Transmigrace (Habsburská monarchie)

Transmigrace byl v 18. století eufemismus pro násilné deportace v rámci území Habsburské monarchie. Za vlády Marie Terezie a později i Josefa II. byly na území jednoho mnohonárodnostního státu násilně přesídleny celé skupiny nežádoucích osob a to do Uherska,^[1] Banátu či Sedmihradska.^[2] Hlavním důvodem k deportaci bylo praktikování státem netolerovaného náboženství. Transmigrace probíhaly v letech 1734–1737, další vlna proběhla v letech 1752–1756, kdy bylo například násilně vysídleno 1700 štýrských a korutanských evangelíků a peníze získané prodejem jejich majetku (po odečtení daně a nákladů na deportaci) byly poslány za nimi.^[3] Deportovány bývaly i prostitutky a romské skupiny, děti odebrané vyhnancům byly dány k převychově. Transmigrace byly definitivně zastaveny dva roky po vydání tolerančního patentu dvorským dekretem ze dne 10. 6. 1783.^[4]

Cílové země transmigrace

Banát i Sedmihradsko ležely v blízkosti hranic Osmanské říše a čelily nájezdům cizích vojsk nejen v Rakousko-turecké válce; dále se potýkaly s následky morových epidemií, vnitřních konfliktů a hladomoru. Výhodnými pobídkami se Habsburkové pokoušeli přilákat na toto území německy mluvící kolonisty, kteří by řídce osídlenou oblast uvedli v zájmu hospodářské prosperity do žádoucího stavu. Habsburkové slíbili novým osadníkům (zvaným například Siebenbürger Landler) náboženskou svobodu. Tato území však nebyla nikdy rekatolizována,^[5] Sem začali být deportováni „kacíři“, ale na své vlastní náklady, bez pobídek a bez možnosti návratu. Bylo to ekonomicky výhodnější než dosavadní nátlakové praktiky. Do Zemplínské župy, jež ležela daleko od moravských hranic v Uhersku, byli transmigrováni i vyhnanci z Čech i Moravy. V Uhrách existovaly artikulární kostely, kam tajní evangelíci docházeli a hledali v jejich okolí útočiště.^[1]

Transmigrovaní Češi a Moravané si prokazatelně založili své obce Svatá Helena a Vojvodovo.^[4]

Češi a Moravané

Obyvatelstvo Čech a Moravy bylo sice „zrekatolizované“, ale kryptoprotestanti (tajní evangelíci) i sektáři dál pořádali své konventikly, tajně docházeli na bohoslužby do artikulárních kostelů i do exulantských sborů v Pruském Slezsku, dál se skrývali před místními udavači a utíkali ze země. Jezuitský řád byl sice v roce 1773 zrušen, ale jeho bývalí členové se nezměnili. V roce 1777 Jan Kořistka, Petr Jiříček a Petr Sašina (kdysi jezuité) procházeli Valašskem a se zlým úmyslem přesvědčili zdejší obyvatelstvo o existenci falešného, jimi vymyšleného, tolerančního patentu. Stalo se to, co nikdo nečekal. K evangelické víře se na Valašsku postupně úřadům přihlásilo 15 000 lidí. Následovalo vyšetřování, zastrašování, zatýkání, týrání, věznění... a transmigrace. Deportací do Sedmihradska byla nejvíce zastižena obec Hošťálková.^[5] Po vydání skutečného tolerančního patentu (1781) se ke své víře přihlásili i Blouznivci (různé sekty) zejména z východních Čech. Protože sektáři odmítali vládou tolerovaná náboženství, bylo tisíc deistů z Chrudimského kraje deportováno v roce 1783 do pohraničí monarchie. V květnu 1783 bylo dekretem z Vídně ustanoveno, že deisté už nemají být vyhledáváni. Stát nepotřeboval další mučedníky a uchýlil se k taktice „likvidace mlčením“. Dekret o deistech z června téhož roku stanovil příslušné tresty, jimiž byly: 24 ran holí pro toho, kdo se z vlastní iniciativy přihlásí úředně k deistům. Úředníkovi, který by deisty aktivně vyhledával hrozilo sesazení. Udavače čekalo místo odměny 12 ran holí. V druhém pololetí 1783 transmigrace nežádoucích osob na území habsburské monarchie ustaly.^[6]

Reference