Trest smrti v Československu

Trest smrti byl v Československu zákonný a užívaný před jeho zrušením v roce 1990. Tohoto zrušení se drží i nástupnické státy Československa, takže v současné době ani v České republice, ani na Slovensku, není trest smrti legální.

Pokud jde o formu provedení trestu smrti, v období první republiky byl prováděn výlučně oběšením, trestní zákon z roku 1950 připustil jako další formu provedení trestu smrti zastřelení, ovšem pouze v období „zvýšeného ohrožení státu“ (v praxi nebyla tato možnost nikdy použita). V období německé okupace ale byly užívány i jiné formy trestu, například gilotina. Při oběšení šlo vždy o méně humánní postup, při kterém dochází ke škrcení a agónie v tomto případě trvá několik minut.

Výkon trestu smrti na území Československa

Trest smrti byl s výjimkou let 17871795, kdy byl nakrátko zrušen císařem Josefem II., obvyklým trestem v Habsburské monarchii a také v Československu. V letech 19181989 bylo popraveno 1207 lidí,[1] většina z nich bezprostředně po druhé světové válce (toto číslo se vzhledem k chaosu v historických záznamech může zdroj od zdroje mírně odlišovat). Toto číslo nezahrnuje osoby, popravené v průběhu okupace českých zemí nacisty v letech 19391945 a osoby popravené Slovenským státem.

Trest smrti za první republiky

Za první republiky (19181938) bylo k trestu smrti odsouzeno 433 lidí, vykonáno bylo ale jen 21 (někdy se uvádí 20) poprav, ostatním byla udělena milost. Minimální počet poprav v tomto období byl způsoben především tím, že první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk (ve funkci v letech 19181935) byl odpůrcem trestu smrti,[2] většině odsouzených tedy udělil milost.[3] V období první republiky byl prováděn výlučně oběšením na tzv. popravčím prkně, na kterém odsouzenec umíral v důsledku udušení.[4]

Popravy za německé okupace

Související informace naleznete také v článku Oběti nacistického Německa v Československu.

V tomto období byly popraveny na základě rozsudku, nebo bez soudu zabity statisíce lidí (přesné číslo lze stěží určit). V tzv. Pankrácké sekyrárně v Praze bylo popraveno 1079 osob, a to buď oběšením, nebo gilotinou. V Kounicových kolejích v Brně bylo oběšeno nebo zastřeleno přes 800 lidí. Na střelnici v pražských Kobylisích bylo zastřeleno přes 500 osob. V Terezíně bylo zastřeleno nebo oběšeno na 300 lidí. V Pardubicích na Zámečku bylo zastřeleno 194 osob. V Lidicích zastřeleno 173 mužů atd. Další stovky Čechů byly souzeny a popraveny v Drážďanech (846 osob), Berlíně-Plötzensee (677 osob) a tisíce odsouzených byly zastřeleny, oběšeny nebo zplynovány v koncentračních táborech.[5][6][7]

V době okupace pouze 3 lidé (kriminálníci) byli popraveni na základě rozsudků českých soudů.[8]

Období retribuce

Po druhé světové válce bylo v období tzv. retribuce podle Dekretů presidenta republiky zvláštními lidovými soudy na krajské úrovni za válečné zločiny do roku 1948 odsouzeno k smrti více než 730 lidí (to je 60% z celkového počtu lidí popravených v letech 19181989), z nich 475 Němců.[9] Poprava několika desítek osob byla provedena veřejně.[10]. Procesy mimořádných lidových soudů byly velmi rychlé (řízení nesmělo trvat více než tři dny, rozsudky byly vykonávány okamžitě) a nepříliš odborné (soudní tribunál měl pět osob, jen jedna z nich ale měla být soudce z povolání, ostatní byli soudci z lidu). To vedlo k tomu, že rozsudky byly často nespravedlivé či pochybené a bývaly zneužity k likvidaci nepohodlných osob.[zdroj?] K trestu smrti byli odsouzeni tito kolaborantští novináři: Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek a Karel Werner; Jaroslav Křemen a Emanuel Vajtauer. Kromě Křemene a Vajtauera byli i popraveni.[11] (Vajtauer uprchl a byl souzen v nepřítomnosti, Křemenovi byla udělena milost.)

Trest smrti v komunistickém Československu

Související informace naleznete také v článku Koncentrační tábory při československých uranových dolech.

V průběhu vlády prezidenta Klementa Gottwalda (19481953) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny. Mnohdy šlo o justiční vraždy, jejichž účelem bylo zbavit se politických odpůrců komunistického režimu. Většina z monstrprocesů byla navržena a zorganizována poradci ze Sovětského svazu, veškeré svědecké výpovědi byly naplánovány a obžalovaní mučeni. Prezident Gottwald v průběhu své funkce udělil milost pouze 17 lidem. Nejznámějším z popravených v politických procesech byla Milada Horáková, národně socialistická politička, oběšená v roce 1950. V procesu se Slánským a dalšími bývalými stranickými špičkami bylo popraveno 11 osob.

Za vlády prezidenta Antonína Zápotockého (19531957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády Antonína Novotného v letech 19571968 osmdesát sedm lidí a za vlády Gustáva Husáka (19751989) třicet osm lidí. V letech 19541968 byly všechny popravy prováděny v Pankrácké věznici v Praze, Od roku 1968 byly některé vykonávány také v Bratislavě. V roce 1956 byl zákonně snížen počet zločinů, za něž je možno udělit trest smrti. Také bylo provedeno několik dalších zákonných úprav ke snížení počtu poprav. V roce 1961 byly zpřísněny podmínky k vykonání trestu smrti, takže byli popravováni pouze obzvlášť brutální vrazi. Poslední popravený Čech byl 2. února 1989 Vladimír Lulek a poslední popravený Slovák byl 8. června 1989 Štefan Svitek. Poslední v Československu popravená žena byla Olga Hepnarová, dne 12. března 1975. Úplně posledním odsouzencem na smrt byl Zdeněk Vocásek. Jeho poprava byla naplánována na prosinec 1989. Sametová revoluce a změna zákonů však jeho rozsudek změnila na doživotí, které si odpykává ve věznici v Horním Slavkově[12], dříve ve věznici Mírov[13].

Zrušení trestu smrti

Brzy po pádu komunistického režimu (1989) nastupující prezident Václav Havel prosadil v parlamentu zrušení trestu smrti. V květnu 1990 byl reformou trestního práva trest smrti nahrazen doživotním uvězněním,[14] v lednu 1991 byl Listinou základních práv a svobod, součástí československé a nyní české i slovenské ústavy, trest smrti zakázán.

Do roku 2007 bylo 32 lidí, z toho tři ženy, odsouzeno k doživotnímu trestu odnětí svobody za vícenásobné vraždy či vraždy se zvlášť přitěžujícími okolnostmi.

Přesto však část veřejnosti požaduje znovuzavedení trestu smrti. K jejich hlavním argumentům patří výrazný růst počtu násilných trestných činů po roce 1989 a nízká zdatnost policie.[zdroj?] Při výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2005 58 % respondentů odpovědělo, že trest smrti existovat má.[15] Podle průzkumu z roku 2017 je pro opětovné zavedení trestu smrti v ČR 53 % respondentů (29 % Určitě ano, 24 % Spíše ano). Podpora trestu smrti je nižší u lidí do 30 let a mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním.[16] Podpora trestu smrti českou veřejností však dlouhodobě klesá.[17] V květnu 2019 se pro zavedení trestu smrti vyslovilo 50 % dotázaných, rozhodnou podporu pak vyjádřilo 19 % respondentů.[17]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Capital punishment in the Czech Republic na anglické Wikipedii.

  1. Archivovaná kopie. aplikace.mvcr.cz [online]. [cit. 2011-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-10. 
  2. http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008030051
  3. http://www.kriminalistika.eu/muzeumzla/wohlschlager/wohlschlager.html
  4. DRAHOTA, Leoš. Naše šibenice 16 - Novodobé věšení [online]. Moskyt. Geograficko Badatelský Magazín, 11.07.2008 [cit. 2017-04-11]. Dostupné online. 
  5. ŠÍR, Vojtěch. Popraviště v protektorátu Čechy a Morava [online]. Fronta.cz, 10. 3. 2010 [cit. 2017-04-11]. Dostupné online. 
  6. ŠÍR, Vojtěch. Nacistická věznice a popraviště v Drážďanech [online]. Fronta.cz, 28. 9. 2015 [cit. 2017-04-11]. Dostupné online. 
  7. ŠÍR, Vojtěch. První stanné právo v protektorátu [online]. Fronta.cz, 3. 4. 2011 [cit. 2017-04-11]. Dostupné online. 
  8. LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. ISBN 80-86621-09-X. S. 261. 
  9. KUKLÍK, Jan. Před 72 lety vznikly lidové soudy. Vynesly stovky trestů smrti a doživotí [online]. Idnes.cz, 28. 7. 2017 [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  10. ŠÍR, Vojtěch. Poslední veřejná poprava v českých zemích [online]. Fronta.cz, 26. 5. 2015 [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  11. http://psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055007.htm a http://cs-magazin.com/2008-03/view.php?article=articles/cs080354.htm Archivováno 29. 4. 2014 na Wayback Machine.
  12. Doživotně odsouzený vrah Vocásek chtěl na svobodu, soud to opět zamítl. iDNES.cz [online]. 2016-07-28 [cit. 2016-12-02]. Dostupné online. 
  13. Zdeněk Vocásek. kriminalistika.eu [online]. [cit. 2016-12-02]. Dostupné online. 
  14. zákon 175/1990 Sb.. www.lexdata.cz [online]. [cit. 2010-02-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-31. 
  15. Archivovaná kopie. www.cvvm.cas.cz [online]. [cit. 2011-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-18. 
  16. ZLOČIN A TREST: Exkluzivní průzkum pro iDNES.cz - strana 14. iDNES.cz [online]. 2017-03-06 [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. 
  17. a b Postoje občanů k trestu smrti – květen 2019 - Centrum pro výzkum veřejného mínění. cvvm.soc.cas.cz [online]. [cit. 2020-06-14]. Dostupné online. 

Externí odkazy