Turkuti

Kaganát Gökturků po roce 552. Tmavší oblast – západní Gökturci. Světlejší oblast – východní Gökturci. Tato oblast byla ještě v šestém století čínským protektorátem

Turkuti, též Gökturci, Modří anebo Nebeští Turci, Orchonští Turci, později také (nesprávně) Turkité, (staroturecky Znak písmene KZnak písmene RZnak písmene UZnak písmene T Znak písmene KZnak písmene UZnak písmene K → Kök Türk, čínsky v českém přepisu Tchu-ťüe, pchin-jinem tūjué, znaky 突厥) byla starověká konfederace středoasijských turkických nomádských kmenů Turkutů a Tieleských kmenů.[pozn. 1] Odpradávna obývali usedlosti v oblasti Ötükenu (mongolsky Odigan) s centrem v Ordu, na řece Orchon (Mongolsko). Jejich dvanáct kmenú bylo od 5. do 8. století řízeno přistěhovaleckým Ašınovským klanem, který roku 265 až 460 sestoupil z Perských a pozdních Siung-nuských [pozn. 2]států západně od Východního Turkestánu.

Legendy o původu Turků

V čínských kronikách se uvádí v zásadě dvě legendy o původu Turků, přičemž dané verze se v jednotlivých kronikách různou měrou liší. Obě legendy uvádí kronika Čou Šu[pozn. 3] (636) následovně.

Legenda o původu z vlčice

Turci byli jiným druhem Siung-nuů s rodovým jménem Ašına. Coby kmen, byli vyhlazeni okolními státy. Zachránil se jenom jeden chlapec ve věku deseti let kterého vojáci nedokázali zabít, a proto mu uřízli nohy. Zachránila ho vlčice, která, když vyrostl s ním otěhotněla. Když vojáci uviděli po jeho boku vlčici, chtěli ji také zabít. Vlčice proto uprchla do severních hor státu Kao-čchang. Vlčice se tam ukryla v jeskyni a posléze porodila 10 synů. Když synové vyrostli, vzali si manželky odjinud. Ženy otěhotněly a každý potomek potom dostal jiné klanové jméno, Ašına bylo jedním z nich. Po několika generacích společně opustili jeskyni a stali se poddanými Žuan-žuanů.

Legenda o původu na Sibiři

Předci Turků pocházeli z oblasti Suo-kuo (Sakové), který ležel severně od Siung-nuů. Náčelník jejich kmene se jmenoval Apangpu a měl sedmnáct bratrů. Jeden z nich se jmenoval Ič' Niš'tu, a byl zrozen z vlčice. Jejich stát byl však zničen, načež se Ič' Niš'tu oddělil od ostatních a vzal si dvě ženy za manželky. Jedna z nich otěhotněla a porodila čtyři syny. Jeden z nich se proměnil v bílou labuť (Kumandynci). Stát druhého, mezi řekami Afu (Abakan) a Ťien (Malý Jenisej), se jmenoval Čchi-ku (Jenisejští Kyrgyzové). Stát třetího ležel u řeky Čchu-če (Tuvinci). Posledního a nejstaršího z nich, pobývajícího u hor Pa-s'-čchu-če-š' (Západní Sajan), všichni přijali za svého vůdce (šad) a začali mu říkat Netuliu-šad. Stejně tak se pojmenovali „Turci“. Na těch horách stále přebývali potomci Apangpua.

Netuliu-šad měl deset žen a děti, které porodily, přejaly klanové jméno matky za své. Ašına pocházel od jeho nejmladší manželky. Když Netuliu-šad zemřel, bylo nutno vybrat jednoho z deseti synů a ustavit ho šadem. Dohodli se, že budou skákat na strom a ten, který vyskočil nejvýš, byl ustaven šadem. Nejvýš vyskočil Ašına a všichni synové ho pak přijali za vůdce pod jménem Asien-šad.

„Ačkoli se obě tyto verze liší, shodují se v tom, že Turci pocházejí z vlčice.“
— Čou-šu: 646 / „令狐德棻 – Lingchu Tefen“

Linie Ašınovských vůdců, vévodů a králů

Od šan-jüho Mao-tuna (Bagatur Luanti) ze Siung-nuů pochází linie otcovského kmene/rodu Luanti, zatím co linie rodu Ašına sleduje svůj původ skrze kmene/rodu 缘海 – Jüanchaj od Liou-paoa (Liu Cuku) z Jižních Siung-nuů.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ašına
[pozn. 4]
(398–†433)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Apangpu
[pozn. 5]
(433–461)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Netuliu-šad
[pozn. 6]
(nar. 410)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ič' Niš'tu
[pozn. 7]
(nar. 414)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Sien I.
[pozn. 8]
(461–490)		Pu-sun
[pozn. 9]
(490–491)		Kchu-la-pan
[pozn. 10]
(491–496)		Lian-ku
[pozn. 11]
(496–511)		Wan Ku-sun
(511–521)		Tu-ku
[pozn. 12]
(491–496)
 
 
neznámý
[pozn. 13]
(???)
 
 
 
 
A-sien-šad
[pozn. 14]
(začátek 5. století)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Sien II.
[pozn. 15]
(511–521)		Meng-en-kagan
[pozn. 16]
(521–523)		Lilipan
[pozn. 17]
(???)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Sarošu
[pozn. 18]
(512–596?)
 
 
 
 
Aj Uzru
[pozn. 19]
(487–508)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tuwu
[pozn. 20]
(523–546)
 
 
 
 
 
 
 
 

Dějiny

Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát
860–1091		Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239		Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[4][5][6]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923

Na přelomu 3. a 4. století došlo v občanské válce k oslabení moci čínské říše Ťin a vůdcové vzbouřeného nečínského obyvatelstva, (pěti barbarských kmenů), zabrali sever Číny. Jejich státy jsou tradičně označované názvem „Šestnáct států“ (304–439). Většinu těchto států založili náčelníci pocházející z nečínských kmenů, a sice Siung-nuů, Sien-pejů, Tiů, Ťieů a Čchiangů. Vzhledem k tvrdé konkurenci mezi státy a jejich vnitřní politickou nestabilitou, říše této éry neměly většinou dlouhého trvání. Etapa sjednocování začala až ve 20. a 30. letech 5. století, během níž říše Severní Wej (Tabgačové) dobyla celou severní Čínu, čímž období Šestnácti států přešlo v období severních a jižních dynastií (420–589).

Severní & jižní dynastie (420–589)

Severní Wej (386–535)

Velká sovětská encyklopedie uvádí, že mezi roky 265 a 460 byli Ašınovci [pozn. 21], součástí různých pozdních siung-nuských svazů [pozn. 22].

Ašınovci byli směsice Pching-liangských skupin ve východní Kan-su.

Od dvacátých let 5. století probíhala krutá válka mezi Žuan-žuany a Severní Wej (Tabgačové). Spojencem Tabgačů se stalo hunské středoasijské Jüe-panské knížectví (160–490), ačkoliv hegemony ve stepi se pak stali Žuan-žuani. Severní Liang (397–439) (koridor Chesi) byla státem v období šestnácti království v Číně. Byla založena siung-nuskou rodinou Ťü-čchü [pozn. 23], která i když zpočátku podporovala chanského úředníka Tuan Jie [pozn. 24] jako prince, v roce 401 ho svrhla a pod vedením Ťü-čchü Meng-suna převzala vedení státu. 18. října 439 její hlavní město Ku-cang [pozn. 25], (Kan-su) padlo do rukou wejského císaře Tao-wuho a její princ Ťü-čchü Mu-ťien byl zajat.

Po porážce státu byli Ašınovci o velikosti pět set rodin, wejskou dynastií vytěsnění z koridoru Chesi a byli nuceni hledat útočiště na západe v Kao-čchangu [pozn. 26]. Zde však dlouho nepobyli, jelikož v roce 460 si je podmanili Žuan-žuani kteří je pod vedením Ašınova syna Apangpuho, přesídlili na jižní svahy pohoří Altaj. Byli to zdatní řemeslníci a hlavně se věnovali metalurgii. Postupně se Ašınovci objevovali jako vůdci raní turecké konfederace. Zde, tato skupina o velikosti pět set rodin, společně s deseti a později dvanácti místními kmeny Tieleů (Oguzové / Ogurové) zavedly kmenovou alianci, která přijala název Znak písmene KZnak písmene RZnak písmene UZnak písmene T → Türk, také známý jako Göktürk či Türküt.

Ve staroturečtine slovo „Türk“ znamená „silný“. Jméno vládnoucího klanu Ašına může pocházet z termínu chotanských Saků pro „tmavě modrou“ – „āššɪna“.

Turkuti

Od počátku 6. století říše Severní Wej (Tabgačové) slábne, dochází k četným vzpourám, ve 30. letech propuká hladomor, který zahubil asi 80 % obyvatelstva. Faktickou moc postupně získávají dva vojevůdci čínského původu, kteří vládnou za dva nezletilé tabgačské prince. Říše se tak rozdělila na Východní Wej (534–550) a Západní Wej (535–557).

Ve Východní Wej byl ale vládnoucí rod vyvražděn a tak v roce 550 vznikla říše Severní Čchi (550-577). V Západní Wej se však opakoval stejný scénář a tak v roce 557 vznikla také říše Severní Čou (557–581). Obě byly slabé a navzájem znepřátelené. Této situace brzy využila nově se utvářející velmoc – říše Turkutů.

Severní Čchi (550–577)

V letech 551–555 porazili Žuan-žuany a vytvořili Turkucký kaganát (552–582), do jehož čela se postavil Ašına Tumen (Bumin). Poté co Bumin přinesl těžkou porážku Žuan-žuanské říši, a pod svojí vlajku sjednotil velkou část tureckých kmenů, byl vyhlášen za nezávislého vládce s titulem „Illig-kagan“. Za hlavní město říše ustavil Ordu, bývalé říšské město Siung-nuů.

Po Buminově smrti zasedl na trůn Ašına Kelo (Kara), který se snažil dokončit porážku Žuan-žuanů. Jeho vláda sice trvala něco přes šest měsíců, ale ještě počátkem roku 553 zcela zničil zbytky Žuan-žuanů, jejichž jednotlivé skupiny našli útočiště v království Severní Čchi. Ještě předtím než zemřel (květen roku 553), titul „kagana“ zdědil jeho mladší bratr Kušu.

Rok 554 byl rokem kdy z knížectví bylo vytvořeno Impérium. Když se Turci vypořádali se Žuan-žuany, přijali rozhodná opatření vůči svým kočovným sousedům. Na východě porazil Kušu dva soupeřící kmeny - Tataby (Kumo Si, západní svahy Chinganu) a Kitany (stepní část Mandžuska severně od řeky Liao-che) sídlící po Žluté moře, podporující alianci se Severní Čchi. V důsledku Kušuova vítězství nad Kitany, turecké síly obklíčily Severní Čchi ze severu. Dále, dobyl kmeny Tőlesů (Tieleové) žijící v západním Mongolsku od Altaje až k Bajkalu, a na severu zvítězil nad panstvím Čchi-ku (Jenisejští Kyrgyzové). Od té doby měl Kušu zajištěnou také severní hranici. Ve snaze získat bohatství usedlých kmenů Kušu expandoval západním směrem až k hranicím Chionitů - Chua (Svetahuna, Bílí Hunové anebo Heftaliti). Roku 556, Turci svými vytrvalými manévry porazili zbytky Žuan-žuanů a přispěli k porážce kagana Kchua-lüho (539?–591) z říše Tchu-jü-chun na jihu.

Kulturní památky

Mezi nejvýznamnější kulturní památky patří Orchonské a Jenisejské nápisy a náhrobní kamenné sloupy (stély) popsané runovým písmem.[7] Z těchto nápisů si můžeme udělat představu i o religiozitě Turkutů, neboť se na nich prvně objevuje slovo tängri, které bývá překládáno jako božstvo či Nebe, a také pojem ötükän, který zřejmě označoval boha či ducha nějakého místa, především lesa a hory. Tuto polaritu nebeských a pozemských bohů nacházíme s podobnými pojmy později u Ujgurů, Kitanců (zakladatelů Liaa) a dokonce ještě u Mongolů v Čingischánově době. Je pravděpodobné, že tato myšlenková linie začíná již u Hunů, ale u nich se nedochovaly písemné památky.[8] V české orientalistice se Orchonskými Turky zabýval Lumír Jisl (Orchonští Turci a problémy archeologie druhého východotureckého kaganátu, 1963).[9]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Tili (Tiele) (čínsky v českém přepisu Tili, pchin-jinem dílì, znaky 狄历, obvyklou fonetikou: Ty-ly) nebo také
    Tiele (čínsky v českém přepisu Tchie-lej, pchin-jinem tiělēi, znaky 鐵勒, obvyklou fonetikou: Tye-le) nebo také
    Čıle (Tiele) (čínsky v českém přepisu Čch'-lej, pchin-jinem chìlēi, znaky 敕勒, obvyklou fonetikou: Čı-le) nebo také
    Kaoke (Tiele) (čínsky v českém přepisu Kao-kche; doslova „vysoké kočáry“, pchin-jinem gāochē, znaky 高車 nazev, který nesli v období Severní Wej (Tabgačové), nebo také
    Čulu (Tiele) čínsky v českém přepisu Čchu-lu, pchin-jinem chulù, znaky 楚騄 což je alternativní název „Tiele“. Tieleové byli sbírkou kmenů z různých etnik turkického původu. V turkických jazycích také nazývání Tele, byli roku 357 vytlačeni z Mongolska Sien-piy a založili stát v Turpanu. Tato skupina zahrnovala kmeny Sır-Tardušů (Se-jenta), Basmalů (Pa-si), Oguzů (Wu-chu), Chazarů (Che-san), Alanů (A-lan), J. Kyrgyzů (Che-ku), Tuvānců (Tuva-la) a Jakutů (Kuli-kan) z Bajkalského regionu.[1][2]
  2. ↑ Mervská oblast v Turkmenistáne
  3. ↑ Kniha Čou / Čou-šu (čínsky v českém přepisu Čou-šu, pchin-jinem zhōushū, znaky 周書)
  4. ↑ 阿史那 – A-šı-na, 祖古孟孫 – Cu-ku Mong-sun, 沮渠孟孫 – Ťü-čchü Meng-sun, syn Liu Cu-ku VII. z Turků (nar. 368), vzbouřil se proti wejské nadvládě a prolomil nezávislost na čínské provincii Severní Liang; od roku 398 královský velitel Turků. Ašınovci byly směsice skupin z Pching-liangu ve východní Kan-su
  5. ↑ 阿史那阿龐普 – A-šı-na A-pang-pu, 祖古峰筍 – Cu-ku Feng-sun, 祖古彭孫 – Cu-ku Pcheng-sun, královský velitel Turků. Vedl migraci Turků z čínské provincie Severní Liang do západní provincie Sin-ťiang a usadil se v Kao-čchangu, v blízkosti současného města Turfan.
  6. ↑ 訥都六設 – Netouliou-šé, Nothuliu, předchůdce králů Avarů
  7. ↑ 伊質泥師都 – Ič' Niš'tou, Ičični Šihtu, předchůdce králů Ujgurů
  8. ↑ Sien I. byl královský velitel Turků
  9. ↑ Pu-sun byl vévoda Turků
  10. ↑ Kchu-la-pan byl vévoda Turků
  11. ↑ Lian-ku byl vévoda Turků
  12. ↑ Tu-ku Čchi-ni, Tu-ku Ta-sien byl vévoda Turků
  13. ↑ vůdce
  14. ↑ 阿賢社 – Asien-še, Asien-šad
  15. ↑ Hasan, velitel/vůdce
  16. ↑ Meng-sun, královský velitel Turků
  17. ↑ Li-li-pan, dcera Siena I., manželka Chuchansie XIV., sjungnuského šan-jü
  18. ↑ Sarosios, Sarodius byl první král Avarů na Ukrajině,[3] a v letech 512–596? rovněž „kundaj - král“ Alanú. Podle Suej-šu (581–618) na východ od Fu-lin (Byzantská říše) pobývají Tieleské kmeny En-Čchü, A-Lan (Alani), Pei-Žan, Ťi-wu-Li, Fu-wa-Chun a tak dále. Májí přibližně 20 000 silnou armádu.
  19. ↑ Aj Uzru byl první král Ujgurů
  20. ↑ 阿史那吐務 – A-šı-na Tu-wu, 阿史那吐務大葉護 – A-šı-na Tu-wu Ta-jie-chu, 祖古圖門跟 – Cu-ku Tchu-u Meng-en, 大葉護 – Ta Jie-chu, „Ulug Jabgu“ - „Veliký jabgu“
  21. ↑ Ašınovci (čínsky v českém přepisu A-š'-na, pchin-jinem āshǐnà, znaky 阿史那)
  22. ↑ Severní Chan/Rané Čao, Pozdní Čao, Severní Liang a Sia
  23. ↑ Ťü-čchü (čínsky v českém přepisu Ťü-čchü, pchin-jinem jǔqú, znaky 沮渠)
  24. ↑ Tuan Jie (čínsky v českém přepisu Tuan Jie, pchin-jinem duànyè, znaky 段業)
  25. ↑ Ku-cang (čínsky v českém přepisu Ku-cang, pchin-jinem gūzāng, znaky 姑臧
  26. ↑ Kao-čchang, též Karahodža je území zřícenin starobylých oáz (tzv. Turpanské oázy, 30 km jihovýchodně od moderního Turpanu)

Reference

  1. ↑ TUAN, Lian-čchin. (丁零, 高车与铁勒 → Ting-ling, Kao-kche jü Tchie-lej) - Ting-ling, Kaoke a Tiele. Šanghaj: (上海人民出版社出版 → Šangchaj Žen-min čchu-pan-še Čchu-pan 1988) - Šanghajské Vydavatelství Lidového Domu 1988, 1935. 566 s. ISBN 7208001103, ISBN 9787208001107. S. 11–12. (čínsky) 
  2. ↑ PULLEYBLANK, Edwin George. Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China - Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny V. Variorum collected studies series. Aldershot: Ashgate Publishing, 2002. 731 s. Dostupné online. ISBN 0860788598, ISBN 978-0-86078-859-1. Kapitola VII, s. 21–26. (anglicky) 
  3. ↑ Nomads V: Regnal Chronologies. Londýn: The Obsidian Globe Forum Index (Encyclopædia Britannica, Inc.), 1995. Kapitola The AVARS. (anglicky) 
  4. ↑ CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky) 
  5. ↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky) 
  6. ↑ BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky) 
  7. ↑ KLJAŠTORNYJ, Sergej Grigorjevič. Drevnetjurkskije runičeskije pamjatniki kak istočnik po istorii Srednej Azii – (Древнетюркские рунические памятники как источник по истории Средней Азии). Moskva: Akademia Nauk SSSR, 1964. 213 s. 12. září 2008. (rusky) 
  8. ↑ MUHIČ VOBOŘILOVÁ, Jana. Mongolští nomádi: zákazy a přírodní kulty [online]. 2012. Dostupné online. 
  9. ↑ Jisl, Lumír - KDO BYL KDO - čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. libri.cz [online]. [cit. 2017-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-12. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Empire of the Kökturks.png
Autor: Hardcore-Mike, Licence: CC BY 3.0
This map shows the kingdom of Kökturks after the division of the kingdom in 552. The grey area shows the area of On-Ok or the western Kökturks. The white area shows the area of the eastern Kökturk. This area was still in the sixth Century a Chinese protectorate. 745 the Kökturks were part of the Uyghur empire. After 840 Kökturks and the Uyghurs were conquered by the Kyrgyz. The source of this map: "Der große Atlas Weltgeschichte", Orbis Verlag 1990, ISBN 3-572-04755-2, P. 47 & 51
Old Turkic letter K.svg
Old Turkic letter K
Old Turkic letter U.svg
Old Turkic letter Ü-Ö
Old Turkic letter T2.svg
Old Turkic letter T2
Old Turkic letter UK.svg
Old Turkic letter UK
Old Turkic letter R2.svg
Old Turkic letter R2