Tkadleček

Tkadleček je česky psaná prozaická skladba, která se řadí k výrazným dominantám české středověké literatury. Předpokládaná doba vzniku je někdy po roce 1400. Umělecky i jazykovou bohatostí je Tkadleček na vysoké úrovni a vyrovná se stylistické vytříbenosti tehdejší náročné latinské prózy. Jako forma je zde využit spor, který má však povahu spíše filozofické disputace o problémech filozofických a teologických. Autorem je neznámý člověk, který musel být vzdělaný, znal antické klasiky a církevní autority středověku, velmi dobře se orientoval v Bibli.

Až do roku 1935 byl známý pouze jeden starý rukopis s tímto textem, který byl neúplný a nacházel se v bibliotéce strahovského premonstrátského kláštera. Novodobý opis pořízený kolem roku 1800 byl kdysi majetkem Josefa Dobrovského (nachází se v Národním muzeu v Praze, signatura I E 4). V roce 1935 byl nalezen druhý starý rukopis, opatřený razítkem strahovského kláštera; proto jej tehdy ještě ministr zahraničí Edvard Beneš koupil a vrátil strahovskému klášteru.[1]

Děj

Tkadleček, mladý milenec, obviňuje Neštěstí, že zavinilo nevěru jeho milé Adličky. Tato hádka nabývá stále obecnějšího charakteru, až se dostává k takovým problémům, jako je např. úloha zla ve světě, odkud se zlo na světě bere, či do jaké míry může člověk určovat svůj osud.

Inspirace

Tkadleček je možná ovlivněn starší německy psanou skladbou Jana ze Žatce Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), která je asi čtyřikrát kratší. Obsahuje věty, témata a motivy, dle kterých se usuzuje, že sloužila jako předloha.[1]

Podle druhé verze, která se v současném literárněvědném bádání prosazuje, oba texty (tedy Oráč z Čech i Tkadleček) vycházely z neznámého 3. pretextu, který se nedochoval.

Motivy

Tkalcem je zde obrazně míněn člověk živící se psaním, tedy písař či literát:

„Jáť jsem Tkadlec učeným řádem, bez dříví, bez rámu a bez železa tkáti umím. Člunek můj, jímžto osnuji, jest z ptačí vlny; příze má z rozličných zvířat oděvu jest. Rosa, jež roli mou skropuje, není obecná voda, ani sama o sobě, ale jest s obecnou vodou smíšena, jížto v svou potřebu jednak nahoru, jednak dolů i sem i tam krůpěj podávám.”

Obdobně je i v Oráči z Čech míněn oráčem vlastně písař: „Z ptačích křídel je můj pluh.”

A podobně jako v Oráči z Čech je zde použita tehdy oblíbená forma dialogického sporu mezi hlavním hrdinou (literátem) a obecným nepřítelem (v Tkadlečkovi Neštěstí, v Oráči z Čech Smrt).

Odkazy na díla klasiků (Sokrata, Aristotela, Vergilia, Horatia, Ovidia) a rafinovaností vyjadřování představuje skladba prozaickou analogii legendy o svaté Kateřině.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b HEIDENREICHOVÁ, Gabriele. Staročeský „Tkadleček“ a poměr jeho stylu k německé skladbě „Ackermann aus Böhmen“. S. 87–98. Slovo a slovesnost [online]. 1937 [cit. 2021-02-26]. Roč. 3, čís. 2, s. 87–98. Dostupné online. 
  2. ↑ BALAJKA, Bohuš, et al. Přehledné dějiny literatury 1. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 463 s. S. 49. 

Literatura

  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 139, 154. 
  • Tkadleček. Praha: Odeon, 1974. 218 s. 
  • CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury. 2. vyd. Brno: Kma, 2007. 1116 s. ISBN 978-80-7309-463-8. S. 982. 
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 936–938. 
  • BRŮŽKOVÁ, Jana. Oráč z Čech a Tkadleček – úroveň argumentace. Plzeň, 2017. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta pedagogická. Vedoucí práce Jiří Novotný. Dostupné online.