Učení

Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí, hodnot a podobně. Učením se u lidí i u některých živočichů rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování, takže může vzniknout i předávaná (tradovaná) kultura, odlišná v různých společnostech. Učení je tak na jedné straně součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání, na druhé straně reprodukce kultury. Učením se zabývá celá řada věd: etologie, psychologie, pedagogika, antropologie, filosofie a sociologie výchovy, neurovědy a další. V širším slova smyslu lze hovořit i o strojovém učení. Stroje musel však k tomu někdo naprogramovat.

Učení jako činnost lze rozlišit na:

• spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se;
• neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti;
• formalizované učení a vzdělávání v institucích (učitel, škola).

Samovolné učení (se) jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Teprve v diferencovanějších a složitějších společnostech nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Už ve starověku vznikaly školy, ale teprve ve městech pozdního středověku vznikla potřeba, aby soustavným vzděláváním prošli pokud možno všichni. Povinné a soustavné školní vzdělávání zavedly absolutistické vlády v průběhu novověku. Ovšem spontánní pasivní učení pozorováním je také stále důležité.^[1] K učení je také důležitý spánek.^[2]

Proces učení jako cílevědomého předávání neobyčejně usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivci šetří čas a energii, které by jinak musel vložit do vlastních pokusů, a šetří mu tak i množství nebezpečných omylů. Na druhé straně zajišťuje alespoň minimální shodu uvnitř společnosti (jazyk, pravidla chování, základní představy o sobě a o světě) a umožňuje tak komunikaci i spolupráci. Díky učení jako soustavnému předávání se velmi urychlil také kulturní a společenský vývoj moderních společností, včetně věd a technologií.^[3]

• Celoživotní učení či vzdělávání vyjadřuje požadavek současných společností, aby se člověk dále učil i po ukončení formálního vzdělávání. Je vynuceno jednak rychlými změnami nejen ve vědách, ale i v celé společnosti, jednak potřebou flexibility – schopnosti zapracovat se i v jiných oblastech.
• Praktické učení (angl. learning by doing) znamená získávání vlastních zkušeností v dané činnosti, obvykle pod vedením zkušeného člověka.
• Učňovský poměr viz Učeň.
• Samouk (autodidakt) je člověk, který nabyl pozoruhodné úrovně znalostí či dovedností, ačkoli neprošel formálním vzděláním v dané oblasti.
• Učení nazpaměť (zpaměti) čili memorování znamená doslovné učení se textu tak, jako se například herec učí svoji roli. Memorování je nezbytnou součástí učení, ale i herec musí své roli také porozumět a sám ji na jevišti vytvořit.
• Učenec je starší výraz pro vědce, který své vědění načerpal hlavně z knih.

V rámci učení bývá rozlišováno několik způsobů učení se.

• habituace – navykání si na okolní jevy
• podmiňování – nejjednodušší forma učení běžná u zvířat, dětí a v určité míře i u dospělých (operantní podmiňování)
• pojmové učení – učení poznatkům – osvojování znalostí
• senzomotorické učení (smyslově pohybové) – rozvíjí se senzomotorické schopnosti a procesy názorného poznávání (dítě se učí chodit, manipulovat s hračkami, apod.)
• učení intelektových činností – rozvíjí se myšlenkové procesy, intelektové dovednosti a schopnosti k řešení složitých problémů
• sociální učení – učení sociální komunikaci, interakci a percepci, osvojují se sociální dovednosti, formují motivy a charakter. Ve stručnosti lze definovat jako: "učení žít mezi lidmi"

Další druhy učení:

• Záměrné učení – chceme se něco naučit a máme přesně určený cíl.
• Bezděčné učení – probíhá náhodně v každodenním životě, zejména při hře.
• Učení napodobováním – souvislost s bezděčným chováním, někdo nám něco předvádí prakticky a my to zopakujeme.

• Pedagogika
• Učební pomůcka
• Učitel
• Heutagogika
• Kulturní evoluce

• M.-T. Auger - Ch. Boucharlat, Učitel a problémový žák: strategie pro řešení problémů s kázní a učením. Praha: Portál, 2005 - 121 s. ISBN 80-7178-907-0
• E. V. Fernandes, Učení a jeho problémy: mozek, emoce, mysl a činnost. Litomyšl: HRG, [2004?] - 280 s. ISBN 80-239-2797-3
• H. Kasíková, Kooperativní učení a vyučování. Praha: Karolinum, 2001 - 179 s. ISBN 80-246-0192-3
• Ottův slovník naučný, heslo Učení. Sv. 26, str. 5
• R. Palouš, Ars docendi. Praha: Karolinum, 2004 - 127 s. ISBN 80-246-0855-3
• Richerson - Boyd, V genech není všechno. Praha: Academia 2012

• Obrázky, zvuky či videa k tématu učení na Wikimedia Commons
• Téma Učení ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo učení ve Wikislovníku