Trebinje

Trebinje ;
	; znak ; vlajka
Poloha
Souřadnice	42°42′32″ s. š., 18°19′18″ v. d.
Nadmořská výška	275 m n. m.
Časové pásmo	UTC+01:00
Stát	Bosna a Hercegovina
Entita	Republika srbská
	Trebinje
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	854,0 km²
Počet obyvatel	31 433 (2013)
Hustota zalidnění	36,8 obyv./km²
Správa
Oficiální web	www.trebinje.rs.ba
Telefonní předvolba	059
PSČ	89000
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Trebinje (srbskou cyrilicí Требиње) je město v Bosně a Hercegovině, na jihovýchodě země, v Republice srbské. Žije zde 30 000 obyvatel.

Přírodní poměry

Město se nachází nedaleko od hranice s Černou Horou a Chorvatskem. V jeho blízkosti se nacházejí také Bilećské a Trebinjské jezero. Samo bylo vybudováno na dvou březích řeky Trebišnjica, na které je zároveň několik mlýnů a také starý kamenný Perovićův most z dob Osmanské říše. Trebinje je obklopené horami, z nichž nejvyšší je masiv Leotar s nejvyšším bodem o nadmořské výšce 1228 m n. m.

Klimatické poměry

Trebinje se nachází v místě s vysokými srážkami a přímořským podnebím. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce než v nedalekém Dubrovníku jsou zde nicméně nižší průměrné teploty. Přestože místní vegetace je význačně středomořská, nachází se zde i řada druhů rostlin typických pro mírný podnební pás. Průměrná roční teplota pro Trebinje činila v letech 1991–2015 16,6 °C, průměrná lednová teplota potom 8,3 °C a průměrná červnová potom 26,5 °C. Sníh zde padá velmi zřídka. V letních měsících mohou teploty vystoupat až na 35 °C, nejvyšší naměřená teplota zde byla 42,5 °C (2007 a nejnižší −9 °C (2017).

Historie

V dokumentu De Administando Imperio byzantského císaře Konstantina VII. byla zmíněna existence sídla Travunija (řecky Τερβουνια) na území, kteří obývali Slované (Srbové). Město se rozvíjelo na obchodní stezce z Dubrovníka do Cařihradu. Do roku 1355 bylo město součástí středověkého srbského státu^[zdroj?] Poté se v roce 1377 stalo součástí Bosny^[1] pod vládou Tvrtka I. Kotromaniće. Z této doby pochází několik středověkých do dnešních dob dochovaných staveb, mezi které patří středověká věž v obci Gornje Police a klášter Tvrdoš z 15. století. Město bylo vzhledem k blízkosti k Dubrovnické republice předmětem sporů mezi Dubrovníkem a dalšími regionálními uzurpátory moci. Celnice byly zbudovány ve městě nebo v jeho okolí několikrát v průběhu této doby.

V roce 1466 bylo město spolu se zbytkem Heregoviny obsazeno Turky.^[1] Na místě středověké pevnosti Ban Vir nechali na západním břehu řeky, v dnešním centru města, vybudovat Osmané pevnost. Na začátku 18. století nechala rodina Resulbegoviců vybudovat okolo města hradby a přebudovala dnešní historické centrum města. Důvodem pro tyto stavební úpravy byl ústup Turků v oblasti dnešního černohorského pobřeží a obava z ohrožení a postupu křesťanských států do balkánského vnitrozemí, a tedy i přes Trebinje.^[1] Ikonický Perovićův most byl vybudován v 16. století v blízkosti nedaleké vesnice Arslanagići za vlády vezíra Mehmeda Paši Sokoloviće. V dobách existence Osmanské říše bydlela v Trebinji řada rodin, které byly původem z území nedaleké Dubrovnické republiky (např. Ljubibratićové, Starčićové, Popovićové, Krasomirćové, Preljubićové, Poznanovićové, Dragančićové, Kobiljačićové, Paštrovićové, Zemljićové a Stanjevićové).

V roce 1715 byla zahájena stavba kanálu, který měl vést okolo města v délce 460 m, měl být 5 m hluboký a 10 m široký. Kanál byl částečně zasypán v roce 1914 a zcela roku 1932. Jeho výstavbu řídil místní rodák Osmanpaša Resulbegović, který mimo jiné nechal zbudovat také dvě mešity, které nesly názvy Careva džamija a Osmanpašina džamija. Vybudována zde byla také hodinová věž.

Trebinje a okolní Hercegovina byly častým místem povstání proti Turkům. Dne 26. listopadu 1716 rakouský generál Nastić spolu s 400 vojáky a cca 500 hajduky zaútočil na Trebinje, ale nepodařilo se mu obsadit. Před branami města stanul spolu s dalšími tisíci vojáků Benátské republiky. Ubránilo se jim okolo 1000 Turků. Benátčané dokázali obsadit nedaleké obce Hutovo a Popovo Polje. V roce 1875 vypuklo v blízkosti Trebinje tzv. Hercegovské povstání. Povstalecké území zahrnovalo i město a místními správci se stali Todor Mujičić, Gligor Milićević, Vasilj Svorcan a Sava Jakšić. Po roce 1878 připadlo na základě Berlínského kongresu Trebinje a celá Bosna Rakousko-Uhersku.

Během rakousko-uherské správy byly na okolních kopcích vybudovány nové pevnosti a umístěna vojenská posádka. Do města byl umístěn III. prapor 8. pěšího pluku arcivévody Karla Štěpána s doplňovacím okresem Brno. Město bylo rovněž modernizováno a rozšířilo se západním směrem. Vznikla současná hlavní ulice Trebinje a několik nových náměstí, parků, škol. V okolí města byly založeny nové tabákové plantáže.

Dne 13. listopadu 1918 obsadila město srbská armáda; dne 1. prosince 1918 poté bylo Trebinje součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Za druhé světové války bylo připojeno k Nezávislému státu Chorvatsko, stejně jako celá dnešní Bosna a Hercegovina.

V 20. století se Trebinje rozrůstalo až po druhé světové válce. Během existence SFRJ zde vznikly hydroelektrárny a ponorné řeky v okolí byly propojeny sítí tunelů. V roce 1991 obsadili město Srbové a stalo se následně součástí Republiky srbské. Ve válce v první polovině 90. let potom sloužilo pro Jugoslávskou lidovou armádu jako hlavní základna pro obléhání Dubrovníku. 500 Bosňáků během války uprchlo; Srbové, kteří Trebinje ovládli zahájili nábor do jugoslávské armády, která sloužila především pro rozšíření srbského vlivu na území rozpadající se Jugoslávie. Během konfliktu bylo v Trebinji zbořeno 10 mešit^[2] (Osman-pašova mešita byla v roce 2005 obnovena; rekonstrukce Císařovy mešity byla zahájena v roce 2011^[3]). Do Trebinje byly naopak převezeny historické ikony z kláštera v Žitomišlićích u Mostaru, aby nebyly při konfliktu zničeny.^[4] Mezi zničenými památkami, které byly po skončení války zrenovovány, patří také Resulbegovićův dům.^[5]

V 90. letech 20. století zde vznikl nový pravoslavný kostel – Hercegovinská Gračanica, postavená po vzoru kláštera Gračanica na území dnešního Kosova. Přesídlila sem také správa místní pravoslavné eparchie.^[6] Nedaleko města se nachází také Manastir Tvrdoš – pravoslavný klášter, dnes navštěvovaný turisty. Pro potřeby turistiky a cestování se zde nachází dva hotely.

Ekonomika

Do vypuknutí války v Bosně a Hercegovině bylo Trebinje ekonomicky rozvinutým městem. Během války došlo k izolaci města a následujícího pádu průmyslové výroby a tím pádem i zaměstnanosti. Ekonomika se po skončení konfliktu mírně vzpamatovala, nicméně nezaměstnanost, ač na poměry Bosny a Hercegoviny je zde nižší^[zdroj?], zůstala stále vysoká. Mezi hlavní zaměstnavatele v Trebinji patřila továrna na výrobu nástrojů. V blízkosti města se nachází také vodní elektrárny na řece Trebišnjica (Graničarevo a Gorica). Od roku 1998 sídlí v Trebinji sídlo společnosti Elektroprivreda Republike Srpske.

Sport

V Trebinje sídlí několik sportovních týmů, např. fotbalový klub FK Leotar a basketbalový KK Leotar. Město má k dispozici fotbalový stadion s kapacitou 8500 míst a sportovní halu o kapacitě 4000 míst. Řada místních basketbalistů, kteří hrají např. i v srbském nebo černohorském národním týmu, byla původem z Trebinje, např. Predrag Danilović, Milan Gurović, Vladimir Radmanović, Dejan Bodiroga. Mezi známé házenkáře z Trebinje patří Miloš Grbić a jeho dva synové Vladimir Grbić a Nikola Grbić.

Etnické složení

V roce 1991, před válkou byly národnosti tehdejší Jugoslávie zastoupeny v Trebinji takto:

Srbové (53 %)
Bosenští muslimové (35 %)
Jugoslávci (8 %)
Chorvati (2 %)
ostatní (2 %)

Osobnosti

Jovan Dučić (1874–1943), básník a diplomat
Jovan Deretić, literární historik
Srđan Aleksić (1966–1993), amatérský herec a oběť války v BiH
Mirsad Bakšić, chorvatský právník
Husein Bračković, historik
Hamdija Hajdarhodžić, historik
Nikola Ivanišin, literární historik a kritik
Ksenija Kantoci, chorvatská sochařka
Viktor Kopač, numismatik
Ante Lauc, sociolog
Ratomir Dugonjić, partyzán a politik
Radoslav Zubac, partyzán

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Trebinje na anglické Wikipedii a Требиње na srbské Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c REDŽIĆ, Husref. Srednjovjekovni gradovi u Bosni i Hercegovini. Sarajevo: Kulturno naslijeđe, 2009. ISBN 978-9958-21-511-7. Kapitola Trebinje, s. 204. (bosenština)
↑ WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 176. (angličtina)
↑ WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 182. (angličtina)
↑ WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 77. (angličtina)
↑ WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 251. (angličtina)
↑ WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 224. (angličtina)

Externí odkazy

Opština Trebinje
Trebinje.com
Trebinje info portál – informace, fotografie, chat, forum
Obrázky, zvuky či videa k tématu Trebinje na Wikimedia Commons

[SGBH-204-1] REDŽIĆ, Husref. Srednjovjekovni gradovi u Bosni i Hercegovini. Sarajevo: Kulturno naslijeđe, 2009. ISBN 978-9958-21-511-7. Kapitola Trebinje, s. 204. (bosenština)

[BDCH-176-2] WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 176. (angličtina)

[BDCH-182-3] WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 182. (angličtina)

[BDCH-77-4] WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 77. (angličtina)

[BDCH-251-5] WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 251. (angličtina)

[BDCH-224-6] WALASEK, Helen. Bosnia and the Destruction of Cultural Heritage. Burlington: Cambridge University Press, 2015. ISBN 978-1-409-43705-5. S. 224. (angličtina)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Navigation

Navigace

Tématické portály