Trojná bohyně

Dorůstající měsíc, úplněk a ubývající měsíc – symbol Trojné bohyně
Symbol fází měsíce symbolizující Trojnou bohyni doplněný o pentagram

Trojná bohyně (anglicky Triple Goddess), Velká Bohyně (Great Goddess) či prostě Bohyně, je ústřední ženské božstvo ve Wicce a některých dalších tradicích moderního čarodějnictví a pohanství. Je spojována s přírodou, plodností, Měsícem, životními cykly a planetou Zemí. Bohyně je označována jako trojná kvůli svým třem podobám jež jsou Panna, Matka, Stařena, ty jsou spojovány s lunárními fázemi dorůstajícího měsíce, úplňku a novu. Koncept Bohyně odpovídá novopohanskému pohledu na božství jako něco neustále se měnící, a důrazu na cyklickou povahu přírodních procesů a času vůbec. Jejím mužským protějškem je Rohatý bůh, v závislosti na kontextu chápaný jako její manžel či syn.[1][2]

Koncept Velké bohyně moderních pohanů čerpá z mnoha inspiračních zdrojů a reflektuje mnoho bohyň jež byly ctěny v průběhu dějin nebo o jejichž kultu je spekulováno, především spojených s plodností, Měsícem, suverenitou nebo čarodějnictvím. Především však vychází z hypotetického obrazu velké pravěké bohyně, často spojované s matriarchátem. Kromě toho se v ní ve velké míře odráží také antické bohyně, především řecká Hekaté, římská Trivia a řecko-římská Isis, ale také Démétér a Persefona.[1]

Koncept Trojné bohyně je kritizován některými feministkami kvůli důrazu jež klade na ženskou plodnost a atraktivitu nebo kvůli tomu, že ne všechny ženy se stanou matkami.[2]

Vývoj

Willendorfská venuše, 24 000 - 22 000 B. P. - sošky venuší bývají někdy chápány jako doklady kultu Velké bohyně, její zobrazení a často z nich vychází ikonografie hnutí Bohyně

Trojná bohyně je často chápána jako nejstarší známé božstvo, které bylo uctíváno hypotetickým matriarchálním náboženstvím, známým například z díla Johanna J. Bachofena, Jane E. Harrison, Roberta Gravese nebo Marije Gimbutas. Pro existenci kultu takové bohyně však neexistují žádné přímé doklady a mnohými badateli je celá idea odmítána. Ve starověkých zdrojích se pak objevují významné bohyně jako Inanna-Ištar, Anáhitá, Sarasvatí, Eset a další, žádná z nich však příliš nepřipomíná postulovanou velkou pravěkou bohyni.[1]

Idea všeobjímajícího ženského božstva se však v náznacích objevuje v helénistické filosofii, především v středoplatonismu a novoplatonismu, jež chápal přírodu jako živou, polobožskou bytost stojící mezi světem idejí a světem hmoty.[3] Přírodu v takovém slova smyslu lze srovnat s pojetím Hekaté v Chaldejských orákulech, se Sofií gnosticismu, nebo s Isidou v Apuleiově Zlatém oslu. Podobný obraz se objevuje také v Lucretiově básni O přírodě, kde je bohyně Venuše použita jako metafora pro tvořivé síly přírody.[4] V antice se objevuje také pojetí bohyně jako trojné či universální. Ve Stymfalu byla Héra byla ctěna jako dívka, dospělá a jako vdova.[5] a v Apuleiově Zlatém oslu Isis sama sebe ztotožňuje s celou řadou dalších bohyň. Řecká Hekaté byla ctěna jako Trioditis „křižovatek, trojcestí“ a Trimorfis „tří podob, tří těl”, stejně tak Římané znali bohyni Trivii „tří cest“ a divu triformis „bohyni tří podob“. Trivia je v dobové literatuře často spojována s magií a čarodějnictvím a ztotožňována s Dianou, Lunou, Proserpinou, Junonou a Cererou.[1][6]

Křesťanská literatura navazovala na platonismus svými ženskými personifikacemi Moudrosti, Filosofie, Přírody a Pravdy, v renesanci pak došlo znovuobjevení platonistického pojetí v souvislosti s rozvojem renesanční magie. Později však tyto představy začaly mizet s nástupem mechanistického výkladu světa, ale vrátili se s nástupem romantismu, kde se opět objevilo chápání Přírody jako Bohyně. V té době se do povědomí také začaly dostávat kromě bohyň antických také bohyně keltské a germánské. Od počátku 19. století tak vzniknul koncept lunární bohyně plodnosti a přírody, který se objevoval například v díle Algernona Charlese Swinburna, nebo v hypotézách badatelů jako Johanna J. Bachofena a Jane E. Harrison. Dílo J. E. Harrison pak ovlivnilo předchůdce novopohanství jako byla Dion Fortune nebo Geralda Gardnera, zakladatele Wiccy.[1]

Gravesova Trojná bohyně

Moderní obraz Trojné bohyně pak vychází především z básníka Roberta Gravese a jeho knihy The White Goddess „Bílá bohyně“. Podle toho existovala matriarchální „stará Evropa“ uctívající Velkou Bohyni, která byla zničena patriarchálními nájezdníky. Tato Bohyně vystupuje v několika triádách, z nichž Graves mluvil nejčastěji o triádě druhé, ale ve Wicce se tradiční stala triáda čtvrtá.[1][2]

  • Panna/Nymfa (Nevěsta)/Matka
  • Matka/Nevěsta/Hrobnice[pozn. 1]
  • Panna/ Nymfa (Nevěsta)/Babizna“[pozn. 2]
  • Panna/Matka/Stařena“[pozn. 3]

Kromě toho také mluvil o Bohyni „pětinásobné“: narození (Matka), zasvěcení (Panna), naplnění manželství (Milenka), odchod na odpočinek (Stařena) a smrt (Hrobnice). Dále mluvil o Bohyni Podsvětí spojené s narozením, plozením a smrt, Bohyni Země spojené s jarem, létem a zimou, a Bohyní Nebes spojené s novem, úplňkem a ubývajícím měsícem.[2]

Odkazy

Poznámky

  1. v originále layer-out „osoba jež připravuje tělo k pohřbu“
  2. v originále hag „čarodějnice, babizna, ježibaba“
  3. v originále crone „čarodějnice, babizna“

Reference

  1. a b c d e f GREER, John Michael. The New Encyclopedia of the Occult. [s.l.]: Llewellyn Publications, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1567183368. 
  2. a b c d HALSTEAD, John. Neo-Paganism: Historical Inspiration & Contemporary Creativity. [s.l.]: Lulu.com, 2019. ISBN 978-0-359-88377-6. S. 172-. 
  3. Neoplatonism, it´s nature and history [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. BONNIE A., Catto. Venus and Natura in Lucretius: "De Rerum Natura. The Classical Journal. 1988, roč. 84, čís. 2, s. 97–104. ISSN 0009-8353. 
  5. Pausaniás, Cesta po Řecku, VIII.21.2
  6. GREEN, Carin Margreta Christensen. Roman Religion and the Cult of Diana at Aricia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1107407534. S. 133. 

Média použitá na této stránce

Triple-Goddess-Pentagram.svg
Symbol of the Goddess with the Pentagram (Dianic Wicca)
Triple Goddess Symbol.svg
Triple Goddess Symbol, composed of waxing crescent, full moon, and waning crescent (outlined version). Sometimes the crescents are tilted up a little to simulate the appearance of a young waxing moon above the horizon after just after sunset, and of an old waning moon above the horizon just before sunrise. The symbol is sometimes combined with a pentagram to express a more general Neopaganism. See also Image:Triple_Goddess_Symbol_Filled.svg for a monochromatic solid version, or Image:Triple-Goddess-Waxing-Full-Waning-Symbol-multicolored.svg for a version using symbolic colors. See Image:Three-Crescents-Diane-Poitiers.svg for a different crescent symbol.
Venus von Willendorf 01.jpg
Autor: User:MatthiasKabel, Licence: CC BY 2.5
Venus von Willendorf