Trakošćan

Trakošćan
Základní informace
Výstavba	13. století
Poloha
Adresa	Bednja, Chorvatsko Chorvatsko
Nadmořská výška	286 m
Souřadnice	46°15′33″ s. š., 15°57′0″ v. d.
Další informace
Web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Trakošćan (maďarsky Trakostyán) je hrad v severním Chorvatsku (v Chorvatském Záhoří) ve Varaždinské župě. Leží nedaleko města Krapina (23 kilometrů severovýchodně) a čtyřicet kilomtrů jihozápadně od Varaždínu, v nadmořské výšce 250 metrů. Obklopuje jej několik kopců; např. Ivanjčica nebo Strahinjčica.^[1] Je chráněn jako kulturně-historická památka (chorvatsky Kulturno-povijesni spomenik).^[2] Počtem návštěvníků (až 40 000 ročně) patří k nejnavštěvovanějším hradům v zemi a také v Chorvatsku nejznámějším.^[3] V současné době slouží hrad především jako muzeum. Administrativně se nachází na území města (općiny) Lepoglava.

Podle pověsti pochází jméno z názvu římské pevnůstky arx Thacorum. Případně mohlo vzniknout zkomolením názvu původního šlechtického rodu Drachensteinů, kteří měli být vlastníky půdy v této oblasti.^[4]

Podle legendy název Trakošćan vznikl od dvou slov Trako a Stjan tedy jako Dračí stěna.^[5] Odkazuje nejspíše na středověkou podobu jazyka, neboť slovo drak se v současné chorvatštině v této podobě nevykytuje (používá se slova zmaj).

Hrad vznikl ve 13. století, původně šlo o malou strážní pevnost nad cestou z města Ptuj do údolí řeky Bednja.^[2] Není doloženo, kdo byl prvním vlastníkem Trakošćanu.^[6] Nejspíše se jednalo o jednoduchou pevnost, která odkazuje na obdobné objekty, které vznikly v této době ve stylu románské architektury.^[7] Typologicky je podobný hradům v jižním Štýrku a této části Chorvatska.^[8] První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1334.^[9] Tehdy se poprvé objevila v latině věta ecclesia de Tracustian o místním kostele.

Hrad vlastnila celá řada šlechtických rodin, mimo jiné rod Celjských^[2] který jej získal v roce 1399^[9], Jan Vítovec ze Hřebene (byl vlastníkem až do své smrti v roce 1468^[9]), Korvínové a potom Gyulayové. Třetí uvedený rod byl vlastníkem hradu po tři generace. Pokoušeli se stavbu rozšiřovat a vylepšovat, nicméně v roce 1566 tento rod vymřel.^[2] Hrad tak propadl habsburské monarchii a císaři.^[9]

Od roku 1584, kdy rakouský císař Maxmilián II. daroval panství Jiřímu Draškovićovi z Trakošćan, a to za zásluhy v bojích. Až do vyvlastnění po komunistickém uchopení moci v roce 1945 hrad vlastnil šlechtický rod Draškovićů. Výjimkou bylo období let 1645 až 1651, kdy jej vlastnil Mikuláš Zrinský.^[10]

Hrad byl četněkrát rozšiřován a přestavován. V roce 1592 zde byly postaveny věže pro dělostřelectvo^[7], jak dokládá pamětní deska s nápisem Jana II. Draškoviće na západní věži. Dostavěno bylo také i další patro, zvýšena hlavní věž a přebudováno nádvoří s arkádami. Fortifikační prvky a dělostřelecké věže vznikly vzhledem k obavám z tureckého nebezpečí (Turci nicméně této lokality nikdy nedosáhli). Třetí patro je patrné na vedutě z roku 1668.^[9]

V 18. století se na věžích dobudovala cimbuří, okolo hradu vznikla řada dalších objektů, zdí a věž. V závěru století byl ale hrad opuštěn.^[4] Nacházel se také stavu nedaleko naprostého zničení.^[7] Mapy prvního vojenského mapování jej dokumentovaly pod názvem Schloss Trakenstein s nedalekým kostelem i několika okolními domy a jezerem.

V 19. století potom hrad zchátral a byl opuštěn. Nakonec v letech 1850 až 1860 jej nařídil obnovit Jiří VI. Drašković^[11], který z něj udělal reprezentativní sídlo. Obnova byla provedena v duchu romantismu a novogotickém stylu.^[9][12] Připravil ji Michael Riedl.^[13] Práce byly považovány za jedny z prvních restaurátorských prací na území dnešního Chorvatska.^[14] Současná podoba stavby odpovídá již této přestavbě.^[7] Inspirací byl zámek Wartburg v Německu. Součástí přestavby byl nejen hrad, ale i jeho okolí, vznikl lesopark s vzácnými stromy, umělé jezero^[9] a zahradní objekty. Park zrealizoval v letech 1858 až 1861 Franz Risy.^[15] Nevznikla žádná nová křídla ani obytné prvky.^[12] Postavena byla nová vstupní brána s padacím mostem, obnoven byl hřbitov rodu Draškovićů-Malatinských z 18. století, rytířský sál, kaple svatého Jana v hradním parku s pozdně-barokními prvky apod. Rod Draškovićů měl oblíbenou jako svoji zábavu lov zvěře, takže se zde nachází i sbírka trofejí apod.^[2]

Na přelomu 19. a 20. století zde žil Karel Drašković, který zde pořídil jedny z prvních fotografických alb na území dnešního Chorvatska. I tato alba jsou zde součástí muzejní sbírky.^[2]

Až do roku 1944^[9] pobývali členové rodu Draškovićů na hradě, potom se vystěhovali do Rakouska. Hrad byl následně vyvlastněn. Následně bylo rozhodnuto, že se stane muezeem a umístěna zde byla stálá expozice odpovídající době obnovy hradu. Důvodem pro to byly početné sbírky a nulové poškození z doby války.^[12] Představuje způsob života šlechty z doby, kdy na zámku žila.^[2] Vystaven je zde také hodnotný nábytek z období baroka a drobné předměty. Muzeum bylo zřízeno v roce 1953 a otevřeno bylo v roce následujícím. Hrad je i nadále ve vlastnictví státu, konkrétně Republiky Chorvatsko.

Na Trakošćanu se natáčel britský hororový televizní film Drákula. Ve 20. století byl hrad rekonstruován.^[16] Práce byly zahájeny v roce 1988 a skončily v roce 2006.^[12] Hrad je oblíbenou turistickou destinací, jehož počet návštěvníků stále roste a stále častěji také i místem, kde se pořádají svatby.^[17]

Během zemětřesení v roce 2020 byl hrad jen velmi málo poškozen.^[18] Ve tretí dekádě 21. století byla provedena rekonstrukce jezera (vypuštěno a opravena hráz), neboť obnovu považovala správa hradu za prioritu v předchozí dekádě.^[19]

V roce 2022 byl hrad jako státní organizace financován, resp. svůj provoz financoval z vlastních prostředků zhruba z jedné poloviny a zhruba z jedné poloviny ze státního rozpočtu.^[20]

Hrad byl postaven na kopci ve tvaru kužele. Památkově chráněný je hrad, související park, část okolních lesů a jezero.^[21] Objekt hradu má nízké přízemí, vysoké přízemí, první a druhé patro.^[4] Hrad je nepravidelného tvaru, jeho části jsou orientovány okolo jednoho centrálního nádvoří.^[22] Půdorys hradu je nepravidelný o rozměrech 30 × 20 metru.^[8]

V nízkém přízemí se nacházela kuchyně a vězení^[4], ve vysokém přízemí hradu se nachází reprezentační místnosti, jako např. rytířský sál, lovecký sál a knihovna. Ta má velké množství titulů (1700^[4]), řada z nich je v západoevropských jazycích, neboť s těmito zeměmi udržovali Draškovićové četné kontakty.^[2] Nejstarší titul je z roku 1747.^[7]

V prvním patře vznikly obytné prostory, které sloužili vlastníkovi objektu. Spolu s tím zde stála jídelna, dále ložnice a salonky, druhé patro sloužilo k ubytování hostů. Toto patro bylo zařízeno mnohem strožeji, než první.^[4]

Hrad má dvě věže; západní věž a východní věž. Každá má jinou podobu střechy. Jednotlivá patra podepírají buď oblouky ze zdiva, nebo jsou dřevěné stropy.^[22] V západní věži se nachází tzv. rytířský sál.^[4]

V rámci hradu existuje také sbírka zbraní, která čítá okolo 300 položek.^[2]

Historický park s rozlohou 87 ha vznikl po úpravě hradu v polovině 19. století. Park se dochoval dodnes v původním stavu, některé drobnosti ale zanikly v souvislosti s různými obnovami parku apod.^[23] Mírně nad hradem se také nachází kaple sv. Jana. Dále od parku je rozsáhlý les (o rozloze několika set hektarů), který rovněž je chráněn a přiléhá ke hradu.

Nyní je Trakošćan obklopen zmíněným rozlehlým přírodním parkem s jezerem (umělým) a je přístupný veřejnosti. Lesy jsou dubové. Kolem jezera vede stezka pro pěší a cyklistická stezka. V jezeře žije velké množství ryb a vodních živočichů.

V moderní době vzniklo okolo hradu několik dalších objektů, především ubytovacích zařízení a pohostinství, jako např. Hotel Trakošćan.

Chorvatská dálnice A2 přes Krapinu má před hraničním přechodem Macelj se Slovinskem označený sjezd na silnici číslo 508. Z jižní strany je přístupen ze silnice D74 z Lepoglavy.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Trakošćan (dvorac) na bosenské Wikipedii a Trakostyán vára na maďarské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Trakošćan na Wikimedia Commons