Turkestánský hřbet
| Turkestánský hřbet Туркестанский хребет | |
|---|---|
 (c) I, Ibrahimjon, CC BY 2.5 Řeka Zeravšan tvořící jižní hranici hřbetu | |
| Nejvyšší bod | 5621 m n. m. (Pik Skalistyj (Скалистый)) |
| Délka | 350 km |
| Nadřazená jednotka | Pamíro-Alaj |
| Sousední jednotky | Ferganská kotlina, Alajský hřbet, Zeravšanský hřbet |
| Světadíl | Asie |
| Stát |  Kyrgyzstán Tádžikistán Uzbekistán |
| Horniny | žula, vápenec, břidlice |
| Povodí | Syrdarja, Zeravšan |
| Souřadnice | 39°34′59″ s. š., 69°45′ v. d. |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Turkestánský hřbet (rusky Туркестанский хребет) je horský hřeben ve střední Asii náležící do horské soustavy Pamiro-Alaje. Na východě začíná v Matčinském horském uzlu, probíhá po hranici Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, na západě pak zaniká v uzbeckých pouštích nad městem Samarkand. Jeho délka je přibližně 350 km, nejvyšším vrcholem je Pik Skalistyj (5621 m n. m.).[1]
Geografie
Turkestánský hřbet je ze severu výrazně ohraničen Ferganskou kotlinou, neméně znatelná je i jeho jižní hranice – tvoří ji řeka Zeravšan, která jej odděluje od jižního souseda Zeravšanského hřbetu. Na východě počíná svou existenci v monumentálním Matčinském horském uzlu, jehož středobodem je Pik Igla (4730 m n. m.),[1] odtud pak sleduje striktně východo-západní směr a po jeho vrcholcích probíhá kyrgyzsko-tádžická státní hranice. Na západ pokračuje značně zaledněnou oblastí. Největší je mohutný Zeravšanský ledovec o délce 25 km[2] a ploše 126 km2,[1] zdrojnice řeky Zeravšan. Dalšími velkými ledovci jsou ledovce Ščurovského nebo Kšemiš. Nad ledovcem Kšemiš se nachází i nejvyšší hora celého horstva – Pik Skalistyj (5621 m n. m.) – a další vrcholy překonávající nadmořskou výšku 5000 metrů (pik Boec 5398 m n. m., Kšemiš-Baši 5290 m n. m.). Dále na západ pak zalednění ustupuje, vzrůstá ovšem počet mohutných granitových věží. Jejich koncentrace je nejvyšší v oblasti doliny Karavšin (pik Pyramidalnyj 5510 m n. m., pik 4810, pik Slesova, pik 1000 let ruského křesťanství, pik Asan atd.), a v okolí piků Ak-su (5355 m n. m.) a Sabach (5282 m n. m.).[3] Ve směru od východu je posledním vrcholem převyšujícím 5000 metrů Pik Aknukur (5101 m n. m.), za ním se hřeben postupně snižuje, opouští kyrgyzsko-tádžickou hranici a zcela vstupuje na území Tádžikistánu. V sedle Šachristan (3378 m n. m.) ho protíná silnice spojující dvě největší tádžická města – Dušanbe a Chudžand. Za ním tvoří hřeben hranici mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem. A na této hranici také Turkestánský hřbet zaniká, a to nedaleko výtoku řeky Zeravšan z Tádžikistánu do Uzbekistánu na východ od historického města Samarkand.
Reference
- ↑ a b c ČERNÝ, Michal. Pamíro-Alaj. In: ŠLÉGL, Jiří. Světová pohoří: Asie. Praha: Euromedia Group, 2001. ISBN 80-242-0291-3. S. 94–101.
- ↑ VOTÝPKA, Jan. Fyzická geografie SSSR. Praha: SPN, 1982. S. 300–302.
- ↑ ClimberCA.com. Ущелье Каравшин и ущелье Ляйляк. Памиро-Алай [online]. ClimberCA.com. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Turkestánské pohoří na Wikimedia Commons
Literatura
- Generální štáb. Topografická mapa 1 : 500 000 J-42-B Ordžonikidzeabad. Moskva: Generální štáb, 1989, 1 mapový list. Dostupné online.
- Generální štáb. Topografická mapa 1 : 500 000 J-42-A Dušanbe. Moskva: Generální štáb, 1963, 1 mapový list. Dostupné online.
Média použitá na této stránce
