Učení

Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí, hodnot a podobně. Z psychologického hlediska označuje také adaptační mechanismus založený na uplatnění předchozích zkušeností a cviku, čímž se odlišuje od instinktů, které jsou vrozené a neměnné.^[1] U člověka má zvláštní význam proto, že díky němu může také přizpůsobovat své prostředí, aby mu vyhovovalo.^[1] Učením se u lidí i u některých živočichů rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování, takže může vzniknout i předávaná (tradovaná) kultura, odlišná v různých společnostech. Učení je tak na jedné straně součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání, na druhé straně reprodukce kultury. Učením se zabývá celá řada věd: etologie, psychologie, pedagogika, antropologie, filosofie a sociologie výchovy, neurovědy a další.

V širším slova smyslu lze hovořit i o strojovém učení, které využívá algoritmy, pomocí nichž se počítač umí samostatně přizpůsobovat ve zpracovávání informací, aby dosáhl potřebného výsledku.

Učení jako činnost lze rozlišit na:

• spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se;
• neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti;
• formalizované učení a vzdělávání v institucích (učitel, škola).

Samovolné učení (se) jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Teprve v diferencovanějších a složitějších společnostech nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Už ve starověku vznikaly školy, ale teprve ve městech pozdního středověku vznikla potřeba, aby soustavným vzděláváním prošli pokud možno všichni. Povinné a soustavné školní vzdělávání zavedly absolutistické vlády v průběhu novověku. Ovšem spontánní pasivní učení pozorováním je také stále důležité.^[2] K učení je také důležitý spánek.^[3]

Proces učení jako cílevědomého předávání neobyčejně usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivci šetří čas a energii, které by jinak musel vložit do vlastních pokusů, a šetří mu tak i množství nebezpečných omylů. Na druhé straně zajišťuje alespoň minimální shodu uvnitř společnosti (jazyk, pravidla chování, základní představy o sobě a o světě) a umožňuje tak komunikaci i spolupráci. Díky učení jako soustavnému předávání se velmi urychlil také kulturní a společenský vývoj moderních společností, včetně věd a technologií.^[4]

V rámci učení bývá rozlišováno několik způsobů učení se:

• podmiňování – Nejjednodušší forma učení běžná u zvířat, dětí a v určité míře i u dospělých. Je založena na asociaci podmíněného podnětu s neutrálním podnětem, kdy následně neutrální podnět samotný vyvolá podmíněnou reakci. Experimenty v této oblasti prováděl např. I. P. Pavlov.^[5]
• operantní podmiňování – Učení probíhající u volného organismu, kdy při své aktivitě zjišťuje, které chování mu přináší odměny a které mu naopak přináší tresty. Následně přizpůsobuje chování tak, aby mu přinášelo odměny a minimalizovalo tresty. V této oblasti prováděl výzkum např. B. F. Skinner nebo E. L. Thorndike.
• observační učení – Učení pozorováním modelu a vnímáním, jestli je za chování odměňován nebo ne. Při odměnění modelu se posílí chování nejen u modelu, ale i u toho, kdo ho pozoruje.^[6]
• habituace – navykání si na okolní jevy
• pojmové učení – učení poznatkům – osvojování znalostí
• senzomotorické učení (smyslově pohybové) – rozvíjí se senzomotorické schopnosti a procesy názorného poznávání (dítě se učí chodit, manipulovat s hračkami, apod.)
• učení intelektových činností – rozvíjí se myšlenkové procesy, intelektové dovednosti a schopnosti k řešení složitých problémů
• sociální učení – učení sociální komunikaci, interakci a percepci, osvojují se sociální dovednosti, formují motivy a charakter. Ve stručnosti lze definovat jako: "učení žít mezi lidmi"

Další druhy učení:

• Záměrné učení – chceme se něco naučit a máme přesně určený cíl.
• Bezděčné učení – probíhá náhodně v každodenním životě, zejména při hře.
• Učení napodobováním – souvislost s bezděčným chováním, někdo nám něco předvádí prakticky a my to zopakujeme.

• Celoživotní učení či vzdělávání vyjadřuje požadavek současných společností, aby se člověk dále učil i po ukončení formálního vzdělávání. Je vynuceno jednak rychlými změnami nejen ve vědách, ale i v celé společnosti, jednak potřebou flexibility – schopnosti zapracovat se i v jiných oblastech.
• Praktické učení (angl. learning by doing) znamená získávání vlastních zkušeností v dané činnosti, obvykle pod vedením zkušeného člověka.
• Učňovský poměr viz Učeň.
• Samouk (autodidakt) je člověk, který nabyl pozoruhodné úrovně znalostí či dovedností, ačkoli neprošel formálním vzděláním v dané oblasti.
• Učení nazpaměť (zpaměti) čili memorování znamená doslovné učení se textu tak, jako se například herec učí svoji roli. Memorování je nezbytnou součástí učení, ale i herec musí své roli také porozumět a sám ji na jevišti vytvořit.
• Učenec je starší výraz pro vědce, který své vědění načerpal hlavně z knih.

• Pedagogika
• Učební pomůcka
• Učitel
• Heutagogika
• Kulturní evoluce

• M.-T. Auger - Ch. Boucharlat, Učitel a problémový žák: strategie pro řešení problémů s kázní a učením. Praha: Portál, 2005 - 121 s. ISBN 80-7178-907-0
• E. V. Fernandes, Učení a jeho problémy: mozek, emoce, mysl a činnost. Litomyšl: HRG, [2004?] - 280 s. ISBN 80-239-2797-3
• H. Kasíková, Kooperativní učení a vyučování. Praha: Karolinum, 2001 - 179 s. ISBN 80-246-0192-3
• Ottův slovník naučný, heslo Učení. Sv. 26, str. 5
• R. Palouš, Ars docendi. Praha: Karolinum, 2004 - 127 s. ISBN 80-246-0855-3
• Richerson - Boyd, V genech není všechno. Praha: Academia 2012
• HELUS, Zdeněk. Úvod do psychologie. 2. vydání. vyd. Praha: Grada, 2018. 312 s. ISBN 978-80-247-4675-3. S. 135,. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu učení na Wikimedia Commons
• Téma Učení ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo učení ve Wikislovníku