Užocký průsmyk

Užocký průsmyk Ужоцький перевал
Západ Užockého průsmyku
Základní informace
Světadíl	Evropa
Pohoří	Bukovské vrchy
Průjezdnost	silnice Lvov - Užhorod železnice
Výška sedla	853 m n. m.
Poloha
	sever	jih
Stát	Ukrajina Ukrajina
Oblast Okres	Lvovská Turkivský	Zakarpatská Velký Berezný
Město		Užok
Povodí	San	Uh
Užocký průsmyk
Souřadnice	49°0′10″ s. š., 22°53′15″ v. d.

Užocký průsmyk, též Užocké sedlo (ukrajinsky Ужоцький перевал, polsky Przełęcz Użocka, maďarsky Uzsoki-hágo), je průsmyk na pomezí Zakarpatské a Lvovské oblasti Ukrajiny, spojující údolí Dněstru s údolím Uhu. Leží blízko ukrajinské hranice s Polskem. Prochází tudy také hlavní evropské rozvodí mezi Atlantským oceánem a Středozemním mořem.^[1][2]

Průsmyk leží v nadmořské výšce 853 metrů na hlavním hřebeni Ukrajinských Karpat, v části známé jako Poloniny a Bukovské vrchy. Severně od průsmyku se nachází pramen řeky San, přítoku Visly a jižně pramen řeky Uh.^[3][4] Oblast průmsyku je součástí Užanského národního parku.

Nejbližšími obcemi jsou ze strany Lvovské oblasti Sjanky a ze strany Zakarpatské oblasti potom Užok. Druhý uvedený dal uvedenému průsmyku svůj název. Kromě toho se v průsmyku nacházejí různé bývalé pohraniční objekty, bývalé drážní domky, které jsou mnohé ještě dosud obývané jako běžné domy.^[2]

V prostoru průsmyku, který je poměrně široký, se nacházejí horské louky, obklopují jej lesy (většinou staré bukové^[5]) a několik kopců: Opolonek (1028 m n. m.), Pinjaškovyj (960 m n. m.), Beskyd Velykyj (1012 m n. m.)^[4] apod. Nachází se zde také několik odpočívadel pro cestující.

V 19. století byla přes průsmyk postavena první silnice.^[6] Tuto komunikaci, včetně náročného stoupání po svahu severovýchodně od Užoku, zaznemanaly mapy druhého vojenského mapování z druhé poloviny 19. století.

V roce 1872 byla přes průsmyk položena strategicky důležitá železnice,^[6] spojující Budapešť s východní Haličí (průsmyk ležel na zemské hranici Uher a Haliče v rámci Rakouska-Uherska). Jednalo se o nesnadnou stavbu,^[2] která si vyžádala několik tunelů, viaduktů, mostů apod. Podíleli se na ní stavebníci z Itálie.^[7]

Během první světové války byl průsmyk dějištěm krvavých bojů^[8] (Bitva v Karpatech), které připomíná vojenský hřbitov. Nejprve přes něj ustupovala rakousko-uherská vojska s tím, jak Rusko postupovalo v oblasti Haliče a posouvalo frontu blíže ke Karpatům.^[6] V září 1914 jej obsadili Rusové a začali postupovat dále do zalitavského vnitrozemí, což donutilo Vídeň urychleně poslat posily a zatlačit Rusy v říjnu 1914 pryč z průsmyku.^[6] Už v polovině listopadu téhož roku ale opět ruské vojsko do Užockého průmysku proniklo.^[6] Po celou zimu 1914/1915 tu probíhaly střety mezi dvěma armádami. V lednu 1915 sem byly povolány německé posily.^[6] Centrálním mocnostem se podařilo průsmysk dobýt na konci ledna.^[6] Boje přestaly na jaře 1915 poté, co Rusko vyklidilo velkou část Haliče.^[6] Průsmyk byl ale zjizven zákopy a dalšími známkami bojů, včetně provizorních vojenských hřbitovů padlých vojáků. Značné škody také zaznamenala nedaleká vesnice Užok, kde byly např. zcela zničeny lázně.^[6]

Po zničení železniční trati vznikla zásobovací stezka. Dnes se v jejím místě nachází turistická trasa.^[9]

Po skončení první světové války byla oblast přiřknuta Československu a z jižní strany Polsku. Získání kontroly však bylo vzhledem k válce s Maďarskem nesnadné. Ještě na konci roku 1918 byla jako demarkační linie stanovena čára, která užocký průsmyk pro československou stranu nezahrnovala.^[10] Nicméně došlo k její změně až už v lednu 1919 proto průsmyk obsadila československá armáda.^[6] Na téměř 20 let zde potom vedla československo-polská hranice. Její průběh kopíroval hranici mezi Předlitavskem a Zalitavskem. Pět let trvalo opravit značné^[11] škody na železniční trati (která se stala mezitím tratí mezinárodní) a vlaky do Polska začaly jezdit roku 1924. Obnovený Šcerbinský most u Užockého průsmyku byl nejdelším železničním mostem ve své době na území ČSR; byl totiž za války celý zničen. V roce 1930 byla v průsmyku postavena nová budova československého celního úřadu. V roce 1934 zde byl vysvěcen válečný hřbitov při příležitosti 20. výročí založení československého vojska.^[12][13] Rozvíjena byla také turistika; v téže době zde existoval hotel hotel Sport,^[12] který měl kapacitu několika desítek lůžek a umožnil rozvoj turistiky na horském hřebeni. Hotel vyhořel v roce 1942.

Po maďarské anexi Podkarpatské Rusi se v průsmyku nacházela hranice maďarsko-polská. Dva dny po této anexi se 20. března 1939 v průsmyku konala oslava znovuobnovení společné hranice obou těchto států. V její předvečer byly přes Užocký průsmyk evakuovány některé československé jednotky přes Polsko.

O průsmyk se vedly prudké boje i v době druhé světové války ve stejné době jako probíhala karpatsko-dukelská operace. Probíhala zde tzv. Árpádova linie, jejíž součástí byly zákopy, postaveno bylo také 30 betonových a 60 dřevěných nebo v zemi zakopaných bunkrů. Začátkem září 1944 se zde odehrála tříhodinová bitva mezi jednotkami ukrajinské povstalecké armády a maďarskou armádou. Díky dělu, umístěnému v průsmyku, resp. na kopci nad ním, se povstalcům UPA podařilo zatlačit Maďari níže.

Po jejím skončení anektoval Podkarpatskou Rus Sovětský svaz a průsmyk se nacházel na jeho území. Právě potřeba spojení mezi Lvovem a Užhorodem a nezbytnost, aby se nacházel na sovětském území, vedl k vymezení hranice mezi Slovenskem a nově ustanovenou Zakarpatskou oblastí současným způsobem.^[14]

V 60. letech 20. století byla železnice elektrifikována. Vzhledem k tomu, že náročný terén by bylo nezbytné pro provozování modernějších a kapacitnějších spojů celý přestavět tudy však nejezdí tolik vlaků, jako přes Volovecké sedlo. Zmodernizována byla také silnice, byly přeloženy některé části a změněny tvary některých zatáček tak, aby stoupání nebylo příliš prudké.

Po rozpadu Sovětského svazu koncem roku 1991 se průsmyk nachází na území Ukrajiny a vede přes něj hranice Zakarpatské a Lvovské oblasti Ukrajiny. Nachází se zde kontrolní stanoviště a během pandemie nemoci Covid-19 byl průsmyk pro dopravu zcela uzavřen.^[15][16]

Přes průsmyk vede státní silnice N-13 (regionální silnice R 39), která spojuje Lvov a Užhorod přes město Sambir. V roce 2023 procházela rozsáhlou modernizací.^[17] Kromě toho tudy prochází již zmíněná železnice. Ta stoupá do průsmyku přes soustavu viaduktů a tunelů. Občas bývá poeticky nazývána jako Ukrajinský semmering^[9] (do roku 1945 také Podkarpatoruský Semmering). Cesta bývá občas označována za nejmalebnější na Ukrajině.^[1]

Průsmykem je rovněž vedeno i 110 kV vedení vysokého napětí, které je součástí ukrajinské energetické soustavy.

Dříve zde začínala zelená turistická trasa k horám Opolonek a Beskyd Velykyj. Dnes tudy prochází červeně značená^[18] Zakarpatská turistická trasa.^[19] Soustředí se sem i další trasy. Turistické značení zde provádí ukrajinská organizace za pomoci českých dobrovolníků a je financováno vládou České republiky jako rozvojová pomoc.

Mezi památníky, které jsou umístěny v průmysku, patří památník obětem první světové války (s pamětní deskou ukrajinsky, rusky, německy a maďarsky^[20] a e zmíněným hřbitovem, kde je pochováno 370 lidí), dále památník druhé světové války a dřevěný pravoslavný kříž. Ten byl vysvěcen v roce 2013.^[21] O něco dále se nachází na lvovské straně průsmyku pamáník síčským střelcům také z první světové války a době krátce po ní (1917–1919).^[22]

Podle průsmyku je pojmenována ulice v centru Budapešti (maďarsky Uzsoki utca).

Průsmyk byl inspirací pro některé umělce, např. Josif Bokšaj jej vyobrazil v cyklu Barbizon.^[23]

O bojích v Užockém průsmyku vydal Ivan Honl v roce 1935 knihu s názvem Užocký průsmyk: památky na boje 1914-1915.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Užocký priesmyk na slovenské Wikipedii.

• Užanský národní park

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Užocký průsmyk na Wikimedia Commons