Thelocactus

Jak číst taxoboxThelocactus
alternativní popis obrázku chybí
Thelocactus hexaedrophorus
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleďkaktusovité (Cactaceae)
PodčeleďCactoideae
TribusCacteae
RodThelocactus
(K.Schum.) Britton & Rose, 1922
Druhy

Taxony viz text

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Thelocactus je rod kaktusů z čeledi kaktusovité (Cactaceae). Botanický název rodu je odvozen z řeckého slova („θηλή“ = thyles) což značí „výstupek“, „bradavka“ a poukazuje na stavbu žeber uspořádaných v řadu hrbolů – bradavic. Typovým druhem rodu je Thelocactus hexaedrophorus.

Popis

Tělo rostlin rodu Thelocactus je ploše kulovité až sloupovité a dorůstá výšky až 25 cm (ojediněle do 40 cm) a průměru až 20 cm. Rostliny zůstávají většinou solitérni, vzácně odnožují, pouze bazálně, výjimečně tvoří i vícehlavé trsy. Žebra jsou zaoblená a rozdělená do bradavčitých hrbolů, na kterých jsou umístěny oválné až podélně protáhlé areoly. Kořeny jsou většinou řepovité.

Trny

Trny jsou často velmi výrazné, dlouhé a silné, většinou oválného průřezu, ale mohou být i silně zploštělé. V mládí jsou často pestře zbarvené – červené, žluté, bělavé, rohovinově hnědé až černé, později obvykle šedohnědé. Středové a okrajové trny jsou většinou dobře odlišitelné.

Květy

Květy v celém rodě jsou široce nálevkovité, vespod vně šupinaté a objevují se od jara do podzimu na nejmladších areolách, v blízkosti temene. Barva okvětních lístků se pohybuje od bílé přes růžovou a žlutou až k sytě purpurové.

Plody

Po opylení se tvoří zelené nebo nahnědlé plody, které neobsahují dužinu a po vyzrání se otevírají v bazální části značně velkým vejčitým otvorem, kterým se postupně vysypávají středně velká, většinou černá nebo tmavě hnědá, hruškovitá semena. Thelocactus setispinus má plody značně odlišné – po dosažení zralosti mají jasně červenou barvu, obsahují dužinu a zůstávají delší dobu přichyceny k areolám.

Výskyt a rozšíření

Oblast rozšíření druhů Thelocactus se rozprostírá od Texasu v USA až po střední Mexiko. Nejvíce se jich vyskytuje v mexických státech Coahuila, Nuevo León a San Luis Potosí, na jihu zasahují až do státu Querétaro. Kaktusy tohoto rodu rostou většinou jednotlivě (s výjimkou T. leucacanthus) na slunných vyprahlých a skalnatých místech, v řídkých porostech a křovinových pásmech.

Pěstování

Zemina velmi propustná, písčitohlinitá, dostatečně výživná. Slunečné a vzdušné stanoviště a dostatečná, spíše občasná zálivka v letním růstovém období. Chladné, světlé a suché přezimování je podmínkou pravidelného kvetení.

Fotogalerie

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Thelocactus na německé Wikipedii.


Literatura

Obecná literatura

  • Haage W., Kakteen von A bis Z, 3. Auflage, Neumann Verlag, 1986
  • Backeberg C., Die Cactaceae, Band1-6, Jena 1963
  • Backeberg C., Das Kakteenlexikon, Jena 1966
  • Rauh W., Kakteen an i.Standorten, Berlin-Hamburg, 1979
  • Říha J. a Šubík R., Encyklopedie kaktusů, Praha 1992
  • Říha J., Úvod do systematiky (Systémy čeledi Cactaceae), příl. AK, 1988
  • Anderson, Edward F.: The Cactus Family, Timber Press, Oregon, 2001. ISBN 0-88192-498-9

Specializovaná literatura

  • Edward F. Anderson: A revision of the genus Thelocactus B. & R. (Cactaceae). In: Bradleya. Band 5, 1987, S. 49–76.
  • Joerg Ettelt: Thelocactus bicolor und seine Formen. In: Kakteen und andere Sukulenten, Band 54, 2003, S. 1–6.
  • Vlastimil Lukeš: Rod Thelocactus (K. Sch.) Br. et R.. In: Aztekia. mimořádné číslo, 1982, S. 41–65.
  • Grzegorz F. Matuszewski, Stanisław Hinz: Thelocactus. Systematik, Vorkommen und Kultur. 2011, ISBN 978-83-932646-0-5.
  • Alessandro Mosco, Carlo Zanovello: A phenetic analysis of the genus Thelocactus. In: Bradleya, Band 18, 2000, S. 45–70, PDF.
  • Alessandro Mosco, Carlo Zanovello: An introduction to the genus Thelocactus. In: Cactus & Co. Band 6, Nummer 3, 2002, S. 144–171, PDF.

Externí odkazy

  • BioLib: [1]
  • IPN index: [2]
  • UNEP-WCMC: [3][nedostupný zdroj]

Média použitá na této stránce