Tocharské jazyky

Vymřelý tocharský jazyk patří do rodiny indoevropských jazyků a mluvilo se jím v národě Tocharů ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. v Tarimské pánvi v dnešní Ujgurské AO Sin-ťiang na úplném severozápadě Číny.

Od roku 1890 bylo objeveno přibližně 7000 fragmentů rukopisů převážně z 5. až 8. století, které jsou psány severoindickým slabikovým písmem bráhmí a z 90 % jsou to překlady a zpracování buddhistických sanskrtových textů. Uhlíkové analýzy však ukazují, že tocharské texty byly opisovány ještě ve 12. století. Roku 1908 se podařilo německým jazykovědcům Emilu Siegovi a Wilhelmu Sieglingovi poprvé přečíst rukopisy a identifikovat řeč jako indoevropskou.

Navrhli název „tocharština“ a diferencovali obě varianty – A a B. Pouze v tocharštině B existují vedle textů náboženských také texty užitné (nákresy klášterů, obchodní dokumenty, lékařské texty). Toto vedlo k teorii, že tocharština A byla v čase vzniku pramenů mrtvým, čistě liturgickým jazykem, tocharština B pak jazykem živým, všedně užívaným.

Podle jiné teorie tvoří obě varianty územní dialekty, přičemž východotocharštinou (A) se mluvilo v oáze Turfan, západotocharštinou (B) naproti tomu převážně v oblasti Kuča a v jejím okolí. (souvislosti turfanštiny a kučanštiny viz níže)

Existenci třetí varianty tocharštiny, nazývané tocharštinou C, je možno vyvozovat z přejatých slov používaných v textech z okolí Lou-lanu psaných prákrtem.

Charakteristika

Tocharština utváří ve skupině indoevropských jazyků vlastní větev a nevykazuje žádnou bližší příbuznost s žádnou jinou indoevropskou řečí. Nápadné je, že tocharština – ačkoli je řečí, kterou se mluví na úplném východě indoevropského jazykového regionu – patří do západní skupiny kentumových jazyků, nikoliv k východním jazykům satemovým. Objev, že tocharské jazyky jsou indoevropského původu, přispěl k pochybnostem, zda se protoindoevropský jazyk původně rozdělil na západní a východní skupinu.

Fonologicky se tocharština odlišuje od takřka všech ostatních indoevropských jazyků splynutím ploziv do pouhých tří neznělých ploziv p, t a k.^[1]

Gramaticky zřetelně odpovídá sloveso osobními koncovkami a tvorbou pomocí kmene indoevropské struktuře; podstatná jména vykazují stopy pěti pádů (nominativ, genitiv, akusativ, ablativ a vokativ) a znají u čísla kromě singuláru a plurálu také duál a parál, západotocharština mimoto také distributiv (tzv. plurativ).

Slovní zásoba vykazuje vlivy íránské jazykové skupiny a sanskrtu (především díky přejímání buddhistických pojmů). Menší vliv měla čínština (označení vah a jméno jednoho kalendářního měsíce). Vyskytly se také spekulace, že se v případě Tocharů mohlo jednat o Herodotem zmiňované královské Skythy.

Příklady

Číslovky

Užitečné fráze

Vzorový text v tocharštině (A)

Kāsu ñom-klyu tsraṣiśśi śäk kälymentwaṃ sätkatär.

Yärk ynāñmune nam poto tsraṣṣuneyā pukäṣ kälpnāl;

yuknāl ymāräk yä sluñcäs, kälpnāl ymāräk yātlune.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tocharische Sprachen na německé Wikipedii.

Literatura

• Emil Sieg, Wilhelm Siegling: Tocharisch, die Sprache der Indoskythen. Vorläufige Bemerkungen über eine bisher unbekannte indogermanische Literatursprache. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. 1908, 39. Akademie der Wissenschaften, Berlin 1908, 1916.
• LÉVI, Sylvain. Tokharian Pratimoksa Fragment. In: The Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1913. Dostupné online. ISSN 0035869X. S. 109–120. (francouzsky)
• Mallory, J.P. and Victor H. Mair. The Tarim Mummies. London: Thames & Hudson, 2000. (ISBN 0-500-05101-1)
• Schmalstieg, William R. "Tokharian and Baltic." Lituanus. v. 20, no. 3, 1974.
• Krause, Wolfgang and Werner Thomas. Tocharisches Elemantarbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960.
• Tamai, Tatsushi. “Paläographische Untersuchung und C14-Prüfung. Digitalisierung der chinesischen, tibetischen, syrischen und Sanskrit-Texte der Berliner Turfansammlung, 02. 06. 2005 – Berlin”.
• Malzahn, Melanie (Ed.). Instrumenta Tocharica. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 2007. (ISBN 978-3-8253-5299-8)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tocharské jazyky na Wikimedia Commons