Ubelliové ze Siegburgu

Ubelliové ze Siegburgu
Země	České království České království
Tituly	svobodný pán (1772, 1792)
Vymření po přeslici	1928

Ubelliové ze Siegburgu (německy Ubelli von Siegburg) byl šlechtický rod italského původu usazený v Čechách. Původně patricijský rod z Lombardie přesídlil během třicetileté války do Čech a v roce 1641 byl povýšen do šlechtického stavu. V několika generacích členové rodu zastávali funkce v hospodářské správě císařské armády. V 17.–20. století vlastnili nemovitosti a usedlosti v Praze, později získali i několik panství v různých částech Čech. Jejich hlavním sídlem byl v 18. století zámek Koleč. Ve dvou rodových větvích byli povýšeni do stavu svobodných pánů (1772, 1792). V 18. a 19. století zastávali úřady v zemské správě i vysoké posty v justici.^[1] Rod vymřel v roce 1928.

Rod měl původ v Lombardii a původně užíval jméno Obelli. V roce 1534 se připomíná Agostino Obelli jako prokurátor ve městě Brescia, v dalších generacích potomci přesídlili do Německa a nakonec do Čech. Ignác Obelli († 1702) byl již v mládí císařem Ferdinandem III. povýšen do šlechtického stavu (1641) s predikátem von Siegburg a v Praze se uplatnil jako fortifikační stavitel. Jeho první manželka pocházela z Itálie, podruhé se oženil v Čechách s Markétou Lukaveckou z Lukavce a také v dalších generacích pronikali Ubelliové mezi nižší šlechtu českého původu (Říčanští, Klenovští z Klenové, Deymové ze Stříteže).

Ignácův nejstarší syn Liborius Václav (1652–1716) byl císařským válečným komisařem v Českém království. V roce 1705 získal šlechtický titul rytíře pro České království a zároveň obdržel český inkolát, v roce 1706 mu byl rytířský stav potvrzen pro celou Svatou říši. Na začátku 18. století získal ve středních Čechách panství Koleč, kde v letech 1711–1713 nechal postavit barokní zámek.^[2] Zámek v Kolči vznikl v sousedství bývalé zbořené tvrze a v roce 1714 byl rozšířen přístavbou kaple Nejsvětější Trojice, kterou vysvětil pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer z Mayernu.^[3] Spolu s hospodářskými budovami a francouzskou zahradou vznikl v Kolči architektonicky hodnotný barokní komplex, který v 18. století proslul především dnes již neexistující malířskou a štukovou výzdobou v interiérech.^[4] Jméno Liboria Ubelliho připomínala také dnes již zaniklá usedlost Liborka (dnes Praha 6 - Břevnov)

Do rytířského stavu byli v roce 1703 povýšeni i Ignácovi mladší synové Ignác Ondřej (1653–1722) a Daniel Leopold (1657–1724). Ignác Ondřej byl účastníkem tureckých válek, později působil jako císařský válečný komisař v Čechách a zemřel v Kadani, kde byl také pohřben. V roce 1707 koupil vesnici Mezilesí v jižních Čechách s hospodářským dvorem Týn, kde nechal postavit menší barokní zámek (zbořený v roce 1935).^[5] Z jeho početného potomstva byl pokračovatelem rodu Ignác Zikmund (1716–1784), který byl také důstojníkem císařské armády a později válečným komisařem. Během svého života vlastnil několik menších panství (Mezilesí, Neustupov) a v roce 1772 byl povýšen do stavu svobodných pánů.^[6][7] Jeho starší syn Václav Ignác koupil v roce 1797 z pozůstalosti vymřelého rodu Salm-Neuburgů panství a hrad Svojanov, již o tři roky později je ale prodal.^[8]

V další generaci Ignácovy linie vynikl Václav Michael (1761–1832), který byl dvorním radou u apelačního soudu. Krátce byl majitelem panství a zámku Horní Cerekev (1802–1803), v roce 1804 koupil panství Osov,^[9][10] k němuž o rok později přikoupil sousední Všeradice.^[11] Z manželství s hraběnkou Gabrielou Vratislavovou z Mitrovic (1773–1866) devět dětí, z nichž mladší synové Prokop Alois (1802–1875) a František Josef (1804–1845) sloužili v armádě, nejmladší syn Ludvík (1806–1858) byl okresním hejtmanem ve Welsu.^[12] Více vynikli starší synové Václav Josef a Vilém Prokop. Vilém Prokop (1799–1865) působil v justici a byl dlouholetým radou, respektive viceprezidentem Vrchního soudu v Praze.^[13] Václav Josef (1798–1863) byl také právníkem, prezidentem Krajského soudu v Brně (1849–1862) a nakonec prezidentem zemského soudu pro Moravu a Slezsko (1862–1863).^[14] Měl sice syna Václava (1830–1873), který ale zemřel předčasně bez potomstva. Dcera Johanna (1833–1928) byla dámou Řádu hvězdového kříže, nositelkou Alžbětina řádu a dlouholetou představenou Ústavu šlechtičen u sv. Andělů v Praze.^[15] Zemřela 2. dubna 1928 ve věku 94 let a byla poslední členkou rodu. Její mladší sestra Gabriela (1838–1910) se provdala do rodiny Mattencloitů^[16][17] a její syn baron Richard Mattencloit (1862–1925) užíval od roku 1910 alianční příjmení Mattencloit-Ubelli.^[18] Sestry Johanna a Gabriela vlastnily na přelomu 19. a 20. století usedlost Kuchyňka v Praze-Libni.^[19]

Mladší linie pocházela od Daniela Leopolda (1657–1724), který byl v roce 1703 povýšen do rytířského stavu a stejně jako starší bratři zastával funkci císařského válečného komisaře v Čechách. Po bratru Liboriovi zdědil v roce 1715 panství Koleč a ve dvacátých letech 18. století dokončil výstavbu zámeckého komplexu. Jeho dědicem byl předčasně zemřelý syn Antonín Mikuláš (1694–1730). V další generaci vynikl Antonínův syn Emanuel (1722–1795), který dlouhodobě působil v zemské správě, nakonec byl místosudím Českého království (1779–1782).^[20] V roce 1792 byl povýšen do stavu svobodných pánů.^[21] Byl majitelem zámku Koleč, který po smrti jeho syna Jana Nepomuka (1770–1799) přešel na spřízněnou rodinu Bohušů z Otěšic.

Liborius Václav Ubelli a jeho předčasně zemřelý syn Jan Josef († 1706) jsou pohřbeni v katedrále sv. Víta. V 19. století bylo několik členů rodu pochováno na Olšanských hřbitovech. Kromě toho byla koncem 18. století postavena rodová hrobka na hřbitově v Kolči, kde byl pohřben Emanuel Ubelli a jeho rodina.

Při povýšení do šlechtického stavu v roce 1641 byl rodině udělen erb se čtvrceným štítem. V 1. a 4. stříbrném poli z dělící linie vystupuje černý orel. Ve 2. a 3. modrém poli pochoduje zlatý lev třímající v tlapách meč a zelený věnec. Při udělení panského stavu v letech 1772 a 1792 byl erb doplňován a polepšován.

• Liborius Václav (1652–1716), císařský rada, vrchní válečný komisař v Čechách, 1705 povýšen na rytíře
• Ignác Ondřej (1653–1722), vrchní válečný komisař v Čechách, 1703 povýšen na rytíře
• Daniel Leopold (1657–1724), vrchní válečný komisař v Čechách, 1703 povýšen na rytíře
• Ignác Zikmund (1716–1784), vrchní válečný komisař v Čechách, 1772 povýšen do stavu svobodných pánů
• Emanuel (1722–1795), místopísař (1777–1779) a místosudí (1779–1782) Českého království, 1792 povýšen do stavu svobodných pánů
• Václav Michael (1761–1832), dvorní rada apelačního soudu v Čechách
• Václav Josef (1798–1863), c. k. komoří, prezident Krajského soudu v Brně 1849–1862, prezident Zemského soudu pro Moravu a Slezsko 1862–1863
• Vilém Prokop (1799–1865), c. k. komoří, viceprezident Vrchního zemského soudu v Praze 1850–1859
• Johanna (1833–1928), představená Ústavu šlechtičen u sv. Andělů 1873–1928, poslední potomek rodu

• 
  Erb rodu Ubelliů ze Siegburgu
• 
  Zámek Koleč
• 
  Zámeček Kuchyňka v Praze, sídlo poslední generace Ubelliů na přelomu 19. a 20. století
• 
  Chronogram Liboria Václava Ubelliho a pražského arcibiskupa Daniela Josefa Mayera v kapli Nejsvětější Trojice na zámku Koleč
• 
  Zámek Osov, majetek rodu v 19. století
• 
  Hrad Svojanov, majetek rodu koncem 18. století
• 
  Zámek Koleč
• 
  Památník baronky Johanny Ubelliové u Lhoty

• MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, díl II.; Praha, 2010; s. 385 (heslo Ubelli) ISBN 978-80-257-0294-9
• POUZAR, Vlastimil: Almanach českých šlechtických rodů 2005; Praha, 2004; s. 439 (kapitola Ubelli ze Siegburgu) ISBN 80-85955-29-6
• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2012; Praha, 2010; s. 382–389 (kapitola Ubelli ze Siegburgu) ISBN 978-80-904241-3-5

• Rodina Ubelli von Siegburg in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
• Rodokmen Ubelliů ze Siegburgu