Tuleňovití

Jak číst taxoboxTuleňovití
alternativní popis obrázku chybí
Tuleň obecný (Phoca vitulina)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Podřádpsotvární (Caniformia)
(nezařazeno)ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleďtuleňovití (Phocidae)
Gray, 1821
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tuleňovití (Phocidae) jsou nejpočetnější a životu ve vodě nejlépe přizpůsobenou čeledí ploutvonožců (Pinnipedia). O co dokonaleji se pohybují ve vodě, o to větší mají problémy s pohybem na souši. Nemohou již vůbec podsouvat zadní končetiny pod tělo a tak se pohybují jen plazením po břiše. Kromě toho již úplně ztratili ušní boltce (v angličtině se jim říká earless seals – bezuší "tuleni").

V této čeledi je 19 žijících druhů ve 13 rodech. Čeština má jméno jen pro rody čepcol (Cystophora) a rypouš (Mirounga), ostatní pojmenovává společným jménem "tuleň". U tuleně karibského (Monachus tropicalis) se předpokládá, že byl okolo roku 1950 vyhuben. Český název zavedl Jan Svatopluk Presl.

V mytologii se tuleni objevují jako tzv. selkie – bytosti, které žijí jako tuleni v moři, ale když si svléknou kůži, stávají se lidmi na pevnině.

Popis

Tuleni mohou dorůstat velikosti 1,2 – 6,5 metrů (hmotnost 65 – 4000 kg). Pouze u čepcola a rypoušů se samice výrazně velikostně liší od samců. Zadní ploutve trvale směřují dozadu a při plavání slouží i ke kormidlování. Přední nepříliš vyvinuté pomáhají udržovat rovnováhu a na souši se o ně opírají při plazení. Ploutve lemují dobře vyvinuté drápy. Místo boltců jim ušní otvory kryjí jen záhyby kůže. Mohou mít 26–34 zubů, dominantní jsou dlouhé špičáky, stoličky sekodontního typu jsou téměř stejné. Srst dospělce je krátká tuhá se špatně vyvinutou podsadou, tepelnou izolaci zajišťuje silná vrstva podkožního tuku. Mláďata mají jemnou chundelatou srst

Biologie

Tuleňovití jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě a dokážou s vynaložením minimální námahy uplavat obrovské vzdálenosti. Tuleni dokonce i spí pod vodou a jen pro nádech v pravidelných intervalech vyplouvají na hladinu [1]. Pod vodou dokážou zůstat až 45 minut, obvykle se však potápějí spíše na 5 – 10 minut. Aktivní jsou ve dne i v noci a pod vodou se orientují nejen zrakem, ale i sluchem. Většinou se živí rybami, hlavonožci a kraby, některé druhy však dokážou ulovit i tučňáky nebo dokonce ostatní ploutvonožce. Jejich přirozenými nepřáteli jsou člověk, kosatka dravá a žraloci.

Tuleni dokážou dlouho hladovět, což využívají zvláště při rozmnožování, kdy samice před porodem vylezou na souš a zde pak zůstanou a kojí svá mláďata. Veškerou energii a látky potřebné pro tvorbu mléka berou jen ze svých často mohutných tukových zásob.[2] Tulení mléko má velmi vysoký obsah tuku a mláďata velmi rychle přibírají (až 2,5 kg denně). Jedna samice neuživí více než jedno mládě; délka kojení je u různých druhů rozdílná. Do moře se vrací ještě před tím, než je mládě schopno jít do vody. Mláďata v tomto období (i několik týdnů) žijí ze zásob, které si vytvořila z tučného mateřského mléka.

Taxonomie

Navzdory desetiletím studia čeledě tuleňovitých nejsou ještě všechny aspekty fylogeneze vyřešeny. Rozpory mezi molekulárními a morfologickými poznatky jsou u některých druhů stále diskutabilní. V současnosti uznávaná varianta rozděluje čeleď tuleňovitých do 13 rodů seskupených do 4 podčeledí: [3][4][5]

Rozšíření

Mapa rozšíření tuleně obecného

Žijí především v mořích chladného a mírného pásu, výjimečně i v tropech a ve sladkovodních jezerech.

Evoluce

Nejstarší doklady o tuleňovitých jsou známy ze středního miocénu severního Atlantiku, z doby před zhruba 15 miliony lety. K nejstarším patří rody Leptophoca a Monotherium.

Odkazy

Reference

  1. ANDĚRA, Miloš. Svět zvířat II. Savci 2. Praha: Albatros, 1999. ISBN 80-00-00677-4. Kapitola Tuleňovití, s. 76. 
  2. https://www.stoplusjednicka.cz/kam-ulozit-tuk-kdo-jsou-nejvetsi-tlustosi-mezi-zviraty
  3. ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: Tuleňovití [online]. BioLib, o. s., rev. 17.07.2008 [cit. 2012-09-18]. Dostupné online. 
  4. ITIS: Phocidae [online]. National Plant Data Center, NRCS, USDA. Baton Rouge, LA, USA, rev. 2006 [cit. 2012-09-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. FULTON, Tara Lynn; STROBECK, Curtis. Multiple markers and multiple individuals refine true seal phylogeny and bring molecules and morphology back in line [online]. The Royal Society, Biological Sciences, London, UK, rev. 25.11.2009 [cit. 2012-09-18]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Harbour seal.jpg
Common Seal or Harbour Seal Phoca vitulina, Yukon Delta NWR
Leefgebied zeehond.JPG
(c) Jürgen na projektu Wikipedie v jazyce nizozemština, CC-BY-SA-3.0
Bewerking afbeelding: Afbeelding_(kaart).JPG