Togto

Togto
Narození1314
Úmrtí1355 (ve věku 40–41 let)
Příčina úmrtíotrava
Povolánípolitik, historik a historiograf
DětiHala Zhang[1]
Saobaonu[1]
RodičeMazhaertai[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Togto (mongolsky Тогтох, čínsky pchin-jinem Tuōtuō, znaky zjednodušené 脱脱, tradiční 脫脫 nebo čínsky pchin-jinem Tuōkètuō, znaky 托克托; 1314–1355) byl mongolský státník a vojevůdce říše Jüan. Pod jeho vedením byly sepsány oficiální dějiny říší Sung, Liao a Ťin.

Život

Togto byl původem Merkit, z rodiny předních jüanských státníků. Jeho strýc Bajan i otec Madžartaj stáli jako kancléři (大丞相, ta čcheng-siang) v čele vlády. Spory uvnitř jüanské vlády, v druhé polovině 30. let 14. století kontrolované Bajanem se roku 1340 vyhrotily až k převratu, který stál Bajana život.

Roku 1341, po jmenování Madžartaje kancléřem, Togto získal vysokou dvorskou hodnost. Obnovil úřednické zkoušky zrušené Bajanem a převzal zodpovědnost za historiografii. Roku 1343 vedl práce na sepsání Dějin Ťinů (金史, Ťin-š’), příští rok Dějin Liao (遼史, Liao-š’) a Dějin Sungů (宋史, Sung-š’).[pozn. 1] Soubor tří kronik byl představen dvoru roku 1345, ale už v červnu 1344 se Togto vzdal funkce, oficiálně kvůli nemoci. Současně byl, po sérii povstání,[2] jeho otec odvolán a poslán do Kan-su.

Roku 1349 byl jeho otec rehabilitován a Togto se vrátil ke dvoru, kde obsadil úřad kancléře po pravici. Pevně uchopil moc do svých rukou a vrhl se do reforem.[3] Neprodleně se začal věnovat likvidaci následků záplav na Chuang-che a získal tak velkou popularitu mezi obyvatelstvem. Roku 1350 snížil daně a zorganizoval velkou emisi papírových peněz, kterými hradil vládní výdaje. Nicméně veřejné práce na opravách Velkého kanálu přinesly nespokojenost lidu. Další záplavy, inflace vyvolaná vládní finanční politikou a tíživý vládní solný monopol nespokojenost ještě přiživily. Výsledkem byla řada vzpour, splynuvších v povstání rudých turbanů.

V letech 1351–1355 Togto osobně vedl sérii vojenských tažení proti povstalcům. Náhradou za stávající rozložené jüanské oddíly zorganizoval vlastní armádu. Díky rotaci vojsk a velitelů a oddělení velení nad bojovými akcemi od kontroly nad zásobováním předešel vzniku regionálně nezávislých velitelů.[4] Zásobování hlavního města se po zhroucení námořních dodávek z jihu[pozn. 2] pokoušel řešit zavedením pěstování rýže na severu (v Šan-tungu, Che-peji a Liao-tungu), kam proto přesidloval jižní rolníky.[pozn. 3] V bojích vítězil, rozprášil povstalce v Che-nanu, Ťiang-si i Chu-peji, ale množství a rozdrobenost rebelů mu nedovolily jejich úplnou likvidaci. Nakonec jeho oponenti u dvora přesvědčili císaře Togon Temüra, že po definitivní porážce rebelů by byl příliš mocný a nekontrolovatelný.

Od listopadu 1354 obléhal Čang Š’-čchenga v Kao-jou v Ťiang-si. Dne 7. ledna 1355 Togta dostihl císařský edikt z 24. prosince 1354 o jeho zbavení všech úřadů a hodností a vyhnanství v Jün-nanu. Togto se císařskému rozkazu podřídil, jeho armáda se v rukách nových velitelů rozpadla, část se dala k banditům.[5] Ještě roku 1355 dostal rozkaz spáchat sebevraždu, což splnil – otrávil se.

Po Togtově odvolání ztratila jüanská vojska iniciativu a utrpěla v boji s rebely řadu porážek. Po dalších změnách v jüanské vládě byl roku 1362 posmrtně rehabilitován.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ S Togtem je často uváděn jako hlavní autor i čínský učenec Ou-jang Süan (1274/5—1358), kterému čínští historikové často připisují skutečné autorství. Pekingské vydání kronik z roku 1977 uvádí již pouze Ou-jang Süana jako autora. Nicméně je známo, že kroniky napsal početný kolektiv s ne méně než deseti významnými sestaviteli z řad Mongolů i Číňanů.
  2. ↑ Přerušených čínskými piráty sjednocenými Fang Kuo-čenem, kteří kontrolovali východočínské pobřežní vody.
  3. ↑ Pěstování rýže v severní Číně umožnilo vlhčí klima v jüanské době.[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Тогто na ruské Wikipedii.

  1. ↑ a b c Biografická databáze čínských historických postav.
  2. ↑ DARDESS, John. Shun-ti and the end of Yüan rule in China. In: FRANKE, Herbert; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 6: Alien regimes and border states, 907-1368. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. [dále jen Dardess]. ISBN 0521243319, ISBN 9780521243315. S. 574. (anglicky)
  3. ↑ Dardess, s. 575.
  4. ↑ a b Dardess, s. 577.
  5. ↑ MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 31. (anglicky)

Externí odkazy