Tržní socialismus

Tržní socialismus je jednou z forem socialismu. V takovém systému je většina výrobních prostředků spravována kolektivně (družstva, státní podniky, dělnické samosprávy), ale chod ekonomiky zajišťuje trh. Tržně socialistická ekonomika tak při vhodném nastavení může být stejně výkonná jako kapitalistická.

Model tržního socialismu navrhl již na začátku 20. století italský národohospodář Enrico Barone. Podle něho je tržně-socialistický systém možný, pokud stát vypočítá nabídku a poptávku a stanoví ceny, jako trh. Již tehdy to však našlo své kritiky, jako např. ekonomy Ludwig von Mises a Friedrich August von Hayek. Podle nich plánovací úřad k určování cen důležité informace nikdy nezíská a některých produktů bude nadbytek a jiných nedostatek.

Roku 1936 podal polský ekonom Oskar Lange popis tzv. „efektivního tržního socialismu“. Stát v tomto modelu dokáže zamezit vzniku monopolů mezi soukromými podnikateli a napravuje nedostatky trhu spojené s externáliemi a sociálními službami. Stát určuje chování podnikových vedení, takže výkony státních podniků se dají srovnat s výkony soukromých podniků.

Tržní socialismus s dominantním družstevním vlastnictvím nebyl dosud nikde vybudovaný. Za tržně socialistickou ekonomiku se považuje komunistická Čína, Vietnam, Bělorusko, Laos případně další. Nicméně i v případě těchto zemí ekonomiku do velké míry určují centrální ekonomické plány.

Dříve jisté principy tržního socialismu zavedla Socialistická federativní republika Jugoslávie,^[1] která byla přidruženým členem RVHP, ale za studené války vyhlásila neutralitu. V minulosti byly podobnými systémy Libye za vlády plukovníka Muammara Kadáfího nebo např. Maďarská lidová republika s ideologii tzv. gulášového socialismu.

Dnes je tržní socialismus oficiálně budován v Bělorusku^[2] pod vedením běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka.^[3] Více než dvě třetiny průmyslu zůstaly pod státem, potraviny podléhají cenovým stropům a stát vypracovává pětileté ekonomické plány. Bělorusko má přitom nejvyšší životní úroveň v postsovětském prostoru^[4] a ekonomika roste mnohem rychlejším tempem v porovnání s Ukrajinou. V Bělorusku je však stále hlavní ekonomické plánování, a tak ani Bělorusko nelze zcela považovat za tržně socialistickou ekonomiku, velmi podobná je situace v Číně, která navíc otevřeně deklarovala zpětný přechod k čistě plánované ekonomice.

Ekonomika s dominantním družstevním vlastnictvím se nachází v Rojavě, kde však cílem podniků není zisk, nýbrž uspokojení potřeb obyvatel, čímž se omezuje inovativnost a tedy ani Rojava nezakomponovala do svého socialismu trh.

Dnes snad jediným funkčním konceptem tržního socialismu je španělská obec Marinaleda. Všichni obyvatelé pracují v obecním družstvu, vydělávají stejný plat a jako motivaci mají mnohé výhody.

Konceptem tržního socialismu se řídí též jednotlivé podniky, například Mondragonská družstevní korporace. Jde o největší podnik v Baskicku a největší družstevní korporát na světě. Je založen na principech spoluvlastnictví a samosprávě pracujících, která vytváří pocit spoluzodpovědnosti, čímž je tento podnik výkonnější než podniky soukromé. V Baskicku je díky korporaci nejnižší nezaměstnanost, korporace dále zde má svoje univerzity, obchody, vývojová centra a jiné odvětví mimo hlavní výrobu. Někteří mondragonský model považují za plně funkční alternativu ke kapitalismu.^[5]