Tung Čchi-čchang
| Tung Čchi-čchang | |
|---|---|
 | |
| Jiná jména | Tung Süan-caj, S’-paj, Siang-kuang ťü-š’ |
| Narození | 1555 Chua-tching (dnes v Šanghaji) |
| Úmrtí | 1636 |
| Země | říše Ming |
| Vzdělání | ťin-š’ (1589) |
| Povolání | úředník |
| Manžel(ka) | Cheng Xiu |
| Znám jako | teoretik umění, malíř, kaligraf |
| Hnutí | literátské malířství |
| Významná díla | teoretické práce Chua-č’ (畫旨, Smysl malířství); Chua-jen (畫眼, Prohlídka malířství) |
| Ovlivněný | kaligrafie: Čao Meng-fu, Wen Čeng-ming, malba: Tung Jüan, Ťü-žan |
| Vliv na | Wang Š’-min, ortodoxní čchingští malíři, Š’-tchao, Pa-ta šan-žen |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tung Čchi-čchang (čínsky pchin-jinem Dǒng Qíchāng, znaky 董其昌, 1555–1636), byl čínský učenec mingského období. Proslul jako malíř, kaligraf a mimořádně vlivný historik a teoretik umění, autor „teorie severní a jižní školy“.
Jména
Tung Čchi-čchang používal zdvořilostní jméno Süan-caj (čínsky pchin-jinem Xuánzǎi, znaky 玄宰) a pseudonymy S’-paj (čínsky pchin-jinem Sībái, znaky 思白) a Siang-kuang ťü-š’ (čínsky pchin-jinem Xiāngguāng jūshì, znaky 香光居士).[1]
Život a dílo
Tung Čchi-čchang pocházel z Chua-tchingu v prefektuře Sung-ťiang (dnes je Chua-tching městys v městském obvodu Ťia-ting v Šanghaji).[1] Od mládí byl uznávaný učenec, v pětatřiceti letech (1589) složil palácové zkoušky – nejvyšší stupeň úřednických zkoušek – a získal hodnost ťin-š’. Poté sloužil ve státní správě, časem z nižších regionální úřadů postoupil výše, až roku 1621 dosáhl jmenování náměstkem ministra obřadů. Do politiky se nevměšoval, místo ní se věnoval umění – poezii, kaligrafii, malířství. Oblíbil si buddhismus v jeho čchanové verzi, přičemž dle svých slov, dosáhl „náhlého osvícení“. Ještě více se věnoval taoismu, přitom však plně sdílel morálku a etiku konfuciánství.[1] Vynikal v literární kompozici, malbě i kaligrafii.[2] Byl také sběratel a znalec, na mnoha dílech se zachovala jeho hodnocení a nápisy.[3]
Své názory na teorii a historii umění vyložil v několika pojednáních, zejména v Chua-č’ (畫旨, Smysl malířství) a Chua-jen (畫眼, Prohlídka malířství).[1] V nich představil „teorii severní a jižní školy“.[2] Prohlásil, že tchangský malíř Li S’-sün (653–718), který tvořil barevné zelenomodré krajiny, byl zakladatelem severní školy tíhnoucí k profesionální malbě líbivých děl na zakázku; kdežto tchangský malíř Wang Wej (asi 699–760) byl podle něj zakladatel jižní školy tvořící pouze tuší, literátského malířství snažícího se o vyjádření myšlenek tvůrce a neohlížejícího se na materiální prospěch. Jižní směr považoval za umělecky hodnotnější.[4]
K reprezentantům severní školy po jejím zakladateli počítal jeho syna Li Čao-taoa; pak severosungské Čao Kana, Čao Po-ťüa, Čao Po-sua, jihosungské Ma Jüana a Sia Kueje. Jižní školu reprezentovali kromě Wang Weje také tchangští Čang Cao, Ťing Chao, Kuan Tchung z období pěti dynastií, sungští Kuo Čung-šu, Tung Jüan a Ťü-žan, Mi Fu a Mi Jou-žen, čtyři jüanští mistři.[3] Za cíl umělce považoval ne zpodobení vnějšího vzhledu okolního světa, ale vystižení vnitřní, duchovní, podstaty zobrazovaného. Proto si necenil dekorativnosti a povrchní líbivosti profesionálních malířů. Zdůrazňoval nutnost studia mistrů minulosti, snahu o souznění s duchem jejich prací, současně však odmítal prosté kopírování jejich děl.[1] Jeho názory byly po staletí velmi vlivné, s přehodnocováním „teorie severní a jižní školy“ se začalo až ve 20. století.[2]
Psal i o dějinách kaligrafie, přičemž vyzdvihoval oba Wangy (Wang Si-č’a a Wang Sien-č’a). Mistry svého sungťiangského regionu stavěl výše než kaligrafy ze Su-čou.[4]
Ve svém díle v kaligrafii vycházel ze stylu Čao Meng-fua a Wen Čeng-minga, v malbě Tung Jüana a Ťü-žana. Maloval především monumentální krajiny, Své zásady aplikoval i na ně, s lehkostí mísil variace na styly minulých mistrů aniž by opakoval nějaké konkrétní dílo, čímž vytvářel dojem originality.[1]
Z Tung Čchi-čchanga vycházeli jeho žák Wang Š’-min, ortodoxní malíři čchingské doby, ale i Š’-tchao a Pa-ta šan-žen.[3]
Kaligrafie Tung Čchi-čchanga, 1603. Tokijské národní muzeum
Osm podzimních scén, 1620, čtvrtý list z alba, Šanghajské muzeum
Krajiny ve stylu starých mistrů, 1621–24. druhý list z desetidílného alba, Nelson-Atkins Museum of Art
Hory Čching-pien ve stylu Tung Jüana, 1617, Cleveland Museum of Art
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e f КРАВЦОВА, М.Е.; БЕЛОЗЁРОВА, В.Г. Дун Ци-чан [online]. Синология.Ру [cit. 2014-10-29]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Academia, 2009. 298 s. (Orient; sv. 5). ISBN 978-80-200-1755-0. S. 248. [Dále jen Zádrapa].
- ↑ a b c WANG, Yao-ťing. Čínské malířství. 1. vyd. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2008. 207 s. ISBN 978-80-242-2239-4. S. 184. [Dále jen Wang].
- ↑ a b Zádrapa, s. 249.
Literatura
- WANG, Yao-ťing. Čínské malířství. 1. vyd. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2008. 207 s. ISBN 978-80-242-2239-4.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tung Čchi-čchang na Wikimedia Commons - КРАВЦОВА, М.Е.; БЕЛОЗЁРОВА, В.Г. Дун Ци-чан [online]. Синология.Ру [cit. 2014-10-29]. Dostupné online. (rusky)
Média použitá na této stránce
Dong_Qichang._The_Qingbian_Mountains._1617._Ink_on_paper,_hanging_scroll,_224,50_x_67,20cm. _Cleveland_Museum_of_Art
._Album_leaf.1621-24_Nelson-Atkuns_Museum.jpg)
Dong_Qichang. Landscapes_in_the_Manner_of_Old_Masters_(Wang_Wei). 1621-24. _Album_leaf. Ink and colours on paper. 56.2 x 36.2 cm. Nelson-Atkins_Museum
Dong_Qichang
Dong_Qichang._Eight_Scenes_in_Autumn._1._Album_leaf._1620._Shanghai_Museum.
試墨帖部分, Calligraphy of Cursive and Semi-cursive style, paper scroll, 行草書羅漢賛等書巻. The Chinese reads, right to left, top to bottom, 癸卯叁月 在蘇之雲隠山房 雨窗無事 (continues, 范而孚 王伯明 趙满生同過訪 試虎丘 磨高麗墨 并試筆亂書 都無倫次).