mrzáčků MUDr. Jedličky na Vyšehradě. Založila Pomocný výbor pro umělce výtvarné, literáty a žurnalisty, který v letech první světové války mimo jiné podporoval i Viktora Dyka, Karla Tomana nebo Boženu Benešovou.

Pro Galerii Jiřího Karáska ze Lvovic získávala během svých cest po Evropě obrazy a především grafiku.

Na tyto akce věnovala značné vlastní prostředky; dále organizovala různé sbírky, dobročinné akce a prodejní výstavy.

V létě roku 1918 se v Chorvatsku seznámila s básníkem a pozdějším diplomatem Ante Tresić-Pavičićem. Překládala jeho verše do češtiny a několikrát jej navštívila (v roce 1921 v Portugalsku a ve Španělsku, v roce 1924 v USA).

Přeložila rovněž ze španělštiny několik básní Rubéna Daría.

Kolem roku 1932 přišla Tereza Dubrovská o většinu svého majetku. Okolnosti nejsou dnes již známy. Sestrám Tereze a Jarmile zůstal pouze velkostatek v Nové Vsi. Jelikož se však nevyznaly v hospodářství a statek pronajímaly za nevýhodných podmínek, byl jeho výnos malý a sestry se musely značně uskromnit. Z těchto omezených příjmů splácela Dubrovská ještě dluh tiskárně za tisk své poslední sbírky Večery v Bissone.^[6]

V březnu 1948 byla na velkostatek uvalena národní správa. Stalo se tak na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Chotěboři ze dne 19. března 1948. Sestry byly vyhnány na ulici a dožily díky soucitu místních obyvatel. Tereza Dubrovská zemřela 8. listopadu 1951 a je pohřbena v rodinné hrobce v Nové Vsi.

První práce zaslala pod pseudonymem František Zvěřina Jaroslavu Kvapilovi do časopisu Zlatá Praha. Ten rozpoznal její talent a přiměl ji ke změně pseudonymu na Tereza Dubrovská. V roce 1903 editoval její první sbírku básní Písně. Své práce otiskovala i v časopisech Máj, Zvon a Květy.

Všechny její knihy, ač vycházely pod hlavičkou různých vydavatelství, byly prakticky vždy vydány vlastním nákladem.

• Písně – Praha: Grosman a Svoboda, 1903
• Nové písně – Praha: Máj, 1905
• Když slunce zapadlo ...: Písně a nálady – v úpravě M. Kalába. Praha: František Topič, 1918
• Pandořina skříňka: Básně – dřevoryty František Kobliha. Praha: Jan Otto, 1927
• Černí a modří ptáci – mědirytiny vyryl a graficky upravil Karel Svolinský. Praha: Kamila Neumannová, 1928
• Rudé kamélie – úvodní sonet J. Karásek ze Lvovic; suchou jehlou a kresbou vyzdobil T. F. Šimon. Praha: Prokop Toman ml., 1929 – bibliofilie
• Fialové ocúny – Praha: Otakar Štorch-Marien, 1930
• Svátky mé duše – úvodní báseň napsal J. Karásek ze Lvovic. Praha: J. Otto, 1930
• Penelopa – úvod napsal J. Karásek ze Lvovic; leptem a kresbou vyzdobil T. F. Šimon. Praha: F. Topič, 1931
• Večery v Bissone – úvodní sonet napsal J. Karásek ze Lvovic. Praha: J. Otto, 1933

• Ante Tresić-Pavičić: Soumrak, Praha: Jan Otto, 1929

• Alejemi akátů: op. 28: [zpěv a klavír] – Josef Bohuslav Foerster. Praha: B. Kočí,
• Můj nádherný sne jediný: [zpěv, klavír] – Jan Malát. Praha: J. Otto,
• Dvě písně: pro mezzosoprán s průvodem piana – Alois Rublič; T. Dubrovská; Růžena Jesenská. Praha: Václav Kotrba,
• Písně: pro střední hlas s průvodem piana – Emil Axman. Praha: V. Kotrba,
• Je tolik něhy: zpěv a klavír – Jan Malát. Praha: J. Otto, 1906
• Písně o marné lásce: pro sólový hlas s průvodem piana – Václav Juda Novotný. Praha: V. Kotrba
• Dvé písní: pro 1 hlas s průvodem klavíru – Jan Malát. Kutná Hora: Česká Hudba,
• Bílá, červená, modrá: tři ženské sbory: op. 115 – J. B. Foerster; J. Neruda, T. Dubrovská, E. Vrchlická. Praha: Hudební matice umělecké besedy, 1921
• Ztichlý slavík: píseň s prův. klavíru – J. Malát. Praha: J. Otto,

• ŠAJTAR, Drahomír. Básnířka Tereza Dubrovská: letopis. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. ISBN 80-86101-35-5. 
• VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. heslo Tereza Dubrovská. In: Lexikon české literatury 1 (A–G). Praha: Academia, 1985. S. 610–611.
• heslo Dubrovská Teréza. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 1930–1934. ISBN 80-7185-057-8. Svazek II/1. S. 269.
• Teréza Koseová-Dubrovská (1878–1951) [rukopis]: kulturní portrét ženské básnířky, mecenášky a sběratelky – Markéta Pišková. 2004

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tereza Dubrovská na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Tereza Dubrovská
• Tereza Dubrovská v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• M. Slavětínský: Zapomínaný a zapomenutá