Giovanni Battista Tiepolo

Giovanni Battista Tiepolo
Autoportrét Giovanni Battisty Tiepola (1751/53; detail nástropní fresky v biskupské rezidenci ve Würzburgu, Německo)
Autoportrét Giovanni Battisty Tiepola (1751/53; detail nástropní fresky v biskupské rezidenci ve Würzburgu, Německo)
Rodné jménoGiovanni Battista Tiepolo
Narození5. března 1696
Benátky
Úmrtí27. března 1770 (ve věku 74 let)
Madrid
NárodnostItal
Vzdělánívyučen v malířské dílně Gregoria Lazzariniho
Povoláníuniversální malíř; vynikl jako malíř fresek, obrazů s historickými a mytologickými náměty a byl výborným kreslířem
RodičeDomenico Tiepolo a Orsetta Tiepolo
Manžel(ka)Maria Cecilia Guardi (od 1719)
DětiGiandomenico Tiepolo
Lorenzo Baldissera Tiepolo
Významná dílaMadonna del Carmelo (Scuola Grande dei Carmini, Benátky); Alegorie planet a kontinentů (biskupská rezidence ve Würzburgu, Německo); Apoteóza Španělska (trůní sál královského zámku, Madrid, Španělsko)
OvlivněnýGregorio Lazzarini
Giambattista Pittoni
Vliv navyvrcholení pozdního baroka a úspěšný rozvoj italského rokoka
Oceněnímalíř benátského dóžete Giovanni II. Cornaro a španělského krále Karla III.; zvolen děkanem Akademie v Padově
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giovanni Battista Tiepolo (5. března 1696 Benátky – 27. března 1770 Madrid), zvaný též Gianbattista či Giambattista, byl nejvýznamnějším benátským malířem pozdního baroka a v období jeho transformace do italského rokoka.

Životopisná data

Giovanni Battista Tiepolo se narodil jako nejmladší ze šesti dětí námořního přepravce Domenica Tiepola a jeho ženy Orsetty. Jméno dostal podle jména svého kmotra, kterým byl benátský šlechtice Giovanni Battista z rodu Doria. Ale rok po malířově narození jeho otec zemřel. Pro rodinu to znamenalo dlouhodobé finanční potíže, které jen částečně kompenzovala pomoc příbuzných. Z dětství si odnášel zálibu v kresbě a tak se v roce 1710 stal žákem benátského malíře Gregoria Lazzariniho (1657–1734). V jeho dílně se mu dostalo nejen základního poučení v malířských technikách, ale studoval zde i díla svých současníků, především Sebastiana Ricciho (1659–1734) a Giovanni Battisty Piazzetty (1682–1754). Z jeho slavných benátských předchůdců Tiepola ovlivnila především malba Paola Veroneseho (1529–1588). V roce 1717 odešel z Lazzariniho dílny a jako samostatný mistr vstoupil do benátského cechu svatého Lukáše. Z té doby pocházejí nejstarší doložitelná malířova díla, kterými jsou na pendentivech vyobrazení apoštolové v benátském kostele Santa Maria dei Derelitti. Přibližně ve stejné době se stal malířem dóžete Giovanni II. Cornara, kdy dohlížel na umístění obrazů v jeho paláci. V roce 1719 se oženil s Marií Cecilií Guardiovou, sestrou benátského vedutisty Francesca Guardiho (1712–1793). Měli spolu devět dětí, z nich dospělosti se dožili tři synové a čtyři dcery. Dva z Tiepolových synů, Domenico (1727–1804) a Lorenzo (1736–1776), se stali rovněž malíři pracující v otcově dílně, zatímco třetí syn se stal knězem.[1] V letech 1726 až 1728 Tiepolo dokončil významnou freskovou výzdobu arcibiskupské kaple v Udine, kterou vyzdobil příběhy ze Starého zákona. Na jedné z fresek v postavě mladého Jácoba zpodobnil sebe sama ve věku třiceti let.

Freska Ráchel ukrývá domácí bůžky před Lábanem (1726/28; portrét mladého Jácoba je malířovým autoportrétem; Arcibiskupský palác, Udine, Itálie)

Tyto malby, stejně jako fresky v benátském paláci Dolfinů, přinesly malíři uznání a řadu církevních objednávek pro kostely v Benátkách a Miláně. Jeho věhlas přispěl k tomu, že Tiepolo získal od arcibiskupa prince Karla Philippa von Greiffenclau zakázku na freskovou výzdobu arcibiskupské rezidence ve Würzburgu. Proto mezi roky 1750 a 1753 Tiepolo odjel pracovat do arcibiskupského paláce a to společně se svými syny Domenicem a Lorenzem. Postupně vyzdobili císařský sál a monumentální sál se vstupním schodištěm. Vznikla tak jedna z nejrozměrnějších fresek zaujímající plochu větší než 677 m2.[1] Všeobecný obdiv maleb ve Würzburgu přispěl k Tiepolově zvolení děkanem Akademie v Padově. Jeho úspěšná léta pokračovala až do roku 1762. V těchto letech malíř provedl dekorativní výmalby ve Villa Valmarana ai Nani ve Vicenze, kde pět místností vyzdobil malbami na téma pěti velkých literárních děl, počínaje Homérovou Iliadou a konče Osvobozeným Jeruzalémem od Tarquata Tassa (1544–1595). Přibližně v téže době Tiepolo vytvořil i několik oltářních obrazů pro kostely ve Folzano v Brescii, v Este v provincii Padova a v Udine ve Furlansku.[2] V benátském Palazzo Labia namaloval fresky líčící životní příběh egyptské královny Kleopatry. Na tomto díle spolupracoval s Girolamem Mengozzim Colonnou (1688–1774), který mistrně zpodobňoval architektonické detaily. Přitom freska Kleopatřina hostina nápadně připomíná Veronesovu Svatbu v Káni Galilejské. V roce 1761 byl Tiepolo pozván španělským králem Karlem III. do Madridu, aby v královském zámku vyzdobil strop trůního sálu, a později i další palácové místnosti. Podobně jako ve Würzburgu, i v Madridu mistrovi pomáhali oba jeho synové. Malířův pobyt u španělského dvora mu však znepříjemňoval o 30 let mladší německý malíř působící rovněž ve Španělsku – Anton Raphael Mengs (1728–1779), jehož malířská tvorba byla již předzvěstí nastupujícího neoklasicismu.[3] Spory unavený Tiepolo zemřel v Madridu 27. března 1770. Byl pohřben v benátském kostele Madonna dell’Orto.

Umělecká tvorba

Giovanni Battista Tiepolo získal základní malířské zkušenosti v benátské dílně Gregoria Lazzariniho, který vynikal v malbě historických témat. V obrazové kompozici se Tiepolo poučil na dílech Sebastiana Ricciho, zatímco techniku tenebrismu převzal od Giovanni Battisty Piazzettyho. Koncem 20. let 18. století však temnosvit v jeho obrazech vystřídaly světlé pastelové barvy, jejichž odstíny převzal z malířských prací Paola Veroneseho. Světlá malířova paleta a vzrušená gesta jednotlivých postav vyplňující volné prostory po celé obrazové ploše jsou typickým rysem jeho rokokové malby v pozdějších desetiletích 18. století.[4]

Fresky a obrazy

Únos Európy (1525/26, Galleria dell’Accademia, Benátky)

Za nejstarší známé Tiepolovy malby jsou považována vyobrazení apoštolů na pendentivech v benátském kostele Santa Maria dei Derelitti, známém též jako Ospedaletto. Malba pochází z let 1715/16.[1] Svou první fresku namaloval v roce 1716 na stropě kostela Biadene poblíž Trevisa.[5] V roce 1719 připravil podklady pro freskovou výzdobu vily bohatého nakladatele Giambattista Baglionecho. Pro strop sálu nakladatelovy vily v Massanzago nedaleko Padovy vyhotovil fresku Triumf Aurory a na stěnách zobrazil Phaetónův osud. V letech 1720 až 1722 Tiepolo namaloval obraz Panna Marie Karmelská (dnes Pinacoteca di Brera, Milán), na kterém je ještě patrný vliv Piazzettova tenebrismu s jasnými plochami a temnými hmotami.[6] O několik let poté Tiepolo namaloval v podobném duchu i plátno Únos Európy (dnes Galleria dell’Accademia, Benátky). Některé významné zakázky pocházely od rodiny Dolfinů, neboť Dionýsios Dolfin byl arcibiskupem v Udine. Jednou ze zakázek byl cyklus fresek pro katedrálu v Udine. Po výzdobě udinské katedrály Tiepolo namaloval pro arcibiskupův palác ještě cyklus fresek ze života Abraháma a jeho potomků. Po dokončení fresek v Udine následovala mistrovská plátna zobrazující bitvy a triumfy starověkého Říma, které Tiepolo namaloval v let 1726/29 pro Ca´Dolfin v Benátkách. Koncem 20. let 18. století malíř vyhotovil malby evangelistů na pendentivech benátského kostela San Francesco della Vigna.[7]

Evangelista sv. Matouš s andělem (Kaple v kostele San Francesco della Vigna, Benátky)

Na počátku 30. let 18. století se Tiepolo odklonil od šerosvitné malby, jak to dokládá obraz Triumf Zefýra a Flóry (dnes Ca´Rezzonico, Benátky). Plátno pravděpodobně vzniklo u příležitosti svatby Antonia Pesara s Caterinou Sagredo v roce 1732. Obraz je personifikací západního větru s bohyní květin a jara. Antonio Pesaro však zemřel krátce po svatbě a Caterina zůstala bezdětnou vdovou.[8]

Triumf Zefíra a Flóry (1731/32; obraz původně určen pro Ca’Pesaro; dnes Ca’Rezzonico, Benátky)

Již v roce 1731 malíř začal pracovat na palácové výzdobě v Miláně. V letech 1732/33 vyzdobil kapli Coleoniho v Bergamu a mezi roky 1737 a 1739 namaloval fresky pro benátské jezuity.[9] V desetiletí mezi roky 1740 a 1750 Tiepolo získal přátelství hraběte Francesca Algarottiho, který Tiepolovi dopomohl k pozdější mimořádné zakázce ve Würzburgu. Ještě předtím však v benátském Palazzo Labia namaloval mezi roky 1745 a 1750 sérii fresek, v nichž zobrazil scény ze života egyptské královny Kleopatry. Jednou z fresek tohoto cyklu je i Kleopatřiny hostina, která vznikla jako reminiscence na Veronesův obraz Svatba v Káni Galilejské z let 1562/63 (dnes v pařížském Louvru). Této fresce v Palazzo Labia předcházela malba na plátno vyhotovená Tiepolem v letech 1743/44 (dnes Národní galerie Victoria, Melbourne, Austrálie), která je velmi blízká verzi v Musée Cognacq-Jay (Městské muzeum, Paříž, Francie) z let 1742/43. Další verze z let 1745/47 se nacházejí v prostorách Stockholmské univerzity ve Švédsku, která má podobnou kompozici jako již zmíněná freska v benátském Palazzo Labia. Na fresce se významně podílel malíř architektury Gerolamo Mengozzi Colonna, který malbou sloupů, pilastrů a dalších architektonických ozdob vytvořil obdivuhodný rámec Tiepolových scén s Kleopatrou.[10]

Kleopatřina hostina (1743/44; National Gallery of Victoria, Melbourne, Austrálie)

V 50. letech 18. století byla Tiepolovou hlavní prací dekorativní výzdoba rezidence knížete-biskupa prince Karla Philippa von Greiffenklau ve Würzburgu. Nový palác postavený podle návrhu architekta Balthasara Neumanna (1687–1753) v letech 1720 až 1744 svými fantasktními prostory vytvořil předpoklad pro namalování jedné z největších barokních fresek vůbec. Tiepolo spolu se svými syny Domenicem a Lorenzem nejdříve namalovali fresky v císařském sále (Kaisersaal) a poté mistr vytvořil i návrh freskové výzdoby vstupního schodiště (Treppenhaus). Freska nazvaná Alegorie planet a kontinentů byla dokončena v listopadu 1753 a zobrazuje boha Apollóna, jak se vydává na svou každodenní cestu. Božstva kolem něho symbolizují planety a alegorické postavy po obvodu fresky doplňují obrazovou kompozici. V části odkazující na Evropu Tiepolo do fresky začlenil i několik portrétů, včetně svého autoportrétu. Mezi dalšími vyobrazenými osobnosti najdeme portrét knížete-biskupa von Greiffenklau, architekta Johanna Balthasara Neumanna nebo portrét malířova syna Giandomenica.[5]

Alegorie planet a kontinentů (1752/53; nástropní freska nad schodištěm v biskupské rezidenci ve Würzburgu, Německo)

Koncem roku 1753 se Tiepolo vrátil do Benátek. Vedle kostelních fresek namaloval i freskovou výzdobu v Ca’Rezzonico a obrazy pro patricijské vily, jmenovitě pro Villa Valmarana (Vicenza) a pro Villa Pisani (Stra, Veneto). V roce 1758 Tiepolo vyhotovil malbu i pro Palazzo Ducale, která měla nahradit poškozenou Tintorettovu fresku v Sala delle Quattro Porte. Olejomalba představovala výjev nazvaný Neptun nabízí dar Benátkám, který však nebyl pouhou dekorací sálu, na jehož výzdobě se podílela řada významných benátských malířů, včetně Tintoretta a Paola Veroneseho.[11] V letech 1760 až 1762 Tiepolo namaloval další dekorativní malbu pro vestibul rodinné vily Pisaniů ve Stra (Veneto) s názvem Apoteóza rodiny Pisani.[12]

Apoteóza Španělska (skica z r. 1762; Národní galerie ve Washingtonu, USA)

Přitom již v roce 1761 španělský král Karel III. pověřil Tiepola vytvořením nástropní fresky v trůním sále královského paláce v Madridu. Proto na jaře 1762 malíř odjel do Madridu, kde pak strávil zbytek života. S pomocí syna Giovanni Domenica Tiepola vytvořil v paláci rozměrnou fresku nazvanou Apoteóza Španělska (1764) a další dvě fresky. Pro fresku oslavující Španělsko Tiepolo vytvořil v roce 1762 ještě skicu, v jejímž centru umístil alegorickou postavu Španělska. Tu obklopuje řada postav symbolizujících španělské provincie a kontinenty, na kterých existovaly španělské kolonie. V levém horním roku je zpodobněn Kryštof Kolumbus stojící na palubě své lodi.[13] Vedle toho Tiepolo namaloval sedm pláten pro kostel San Pascual de Aranjuez. Jedním z nich byl obraz Neposkvrněné početí Panny Marie. Na popud Joaquima de Electa, králova zpovědníka a příznivce německého klasicistního malíře A. R. Mengse, se Tiepolovy obrazy do tohoto kostela nedostaly a setkáme se s nimi v madridském Museo del Prado.[14] Vedle přirozené elegance Tiepolo v těchto rozměrných malbách nedostižným způsobem rozvíjel iluzivní zobrazení prostoru. Jeho vazby na tradici benátské malby, především na dílo Tizianovo a Paola Veroneseho, a rychlý nástup neoklasicismu však vedly k úpadku rokokové malby spojované s jeho jménem.[12]

Grafické listy a kresby

Stětí dvou světců (perokresba; Metropolitní muzeum umění v New Yorku, USA)

Životní dílo Giovanni Battisty Tiepola zahrnuje vedle fresek a více než 800 obrazů, také na dva tisíce kreseb a dvě sady leptů. První ze souborů pochází z lez 1740 až 1742 a nazývá se Capricci, zatímco druhý byl vytvořen v letech 1743 až 1757 a je označován jako Scherzi di fantasia. Samostatně byly tyto lepty publikovány až v roce 1785. Čísla a názvy leptů přidal až Tiepolův syn Giovanni Domenico. Tyto dva svazky po třiceti grafických listech z větší části představují hlavy převzaté z otcových obrazů. Přitom některé z Tiepolových vyobrazení hlav či poprsí se dochovaly, jiné existují v kopiích namalovaných malířovými syny. Obliba těchto nevelkých mistrových obrazů byla mezi sběrateli tak veliká, že je malíř byl někdy nucen vykupovat zpět, aby uspokojil požadavkům početných žadatelů.[15] Tiepolo byl také jedním z nejlepších kreslířů své doby. Od konce 30. let 18. století mistr namaloval množství lavírovaných perokreseb, které lze považovat za samostatná umělecká díla. Kresby sloužily jako kompoziční studie pro Tiepolovy obrazy a grafické práce. Dnes tyto kresby nalezneme ve sbírkách světových galerií, včetně Metropolitního muzea umění v New Yorku.[16]

Obrazy a kresby Giovanni Battisty Tiepola v České republice

Katalog výstavy nazvané Benátské malířství 18. století, kterou uspořádala Národní galerie v Praze spolu s Muzeem Hlavního města Prahy v prostorách Pražské Lorety v roce 1964 uvádí čtyři obrazy připisované Giovanni Battistovi Tiepolovy.

Portrét starce (1751/55; Národní galeriev v Praze, ČR)

Vedle výše zmíněného Poprsí starce byla uvedena i Madona s dítětem, dále Vyučování Panny Marie a Anděl se zjevuje Abrahámovi a Sáře.[17] Dnes je za autentické Tiepolovo dílo považován jen obraz Poprsí starce, které je v současnosti vystavené ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech (2022). Tento obraz patří do Sbírky hlav (Racoltta di teste), jehož grafický přepis provedl malířův syn Giovanni Domenico.[18] Starcovu tvář na pražskému obraze je velmi podobná tváři muže v bohatém oděvu, kterou najdeme na obraze Kleopatřina hostina, jež je vystavena v australském Melbourne. Naopak obraz Madony s dítětem je dnes připsán Giovanni Domenicovi a je vystaven ve Šternberském paláci na Pražském Hradě (2022). Zbývající dva obrazy jsou považovány za práce malířových synů nebo jeho dílny. Moravská galerie v Brně uvádí, že ve svém vlastnictví má dvě kresby a to Hlavu pážete a Hlavu mladého muže. Své lepty začal Tiepolo vydávat tiskem, přičemž jeho první sada deseti leptů je známá jako Vari Capricci. Moravská galerie má ve svých sbírkách šest leptů, přičemž jeden z nich nazvaný Evangelista Matouš je kompozičně nápadně podobný Tiepolovu vyobrazení tohoto evangelisty na pendentivu benátského kostela San Francesco della Vigna.[19] Jeden z dalších grafických listů zobrazuje také Klanění tří králů.[20]

Umělecko-historický význam díla Giovanni Battisty Tiepola

Giovanni Battista Tiepolo byl posledním velkým benátským malířem, který uzavřel éru benátského kolorismu, na jehož začátku stál Paolo Veronese.[21] Na přechodu pozdního baroka k neoklasicismu dodal závěrečné fázi rokokové malby slavnostní ráz. V závěru jeho života nepřízeň španělského prostředí uvedla Tiepola téměř v zapomnění. Obnovení zájmu o jeho tvorbu přinesl až impresionismus díky důrazu na hýřivou barevnost vznikajících obrazů.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Giovanni Battista Tiepolo - dostupné online: https://www.rodon.cz/zivotopisy-umelcu/tiepolo-giovanni-battista--130
  2. ↑ Kiecol D. Würzburg a Benátky 1750–1762. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 134–193.
  3. ↑ Kiecol D. Würzburg a Benátky 1750–1762. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 194–211.
  4. ↑ Steer J. The Seventeenth and Eighteenth Centuries. In: A Concise History of Venetian Painting. Vydal Thames and Hudson, London, 1970. Str. 186–196.
  5. ↑ a b Giovanni Battista Tiepolo - obrazy Benátek - dostupné online: https://imagesofvenice.com/giovanni-battista-tiepolo/
  6. ↑ Pijoan J. Italské malířství 18. století. In: Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Str. 52–65.
  7. ↑ Kiecol D. Tiepolo - obdivovaný malíř. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Překlad vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 6.
  8. ↑ Feierabeno P. Ca´Rezzonico. In: Umění a architektura. Benátky. Vydal Tandem Verlag GmbH (z německého originálu přeložila H. Formánková). Vydalo Nakladatelství Slovart, s.r.o., Praha, 2007. Str. 273.
  9. ↑ Pijoan J. Italské malířství 18. století (G. B. Tiepolo). In: Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Str. 57–62.
  10. ↑ Feierabeno P. Palazzo Labia. In: Umění a architektura. Benátky. Vydal Tandem Verlag GmbH (z německého originálu přeložila H. Formánková). Vydalo Nakladatelství Slovart, s.r.o., Praha, 2007. Str. 368–371.
  11. ↑ Kiecol D. Tiepolo - obdivovaný malíř. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 168–169.
  12. ↑ a b Pijoan J. Italské malířství 18. století (G. B. Tiepolo). In: Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Str. 62.
  13. ↑ Kiecol D. Pozdní práce ve Španělsku mezi roky 1762-1770. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 200–209.
  14. ↑ Kiecol D. Pozdní práce ve Španělsku mezi roky 1762-1770. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 210–211.
  15. ↑ Šafařík E. A. Poprsí starce ve fantastickém kroji. In: Benátské malířství 18. století (katalog výstavy). Vydala Národní galerie v Praze a Muzeum Hlavního města Prahy, 1964. Str. 36–38.
  16. ↑ Giovanni Battista Tiepolo (biography) – dostupné online: http://www.artnet.com/artists/giovanni-battista-tiepolo/biography
  17. ↑ Šafařík E. A. Poprsí starce ve fantastickém kroji. In: Benátské malířství 18. století (katalog výstavy). Vydala Národní galerie v Praze a Muzeum Hlavního města Prahy, 1964. Str. 36–40.
  18. ↑ Portrét starce: Giovanni Battista Tiepolo - dostupné online: https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.DO_4628
  19. ↑ Evangelista Matouš: Giovanni Battista Tiepolo - dostupné online: https://sbirky.moravska-galerie.cz/dielo/CZE:MG.ES_2067
  20. ↑ Klanění tří králů: Giovanni Battista Tiepolo - dostupné on line: https://sbirky.moravska-galerie.cz/dielo/CZE:MG.ES_2072
  21. ↑ Kolektiv autorů. Tiepolo Giovanni Battista. In: Encyklopedie světového malířství (S. Šabouka a spol. eds.). Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1975. Str. 343/T-T/344. 374.

Literatura

  • FEIERABEND P. Umění a architektura. Benátky. Vydal Tandem Verlag GmbH (z německého originálu přeložila H. Formánková). Překlad vydalo Nakladatelství Slovart, s.r.o., Praha, 2007. Stran 578. ISBN 978-80-7209-875-0
  • FOUILLOUX D., LANGLOIS A., LE MOIGNÉ A. et al. Slovník biblické kultury (z francouzského originálu přeložili J. Binder et al.). Vydalo nakladatelství Ewa edition, Praha, 1992. Stran 320. ISBN 80-900175-7-6
  • HUYGHE R. Umění renesance a baroku (encyklopedie). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1970. Stran 476.
  • KIECOL D. J. Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Stran 239. ISBN 978-2-8099-1755-0
  • KOLEKTIV AUTORŮ Encyklopedie světového malířství (S. Šabouka a spol. eds.). Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1975. Stran 374.
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník světového malířství (překlad z německého originálu). Vydala nakladatelství Odeon a Artia, Praha, 1991. Stran 798. ISBN 80-207-0023-4.
  • PIJOAN J. Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Stran 365.
  • STEER J. A Concise History of Venetian Painting (paperback). Vydal Thames and Hudson, London, 1970. Stran 216. ISBN 0-500-20101-3
  • ŠAFAŘÍK E. A. Benátské malířství 18. století (katalog výstavy). Vydala Národní galerie v Praze a Muzeum Hlavního města Prahy, 1964. Stran 45.
  • ZAMAROVSKÝ V. Bohové a hrdinové antických bájí. Vydalo nakladatelství Svoboda, n. p., Praha, 1902: Stran 479.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Udine Palazzo Patriarcale Tiepolo Rachel - Laban.jpg
Autor: Giovanni Battista Tiepolo , Licence: CC BY-SA 4.0
Palazzo Patriarcale (Udine), Fresco von G. B. Tiepolo 1727: Rachel versteckt die Hausgötter vor Laban