Transafghánský plynovod

Transafghánský plynovod (The Trans-Afghanistan Pipeline, TAP, TAPI) je navržený a v současné době probíhající projekt stavby plynovodu ze Střední Asie, oblasti kolem Kaspického moře, přes Afghánistán a Pákistán do Indie.

Původně cca 900, podle současných plánů 1680 km dlouhý produktovod má začínat v turkmenském Dauletabadském ložisku zemního plynu a veden do afghánského Herátu, od kterého bude pokračovat do Kándaháru a po překročení afghánsko-pákistánské hranice dál přes města Kvéta a Multán. Místem určení bude indické město Fazilka nedaleko indicko-pákistánské hranice. Pro odklonění plynovodu do Indie rozhodla spolupráce této země se Spojenými státy vstoupením do protitálibanské koalice v dubnu 2001.^[1][2]

Potrubí plynovodu má mít průměr 1420 mm a s provozním tlakem 100 atmosfér bude schopno ročně přepravit 33 mld. m³ zemního plynu. Podél produktovodu bude postaveno šest kompresorů.

Náklady tohoto mezinárodního projektu se odhadují na 3,5 mld. dolarů (2005), které jsou financovány z Asijské rozvojové banky. Zastánci projektu jej vidí jako moderní pokračování Hedvábné stezky. Nová afghánská vláda očekává provizi 8 % z výnosů.

• Původní projekt začal v roce 1995 po podepsání inauguračního memoranda porozumění mezi vládami Turkmenistánu a Pákistánu.
• O rok později, 13. srpna 1996, bylo pro realizaci projektu zřízeno konsorcium Central Asia Gas Pipeline, Ltd (nebo zkráceně CentGas), vedené americkou nadnárodní společností Unocal a saúdskou ropnou společností Delta Oil jako dalším zakládajícím členem.^[3]
• 27. října 1996 CentGas do projektu oficiálně začlenil několik mezinárodních ropných společností. Jeden ze zainteresovaných subjektů byla i vláda Turkmenistánu.
• Již od druhé poloviny roku 1996, do té doby Spojenými státy podporovaná^[4] radikální náboženská skupina Tálibán začíná fakticky přebírat vládu nad Afghánistánem a s jejím fundamentalistickým islámským vyznáním začala představovat problém pro bezpečí projektu. Mezitím zájem o fosilní paliva z Turkmenistánu projevila brazilsko-argentinská dceřiná společnost British Petroleum – Bridas Amoco.^[5] Spojené státy se pokoušely s Tálibanem vyjednávat.
• V dubnu 1997 byli nejvyšší představitelé Tálibánu pozváni na americkou půdu aby (ve státě Texas) o otázce plynovodu debatovali.^[6] V lednu 1998 dal Tálibán CentGasu přednost před jihoamerickou konkurenční firmou Bridas a podepsal se Spojenými státy smlouvu, ve které se přislíbil nenarušit pokračování projektu.^[7]
• 12. února 1998 byli představitelé Unocalu pozváni na slyšení Kongresu Spojených států, ve kterém sdělili, že dokud v Afghánistánu nebude stabilní, ostatními státy uznávaná, vláda, je stavba plynovou a plynovod samotný ohrožen.^[8]
• V červenci 1998 se ruský Gazprom vzdal svých 10 % projektu, což mělo za následek, pozastavení projektu 21. srpna a odstoupení Unocalu v 8. prosince téhož roku. Po opuštění vedoucí hybné síly projektu byl CentGas na čtyři a půl roku zastaven.^[9]
• Během 48 hodin po událostech z 11. září 2001 byl z útoků na území Spojených států obviněn Usáma bin Ládin, přebývající od roku 1996 v Afghánistánu.^[10] 7. října armáda Spojených států zahájila proti členům Tálibánu a Al-Kájdy Operaci Trvalá svoboda několikadenními leteckými útoky a posléze rozsáhlou pozemní operací. 13. listopadu dobyla Kábul, v prosinci byl v Afghánistánu zvolen předseda přechodné vlády pozdější prezident Afghánistánu Hamíd Karzáí (který dřív pro Unocal pracoval jako konzultant^{[11][12][13][14]}). Jiný bývalý poradce této společnosti a člen PNAC, Zalmay Khalilzad, do Afghánistánu směřuje po novém roce jako americký velvyslanec této země.^[15] Armáda USA v Afghánistánu zůstává do dnešních dnů, zaměstnána pozemními boji s Tálibánem a poměrně rozsáhlou stavbou vojenských základen, zpravidla v místech plánovaného plynovodu.
• 27. prosince 2002 Karzáí spolu s čelnými představiteli Turkmenistánu a Pákistánu podepsali novou smlouvu za 3,2 mld. dolarů.^[16]
• V roce 2005 Asijská rozvojová banka poslala konečnou verzi studie proveditelnosti projektu.
• V roce 2006 měla podle plánu začít stavba produktovodu na území Turkmenistánu, ale celková schůdnost projektu je zpochybnitelná vzhledem k tomu, že v náročném převážně hornatém terénu jižního Afghánistánu Američané stále nemají nad územím kontrolu a toto území je de facto pod vládou Tálibánu.
• Ke konci srpna 2007 začal Turkmenistán o dodávkách plynu jednat s Čínou a ruskou společností LukOil.^[17]

• (anglicky) Ted Rall: Gas War: The Truth Behind the American Occupation of Afghanistan. Writers Club Press, 2002., ISBN 0-595-26175-2
• (česky) Chossudovsky, M.: Válka a globalizace: pravda o 11. září, :intu: 2003, ISBN 80-903355-0-0
• (anglicky) Brzezinski, Z.: The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives [3]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Trans-Afghanistan Pipeline na anglické Wikipedii.

• Oil Factor
• Tálibán
• PNAC
• Dabholská elektrárna

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Transafghánský plynovod na Wikimedia Commons

anglicky

• (anglicky)A war for the pipelines?, BBC News, 8. listopad 2001
• (anglicky)Pipelines to 9/11 Archivováno 16. 10. 2007 na Wayback Machine., Rudo de Ruijter – (nezávislá analýza, bohatě ozdrojované)

česky

• Válka přeje vyvoleným, časopis Redhot č. 5/2002
• Pád afghánského Tálibánu otevírá cestu turkmenskému plynovodu, 8. leden 2003, (7. zpráva shora)
• Transafghánský plynovod: pointa nových strategických plánů v Afghánistánu, 14. březen 2008 (český překlad z (rusky)[4])