Transfunkcionální bohyně
Transfunkcionální bohyně je podle trojfunkční hypotézy typ indoevropské bohyně vztahující se ke všem třem funkcím, tedy suverenitě, válce i plodnosti. Mezi transfunkcionální bohyně jsou řazeny následující:[1][2]
- védská Sarasvatí a hinduistická Déví, syntéza mnoha indických bohyň
- perská a zarathuštrická Ardví Súrá Anáhitá „Vlhká, Silná, Neposkvrněná“
- římská Juno v Lanuviu ctěná jako Sēispes Māter Regīna „Zdravá, Matka, Královna“ (P, s. 180)
- řecká Athéna ctěná jako jako Hygieia „Zdraví“, Polias – ochránkyně města, a Níké „Vítězná“
- irská Medb a Macha
Vznik komplexních transfunkcionálních bohyň lze interpretovat skrze difuzi. Podle takového výkladu byly domorodé bohyně s jejichž kultem se Indoevropané během své expanze setkávali přiřazeny k třetí, tedy plodnostní a ekonomické. Později však byly vztaženy také ke zbylým dvěma funkcím a získal tak atributy suverénních a válečnických božstev, třetí funkce je ostatně nejvíce přístupná synkrezi. Podle odlišné interpretace byl ženský prvek v indoevropském myšlení prvek chápán jako universální a syntetizující, oproti analytickému prvku mužských božstev, a transfunkcionální bohyně tak byly od počátku chápány jako dodávající svoji moc všem funkcím.[1]
Kromě bohyň vykazují známky transfunkcionality některá božstva reprezentující přírodní živly, například védský Agni „Oheň“, zarathuštričtí fravaši, kteří jsou „dobří, silní a spravedliví“ nebo postava krále, jako severský Ríg – Heimdall.[1]
Reference
- ↑ a b c BUDIL, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2000. ISBN 80-7082-591-X. S. 120–122.
- ↑ MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1884964985. S. 595-596.