Tuchsové

Mapa s názornou ukázkou dosahu Kušánské dominance v Tarimské pánve (města Turpan a Kuča) podle záznamu Rabatak (vyznačená slabozeleně).[1]

Tuchsové nebo Tuhsové, (turecky Toxsı, ázerbájdžánsky Tuchsı, čínsky 突世 pchin-jinem tuši, obvyklou fonetikou: Tuhši) byl středověký název jednoho z deseti předních turkických kmenů. Původ Tuchsů se vysvětluje tím, že byly Turpanskou větví Tocharů. Tocharové žili v oblasti Tarimské pánve už asi od roku 1800 př. n. l. až do 2. století př. n. l., kdy je odtud z velké části vyhnali Asijští Hunové (Siung-nuové).[2]

Turpanští Tocharové vznikli z potomků Orchonských Turků a Jüe-č’ů. Chráněni pouští Taklamakan před stepními kočovníky, základy tocharské kultury přežily až do příchodu Wej-chejských (Orchon Uj-gur) přistěhovalců, kteří sem migrovali po kolapsu svého království (683) u řeky Orchon.[3] Nejpravděpodobnějším osudem Tocharů bylo, že byli asimilováni Ujgury, a mísili se do té doby, dokud většina současných Ujgurů v Tocharské zemi nedosáhla kavkazských rysů a také vzhledu.

Tuchsové v záznamech

Etnicita Túránie se skládala ze symbiotického spojení populace baktrijských a indických osadníků s turkickými kočovníky, později v „Avestě“ nazývaných „Sairima“, „Saint“ a „Tachi“. Tachaeové, známí jako (Tachae, Tocharové, Tuchsové) jsou uváděni v „Dějinách“ od Hérodota (484 př. n. l.–425 př. n. l.), 5. až 7. století před jejich objevením se v Avestě.[4]

Zdroj „Mahábhárata“, uvádí Tochary (Tušar, Tuchar nebo Tochar) jako kmen Mlekča (Mleccha).[5] „Atharvavéda-Parišišta“ spojuje Tochary se Šaky (Skýty), Indo-Řeky (Jon, Javan), a Baktrijci (Bahlik).[5][6][7]

Gnaeus Pompeius Trogus (1. století př. n. l.) ve svém „Prologu“ v „Historiae Philippicae“ poznamenává, že Azové jsou vládcové Tocharů, i když tento text je někdy překládán jako "Asijští králové Tocharů".[8] Jejich jméno Tochar pochází pravděpodobně z turkického „Tauar“, jež nese význam „Horal“. „Tau“ - „hora“ a „ar“ - „muž“, „lid“, „kmen“ doslovně znamená „Tauar“ - „Horský lid“.

Tocharové se v Alanské konfederaci stali známými ze Strabónova (Στράβων; 64/63 př. n. l. - 24) díla „Geografica“ (dokončil je v roce 23), jako dynastický rod Azů a spolu s kmeny Subarů, Suvaro-bulharskou konfederací a Severů dobyli Baktrii.[9]

Podle čínských zdrojů byly Tocharové často identifikováni jako potomci, nebo alespoň blízko pokrevní a úzce souvisící s Jüe-č’i, a později, jako jejich předchůdci, pravděpodobně souviseli s Kušánskými národy.[10][11][12] Některé záznamy je popisují jako „lid s rudými vlasy a modrýma očima“.[13][video 1]

Na základě Turkického odkazu na Tochary v tvaru twqry - tukry, byly tocharské jazyky spojované s vládnoucí třídou Kušánů. Ale přesný vztah mezi mluvčími těchto jazyků je nejistý a někteří lingvisté považují pojmenování „tocharské jazyky“ za nesprávné. Prof. Aurel Stein tvrdí, že Tocharové (Tocharoi, Tokarai) byli větví Jüe-č’ů.[14] P.C. Bagchi si myslí, že Jüe-č’ové, Tocharové a Tušarové byli identičtí.[15]

V díle z 11. století, pod názvem „Divân-ı Lügati't-Türk“ (persky ديوان لغات الترك), Mahmúd Kašgarský zmiňuje kmeny žijící podél řeky Ili, jako jsou Jagmur-kar (Jaowu-ke), Tuchsı a Čugaj (Čjisy, Popou):

„Jagmurkar, Tuchsı, Kypčak, Jabaku, Tatar, Kajı, Čumul a Oguz v souladu jednoho s druhým, slovo „kaijn-agažy“ někteří řeknou „kadıng-agažy“, a jiný „kajıng-agažy“.

... tato země (nahiyati-st bisyar-ni'mattar) je hezčí nežli domovina Čugajů. Jejich bohatstvím jsou ovce, kozy a z nich vyrobené kožešiny. Tuchsové žijí kočovným životem ve stanech, mají letní a zimní pastviny. Lazina (Az'ové?) a F.rachija (Tochar'ové?) jsou dvě plemena Tuchsů, které každé mají malé území se dvěma vesnicemi. Sujáb a Biglilig, jsou velké vesnice, hakanové (králové) jméno je „Inal Beg-tegin“. V Urkatu, v městě mezi dvěma vesnicemi Tuchsů žije jen velmi málo lidí, ale město je krásné a domácí jsou bohatí.

“
— Mahmud al-Kāshgharī, „Divân-ı Lügati't-Türk“

Arabský geograf Al-Marvazí v 12. století pozoruje v sestavě Karluků „devět kmenů“. Součástí karlucké konfederace byly kočovné a polokočovné kmeny Žety-su a jižního Kazachstánu: tři skupiny Čugajů: Čigilové, Barschanové a Chaladžové, tři skupiny Bulaků (Üč-Karlukové): Bulakové → (Karabölükové, Alkabölükové), Kök-erkinové a Čarukové [pozn. 1] a ještě Az-kiši a Tuchsové a zbytky Türgešů.[16] Dále uvádí, že jednou se spojili s Oguzy, kteří žili na jejich západních hranicích.

Historický vývoj

Region dolního toku Ili, jako dávná sídliště Tuchsů, Jagmaů a Čigilů

Proces turkické asimilace, byl paralelní s početnými jinými civilizacemi, včetně Médského, Parthského, Tocharského, Kušánského, Bulharského, Tabgačského a také Kipčackého etnika.

Vymřelé tocharské jazyky patří do skupiny indoevropských jazyků a mluvili jimi Tocharové v druhé polovině prvního tisíciletí. Jazykovědci je diferencovali na dvě varianty: na východotocharštinu, kterou mluvili Turpanští Tocharové s označením A (město Turfan), a západotocharštinu, kterou mluvili Kušánští Tocharové s označením B (město Kuča).

Zatímco tocharští mluvčí B byli více izolovaní od vnějších jazykových vlivů, začátkem 2. století př. n. l., Tocharští mluvčí A pravděpodobně přenesli svůj původní indoevropský jazyk do prototurkických jazyků (Ogurský → Lir nebo R a Oghuzský → Šahz nebo Turkic-i Kadim) přistěhovaleckým turkickým národům.[2][17] Později se tocharští mluvčí skupiny B stali Kušány a možná také íránskými kmeny Heftalitů (420 - 552), zatímco kočovné turkické kmeny byly poraženy Sásánovci a Turkuty, kteří je tlačili přes Hindúkuš a hory Pákistánu do severozápadní Indie.

I když Jagmurkarové společně s Čugaji a Karluky byli začleněni do Turkuckých kaganátů (552 - 744) a byli nuceni snášet jejich nadvládu, půl století po zániku Západoturkuckého kaganátu se Tocharové čili Tuchsové stali jedním z kmenů Türgešů (699 - 766) obývajících Jeti-su (Sedmiříčí). Türgešové, poněkud zkreslený a možná trochu redukovaný tvar „Türk-kiši“, (tj. Turečtí-lidé) byli v čínských análech nazýváni, „Jüe-ži“ → Jüe-č’. Pozůstávali z několika menších a dvou větších kmenů jako: Tachsi (Tuchsové, Tocharové) a Asi (Azové, Aziáni)[pozn. 2], a byli stejně neoddělitelní jako Tocharové a Azové během územního zisku Baktrie v roce 150 př. n. l.[18]

V roce 756 se tyto tři kmeny sloučily a vytvořením Karluckého jabguluku (756 - 840) převzaly vládu v Jeti-su jež trvala až do roku 940. Obyvatelstvo podmaněné Karluky nebylo etnicky jednotné, vedle íránojazyčných Sogdů zahrnovalo také obyvatele severoíránského původu, mezi nimi i imigranty ze zemí Blízkého východu, Mongolska atd. Toto společenství zahrnovalo i několik jiných, většinou polousedlých kmenů. Vedle kočovných tureckých kmenů žili v říši i Tuchsové.[19] U nich ale dochází k postupné turkizaci.[pozn. 3] Kolem roku 800 se všichni tocharští mluvčí, kteří zde zůstali, přizpůsobili ujgurským kmenům, a indoevropský jazyk Tocharů byl nahrazen turkickým jazykem.[2][20]

L. Potapov se v Altaji v současné době setkal s lidmi jako Dieti-As, tak Terc-As, Bailaga a opět Tachsi.

Odkazy

Video

  1. ↑ Tarim mummies: Uyghur folk song from Lopnur (Kroran)

Poznámky

  1. ↑ Čaruklugové byli podle Mahmúda Kašgarského do roku 1055 součástí historicky primárních 24 turkomanských kmenů Oguzštích Turků
  2. ↑ Azové jsou pravděpodobně shodní s lidmi, zmíněnými v slavných “Orchonských runových záznamech“, z roku 730 jako “AZ“)
  3. ↑ turkizace je sociologický proces kulturní změny ve kterém se něco ne-turkické stává Turkizováno. Je to specifická forma kulturní asimilace, která často zahrnuje jazykovou asimilaci

Reference

  1. ↑ "The Rabatak inscription"
  2. ↑ a b c Watson, Burton. Trans. 1993. Records of the Grand Historian of China: Han Dynasty II. Translated from the Š'-ťi of S’-ma Čchien. Chapter 123: "The Account of Ta-jüan," Columbia University Press. Revised Edition. ISBN 0-231-08166-9; ISBN 0-231-08167-7 (pbk.), p. 234.
  3. ↑ "The mystery of China's celtic mummies" . The Independent August 28, 2006 . Retrieved 2008-06-28
  4. ↑ Azgar MukhamadievTuranian WritingArticle “Turanian Writing”, in the book “Problems Of Linguoethnohistory Of The Tatar People” (Kazan, 1995. pp. 36-83)
  5. ↑ a b Ed Bolling a Negelein, 41.3.3.
  6. ↑ Michael Witzel, AV-Par, 57.2.5, CF persica -9, 1980, s. 106.
  7. ↑ Brahmánda Purana 27.46-48.
  8. ↑ Note - name of author and article needed here - Indian Historical Quarterly, 1963, p. 227 (V.30-31 1954 - 1955).
  9. ↑ Levina L.M., Ethno-cultural history of Eastern Aral Sea region. 1st millennium BCE - 1 millennium CE // Moscow, 1996, ISBN 5-02-017901-9
  10. ↑ Mallory (2006), p. 35
  11. ↑ "According to some, they were the Tocharians, "Tokharoi", of Classical Antiquity", Roux, p.90
  12. ↑ Through the Jade Gate to Rome: A Study of the Silk Routes during the Later Han Dynasty, 1st to 2nd Centuries CE, pp. 310–312. (2009). John E. Hill. BookSurge, Charleston, South Carolina. ISBN 978-1-4392-2134-1.
  13. ↑ "The 3,800-year-old Europoid mummies of China, the bringers of Buddhism to Asia?" by James Mayfield Archivováno 17. 10. 2011 na Wayback Machine. (Chairman, European Heritage Library)
  14. ↑ Kalhaṇa's Rājataraṅgiṇī: A Chronicle of the Kings of Kaśmīr.(1900). Translated and annotated by MA Stein . Reprint (1979): Motilal Banarsidass, Delhi. Vol. BK. I, 169-170, s. 30-31
  15. ↑ Bagchi, P. C. India and Central Asia, 1955, p. 24
  16. ↑ Sinor, Vgl. „The Cambridge History of Early Inner Asia“-„Cambridge dějiny Rané Vnitřní Asie“, s. 354-7. (anglicky)
  17. ↑ Winter, Werner. Roku 1998. "Tocharian." V Ramat, Anna Giacalone a Paolo Ramat (eds). Indo-evropské jazyky, 154-168. London: Routledge.
  18. ↑ html[nedostupný zdroj]
  19. ↑ Hudud al-'Alam, The Regions of the World
  20. ↑ The Takla Makan Mummies [online]. PBS [cit. 2008-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Kushanmap.jpg
Autor: PHGCOM, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the Kushan empire