Uhlíková daň

Uhlíková daň je daň vybíraná podle množství emisí skleníkových plynů vyprodukovaných činností ekonomických subjektů. Účelem této daně je tržní začlenění činností vytvářejících negativní externality; snaží se tedy kompenzovat nepřímé náklady spojené s emisemi uhlíku a dalších skleníkových plynů. Důsledkem uhlíkové daně je zvyšování nákladů na produkci emisí, která by měla na základě tržních mechanismů vést ke snižování emisí skleníkových plynů. Jedná se o jeden z nástrojů environmentální ekonomie a také o příklad Pigouovy daně.^[1]

Uhlík je přítomen v každém uhlovodíkovém fosilním palivu (uhlí, ropa a zemní plyn). Při jejich spalování vzniká také oxid uhličitý (CO₂), který patří mezi nejrozšířenější skleníkové plyny.^[2] Zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je možné považovat za hlavní příčinu globálního oteplování,^[3] a to mimo jiné na základě vývoje teploty a koncentrace CO₂ za posledních 600 milionů let.^[4]

Tato daň se považuje za účinný nástroj, který by pomohl snížit množství vypouštěného oxidu uhličitého do atmosféry.^[5][6] Ta by měla řešit negativní externality spojené s produkcí oxidu uhličitého. Měla by tedy internalizovat negativní dopady do cen produktů či služeb.^[7] Za vedlejší efekty uhlíkové daně může být považována podpora udržitelných energetických zdrojů nebo podpora technologického pokroku.

Obecně chce tato daň zdanit paliva a činnosti, které vypouštějí skleníkové plyny. V praxi se jedná především o zdanění uhlí, ropy a zemního plynu. Přičemž výrobci těchto surovin by ihned při těžbě byli povinni odvádět daně za vytěžené množství (respektive za množství CO₂, které se spálením paliva vypustí do atmosféry). Do systému by však mohla být zařazena například i další průmyslová odvětví jako automobilismus, zemědělství, výrobci oceli či cementu, případně i domácnosti.^[7]

James Hansen, jeden z nejvýznamnějších klimatologů v současnosti, představil na Klimatické konferenci v Paříži v roce 2015 svoji představu o fungování uhlíkové daně. Ta by byla uvalena na veškeré produkty vyráběné z fosilních paliv. Výtěžek by pak Hansen rovnoměrně rozdělil mezi občany ve formě nepodmíněného základního příjmu.^[8] Lucas Chancel a Thomas Piketty zase vidí uhlíkovou daň jako možnost pro vyrovnávání nerovnosti mezi největšími producenty oxidu uhličitého a zeměmi, na které klimatické změny doléhají nebo dolehnou nejtíživěji. Jejich návrh představuje dynamické fungování uhlíkové daně, což by reflektovalo nerovnosti ve finančních příjmech a produkci emisí CO₂ jak mezi státy, tak i uvnitř jednotlivých zemí.^[8]

Výzkumy naznačují, že uhlíková daň je funkčním mechanismem, jak snižovat produkci skleníkových plynů.^[9] Podle mnohých ekonomů se jedná o nejefektivnější způsob zmírňování dopadů klimatické změny (Prohlášení ekonomů o uhlíkových dividendách, ze kterého toto tvrzení pochází, signovalo od roku 2019 přes 3500 amerických ekonomů).^[10] Zároveň je oceňována možnost přirozeného usměrnění rozhodovacího procesu na straně producentů i konzumentů s ohledem na „neocenitelné“ sociální náklad v podobě škodlivých dopadů na podnebí Země.^[11]

Ve vztahu k emisním povolenkám, které fungují v současnosti i v České republice, přináší uhlíková daň mnohem přívětivější prostředí pro samotné znečišťovatele. Její aplikace a mechanismus je totiž podstatně jednodušší. Firmy by po zavedení uhlíkové daně měly jistotu předvídatelnosti a stability cen. Věděly by tak, že investovat do nových technologií se jim vyplatí, k čemuž při současném nastavení systému emisních povolenek nejsou vedeny.^[12]

Mezi obavy spojené se zaváděním uhlíkové daně patří především výrazná finanční zátěž na samotné spotřebitele – očekávatelným efektem je zdražení komodit jako elektřina a pohonné hmoty. Studie naznačují, že bez dodatečných sociálních zvýhodnění nebo daňových úlev by byly uhlíkovou daní výrazněji poznamenány chudé domácnosti než domácnosti bohaté.^[13][14] Přístupem, který toto negativum zmírňuje, by mohlo být regresivní zdanění.^[15]

Důsledky zavedení by mohly přinést i odliv firem do zahraničí, kde uhlíková daň zavedená není.^[7] Z toho důvodu je nutné, aby byla daň uvalena mezinárodně a spojena s konkrétními společnostmi. Což by nemělo být nic až tak složitého, protože deset procent největších znečišťovatelů způsobuje produkci téměř poloviny všech celosvětových emisí CO₂.^[8][12]

Někteří kritici tvrdí, že uhlíková daň funguje v rámci stávajícího ekonomického systému, tedy nezpochybňuje samotnou logiku tržního využívání energetických zdrojů.^[8]

Uhlíková daň pak sama o sobě zhoršuje situaci ohledně potravinové bezpečnosti více než změna klimatu samotná.^[16]

V současné chvíli probíhá tzv. Ekologická daňová reforma, která zavádí některá opatření související se snahou snižovat emise oxidu uhličitého. Řada zemí tak zavedla různé formy danění pro produkty produkující CO₂. Některé země zavedly zdanění spotřeby energií, případně nakládání s odpady, ale nepřikročily k přímému zdanění emisí CO₂ či jiných skleníkových plynů. Navíc často dochází k udělování mnoha výjimek, ve snaze o udržení konkurenceschopnosti některých průmyslových odvětví.^[17] Kupříkladu Austrálie tuto formu zdanění však v roce 2014 zrušila.^[18] Většina environmentálních daní s důsledky pro emise skleníkových plynů v OECD zemích je vybírána z energetických produktů a provozu motorových vozidel se spalovacími motory, častěji než přímo z emisí CO₂.

V rámci Evropy je uhlíková daň zavedena ve státech uvedených v níže přiložené tabulce.^[19] Finsko bylo v roce 1990 první zemí, ve které byla uhlíková daň přijata. V průběhu let se připojilo 20 dalších zemí, mezi nimiž v roce 2023 nejpřísnější zdanění přes 100 € na tunu emisí uhlíku zvolilo Lichtnštejnsko, Švýcarsko a Švédsko. Naopak nejnižší míra zdanění se objevuje na Ukrajině (méně než 1 €) a v Estonsku (2 €).^[20]

Podle Světové banky bylo po světě bylo v roce 2023 evidováno 28 zemí, ve kterých byla uhlíková daň již zavedena, přičemž dalších 8 zemí zvažuje implementaci. Celkem v 66 zemích je nějakým způsobem zpoplatňován uhlík (a to buďto formou uhlíkové daně nebo za užití systému pro obchodování s emisemi ETS).^[19] V roce 2019 se 77 zemí a více než 100 měst hlásilo k závazku dosáhnout stavu čistých nulových emisí do roku 2050.^[21]

Přes veškeré snahy o zavedení mechanismů motivujících k snižování uhlovodíkových emisí převládá názor, že dosavadní politické kroky nejsou dostatečné, aby vedly k naplnění cílů stanovených Pařížskou dohodou. Podle OECD nebo Mezinárodního měnového fondu nadále ceny fosilních paliv neodpovídají ceně za jejich vliv na životní prostředí.^[22]

Nelze jednoduše říct, kolik by měla činit daň za uhlík. Na jedné věci se však odborníci shodnou – během několika let by měla být enormně vysoká, tak aby se jednoduše nevyplatilo (v důsledku tržních mechanismů) CO₂ do atmosféry vypouštět. Často se hovoří právě o postupném zvyšování daně. Nejprve by se za ekvivalent vypuštěné tuny CO₂ platilo například 10 Eur a postupně by daň rostla až na tisíc Eur za tunu.^[23]

V prosinci 2015 pak vyšla kniha Global Carbon Pricing – We Will If You Will, která ukazuje podrobný systém, jakým by uhlíková daň měla fungovat. Počítá především s kooperací mezi státy, které se budou navzájem motivovat k zavádění uhlíkové daně, tedy we will if you will. Autoři zároveň představují mechanismus, kdy státy budou chtít daň neustále zvyšovat.^[24]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu uhlíková daň na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo uhlíková daň ve Wikislovníku
• Cap and Trade vs. Carbon Tax
• Price carbon – I will if you will
• James Hansen – Globální oteplování po dvaceti letech: Body zvratu nadosah
• Conservatives Push Carbon Tax to Address Climate Crisis

• Pigouova daň
• Globální oteplování
• Externalita
• Ekonomická lokalizace
• Uhlíkové clo