Theodóros II. Laskaris

Theodóros II. Dukas Laskaris
Nikajský císař
Portrét
Miniatura Theodóra II.
Doba vlády1254–1258
Narození1221/1222
İznik
Úmrtí16. srpna 1258
İznik
PředchůdceJan III. Dukas Vatatzés
NástupceJan IV. Dukas Laskaris
PotomciIrene Doukaina Laskarina, Eudoxia Laskarina, Théodora Laskarina, Jan IV. Dukas Laskaris a Maria Laskarina
DynastieLaskarisové
OtecJan III. Dukas Vatatzés
MatkaIrena Laskarina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theodóros II. Dukas Laskaris (řecky Θεόδωρος Β΄ Δούκας Λάσκαρις, Theodōros II Doukas Laskaris, někdy zkráceně Theodor, listopad 1221 – 16. srpen 1258)[1] byl nikajský císař v letech 1254–1258. Jeho rodiči byli nikajský císař Jan III. Dukas Vatatzés a Irena Laskarina.

Život

Narodil se roku 1221 jako jediný syn tehdejšího následníka nikajského trůnu Jana Duky Vatatza a jeho první ženy Ireny Laskariny.[1][2][pozn. 1] Dostalo se mu výborného vzdělání v matematice, literatuře a filosofii, jeho učitelem byl význačný vzdělanec Nikeforos Blemmydes; princovými spolužáky byli budoucí historikové Georgios Akropolites a Georgios Pachymeras.[4][5] Již od raného věku byl však postižen epilepsií a jeho zdraví bylo celkově velmi chatrné.[6][7] Theodoros byl v polovině třicátých let, během sbližování císaře Jana III. s bulharským carem Ivanem Asenem II., zasnouben s carovou dcerou Elenou.[8][pozn. 2] Z manželství vzešlo několik potomků, mezi jinými Marie, později manželka epirského despoty Nikefora I.,[10] Irena, manželka bulharského cara Konstantina Asena,[11] a Jan, Theodorův pozdější nástupce.[12] Po smrti císaře Svaté říše římské Fridricha II., otcova význačného spojence a také druhého tchána († 1250), sepsal jeho pohřební řeč.[2][13] Princův otec, císař Jan III., byl v posledních letech své vlády velmi nemocný a na přelomu října a listopadu 1254 zemřel.[pozn. 3] O tom, kdo nastoupí na jeho místo, nebylo pochyb. Již v místě skonu císaře Jana, v Nymfaiu v Malé Asii, byl prohlášen císařem a v den Narození Páně, 25. prosince 1254, byl v sídelném městě Nikaii korunován císařem.[4]

Na počátku své krátké vlády musel Theodoros spěchat na evropský kontinent, kde vojska bulharského panovníka Michaila II. Asena, Theodorova švagra, obsadila některé oblasti v Rodopech a v Makedonii, patřící do té doby Nikajskému císařství. Již v lednu 1255 překročil Dardanely a táhl dobýt území, kdysi získané otcem, zpět. Císaři se nakonec podařilo získat všechny Bulhary zabrané pevnosti v rodopské oblasti, až na pevnost Cepina. Dále se Theodoros vypořádal s odbojným bojarem Dragotou, jehož zahnal, a odrazil také protiútok cara Michaila Asena. Vzhledem k pokročilé roční době byl však nucen vrátit se do Malé Asie. Příštího jara – roku 1256 – přivedl císař opět svou armádu na evropský kontinent a vše nasvědčovalo rozhodujícímu vojenskému střetnutí mezi Nikaiou a Tarnovem;[pozn. 4] k bitvě však nedošlo. Obě strany raději uzavřely v květnu 1256 mír, v němž bulharská strana uznala stav hranic z okamžiku smrti císaře Jana III. roku 1254. Theodoros byl poté ještě zavlečen do války se svým dalším příbuzným, epirským despotou Michaelem II.,[pozn. 5] jenž císaře připravil o celou Makedonii s výjimkou Soluně.[4][11][1]

V domácí politice se císař přidržoval spíše nižších společenských vrstev, v šlechtickou vrstvu neměl důvěru; některé šlechtice, kteří se těšili důvěře jeho otce, císaře Jana III., byli Theororem degradováni a někdy i zmrzačeni. Navíc před ostatními aristokraty preferoval svého přítele, Georgia Muzalona. V Nikaii také založil vysokou školu.[2][16][17] Jak se jeho nemoc zhoršovala, odpor vůči některým aristokratům rostl. Ve svém jednání byl podporován omezeným patriarchou Arseniem Autoreianem, jehož již dříve dosadil, a Georgiem Muzalonem. Když věděl, že umírá, požádal svého dřívějšího učitele, mnicha Nikefora Blemmyda, o odpuštění svých hříchů. Blemmydes, jenž se dříve stavěl ostře proti císařově politice, umírajícímu nevyhověl. Poté Theodoros požádal o odpuštění mytilénského episkopa. V srpnu 1258 Theodoros skonal ve věku šestatřiceti let, přijav krátce před tím mnišské roucho.[4] Novým císařem se stal mladý Jan IV.,[pozn. 6] jehož poručníkem byl Theodorem určen Georgios Muzalon. K moci se však na přelomu let 1258 a 1259 vojevůdce Michael Palaiologos, jemuž se podařilo v létě roku 1261 dovršit velké úsilí nikajských císařů – ovládnout Konstantinopol. Císařem obnovené byzantské říše však nebyl korunován legitimní dědic, Jan IV., jenž byl Palaiologem oslepen, nýbrž Michael Palaiologos sám (pod jménem Michael VIII).[19][20]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Theodoros se narodil za vlády svého děda, Theodora I. Laskarise. Jan Dukas, princův otec, byl Theodorův zeť – manžel jeho nejstarší dcery Ireny Laskariny Angeliny. Theodoros I. měl sice se svou druhou manželkou Filipou Arménskou syna, jenž však byl v době smrti Theodora I. v srpnu 1222 nezletilý. Jako svého nástupce tedy Theodoros určil Jana Duku Vatatza, jenž jnastoupil na trůn jako Jan III.[3][4]
  2. ↑ Jejich zasnoubení bylo sice kolem roku 1237 zrušeno, záhy bylo ovšem opět obnoveno.[9]
  3. ↑ Buď 30. října,[4] nebo 3. listopadu,[14] nebo 4. listopadu, kdy se dodnes slaví svátek svatého Jana Milosrdného.[15]
  4. ↑ Tehdy bylo Tarnovo hlavní město bulharské říše.
  5. ↑ Theodorova dcera Marie a Michaelův syn Nikeforos byli manželé.[10]
  6. ↑ Bylo mu teprve necelých osm let.[18]

Reference

  1. ↑ a b c Theodore II, Byzantine emperor, Encyklopedia Britannica
  2. ↑ a b c VAVŘÍNEK, Vladimír, BALCÁREK Petr. Encyklopedie Byzance. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 477. [dále jen Vavřínek]. 
  3. ↑ WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. Dostupné online. S. 214. (anglicky) [dále jen Wolff, Hazard]. 
  4. ↑ a b c d e f The Empire of Nicaea and the recovery of Constantinople Archivováno 11. 10. 2011 na Wayback Machine.. Cambridge Medieval History - Vol.XVI - The Eastern Roman Empire (717—1453), [cit. 2012-06-24].
  5. ↑ DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 2003. 415 s. ISBN 80-7021-409-0. S. 251. [dále jen Dostálová]. 
  6. ↑ ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8. S. 295. [dále jen Zástěrová]. 
  7. ↑ Vasiliev, Alexander A. The Empire of Nicaea (1204 – 1261). History of the Byzantine Empire, [cit. 2012-06-24].
  8. ↑ RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 99. [dále jen Rychlík]. 
  9. ↑ Rychlík, str. 99–100
  10. ↑ a b Wolff, Hazard, str. 227.
  11. ↑ a b Rychlík, str. 109
  12. ↑ Vavřínek, str. 217
  13. ↑ Zástěrová, str. 293
  14. ↑ John III Ducas Vatatzes, emperor of Nicaea, Encyklopedia Britannica
  15. ↑ Vasiliev, Alexander A. The Empire of Nicaea (1204 – 1261). History of the Byzantine Empire, [cit. 2012-06-24].
  16. ↑ Zástěrová, str. 294
  17. ↑ Dostálová, str. 255
  18. ↑ John IV Lascaris, emperor of Nicaea, Encyklopedia Britannica
  19. ↑ Vavřínek, str. 100
  20. ↑ Zástěrová, str. 294–296

Literatura

  • DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 1990. 415 s. ISBN 80-7021-034-6. 
  • HRADEČNÝ, Pavel a kol. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1. 
  • VAVŘÍNEK, Vladimír; BALCÁREK, Petr. Encyklopedie Byzance. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-485-2. S. 550. 
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Double-headed eagle of the Greek Orthodox Church.svg
coat of arms of the Palaiologos dynasty, the last rulers of the Byzantine Empire.