Ujgurský kaganát

Ujgurský kaganát 𐱃𐰆𐰴𐰕:𐰆𐰍𐰕:𐰉𐰆𐰑𐰣 (Toquz Oγuz budun) 回鶻汗國 ↓ 744–840 ↓ znak
Geografie Ujgurský kaganát ve svém největším rozsahu
Hlavní město	Ötüken Ordu Balık (též Kara Balgasun)
Rozloha	5 500 000 km² (800)
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Ujgurové (vládnoucí elita a příbuzenství), Tie-lejové (vojenská síla), ostatní: Kyrgyzové, Kimäkové, Karlukové, Tibeťané, Číňané, Mandžuové a Mongolové
Jazyky	stará ujgurština, střední čínština, místní jazyky[pozn. 1]
Náboženství	manicheistické (státní), tengristické, buddhistické
Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	744
Zánik	840
Státní útvary a území
Předcházející Druhý turkutský kaganát Basmalové Následující Karachánský kaganát Kyrgyzský kaganát Kara-chodžské království Kan-suské království Kao-čchangské království říše Liao Jenisejští Kyrgyzové

Historie turkických národů do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
Turkuti
Západní Turkuti
Východní Turkuti
Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
Dunajské Bulharsko
Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
Západní Karachánové
Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát 860–1091	Kimäcký chanát 743–1035
Kumánie 1067–1239	Oguzský jabguluk 750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
Dynastie otroků (Dillí)
Dynastie Chaldží
Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[1][2][3]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
Dynastie Bahríovců
Osmanská říše 1299–1923
Jiné turkické dynastie  v Anatolii Dynastie Artúkovců Dynastie Saltúkovců v Ázerbájdžánu Dynastie Íldenizovců v Egyptu Dynastie Tulúnovců Dynastie Íchšídovců v Levantě Dynastie Búríjovců Dynastie Zengíjovců

Ujgurský kaganát nebo Země Tokuz Oghuzů (staroturecky 𐱃𐰆𐰴𐰕:𐰆𐰍𐰕:𐰉𐰆𐰑𐰣, ujgursky ئورخۇن ئۇيغۇر خانلىقى, čínsky v českém přepisu Chuej-chu, pchin-jinem huí-hú, znaky zjednodušené 回鶻, tradiční 回鹘 anebo čínsky v českém přepisu Chuej-che, pchin-jinem huí-hé, znaky zjednodušené 回紇, tradiční 回纥, mongolsky Уйгурын хаант улс), byla říše vytvořena domorodou konfederací Turkitů pod vedením kmenové šlechty Orchonských Ujgurů (čínsky v českém přepisu Ťiou-sing, pchin-jinem jiǔxìng, znaky tradiční 九姓, doslova „Devět klanů“ – „Tokuz Oghuz“).

Říše Chuej-chu se do povědomí veřejnosti dostala v první polovině 8. století,^[4] kdy byla svržena turkucká dynastie Ašınovců (Kutlucký kaganát), která vládla nad národy žijícími ve velkém Mongolsku a v jeho širokém okolí. Říše přetrvala do poloviny 9. století, kdy byla roku 840 po dvou desetiletích válek z Jenisejskými Kyrgyzy zničena. Pod jejich tlakem opustili Ujgurové Orchonské údolí a stěhovali se na jih do Číny, Východního Turkestánu a západně od něho, kde utvořili několik menších státečků.^[4] Od té doby jejich státy nadále existovaly v Kan-su, Sin-ťiangu a jižně od Ťan-šanu.

Ujgurové byli v prvním tisíciletí součástí významných říší ve stepích Asie: Žuan-žuané (Turkoavaři), Turkuti či Modří Turci. Tvořili vždy důležitou součást armád těchto říší, ale jejich opakovaná povstání přispěla k jejich zániku.

Během prvního tisíciletí vytvořili Ujgurové ve stepích Střední Asie celkem tři říše.

1. První, nejčasnější říše byla založena v Changaji roku 323 a přetrvala asi 200 let.
   
2. Druhá říše se objevila roku 523 a přetrvala přes 80 let. Byla zničena Turkuty roku 603.
   
3. Do poloviny 8. století měli roli spíše destruktivní, v době rozkladu říše Turků si ale vytvořili vlastní kaganát – Země Tokuz Oghuzů, na území bývalého Kutluckého kaganátu. Tento útvar byl feudální stát s prvními náznaky usídlení Ujgurů. Byl rozvinutý chov, zemědělství, řemesela a živností, domorodé kmeny vyvinuli výstavbu měst a pevností. Jak tomu bylo i v případě předchozího Turkuckého chanátu, hlavními městy byly Karabalgasun v Orchonském údolí a Beš Balık v Džungársku. Navzdory tomu, že materiální kultura Ujgurů má hluboké středoasijské kořeny, začala se vážně prosazovat jejich usedlá civilizace v středoasijských stepích.^[5] Jeho základem byli Ujgurové v užším slova smyslu a kromě Wej-cheů (15 Ujgurských kmenů) ještě dalších 6 kmenů, které stejně jako oni patřili k Tie-lejům: 6-Oguzové → : Pu-ku (Bul-gar) → (Bugu), Chun (Hun) → Chun, Pa-jie-ku (Bajir-gur) → Bajirku, Tchung-luo (Ton-gra) → Tongra, A-si-ťie (Izgil) → Syge, Čchi-pi → Kibi a několik porobených kmenů (východní) z 30 Oguzů-Tatarů. Jako rovnocenní byli brzy do kaganátu přijati ještě Basmalové (5-Oguzové) a východní Karlukové (3-Oguzové), přičemž samotné kmeny 9 Oguzů zde nesly dominantní postavení.

I když to byli právě Ujgurové, kteří měli velký podíl na zničení kaganátů Turkutů i Modrých Turků, trochu paradoxně se k jejich odkazu otevřeně hlásí. Vystupují vlastně jako jejich zdánlivě legitimní dědici. Nebyli ale blízkými příbuznými původních Turkutů, i když hovořili stejným jazykem.

Ujguři se hlásí k zakladateli turkické říše Buminovi a vybírají si stejné sídlo vládce mezi pohořím Changaj a řekou Orchon. Přejali také turkucké runové písmo a jejich způsob dělení říše na východní (váženější) a západní křídlo. Hranicí na východě bylo Mandžusko, na západě Džungarsko.

V roce 742 se Ujgurské, Karlucké a Basmalské kmeny vzbouřily proti vládnoucímu Kutluckému kaganátu (Modří Turci)^[6]. V roce 744 Basmalové, potom co obsadili Ötüken, centrum Turkutů (Orchonské údolí) a zajali jejich krále Özmyše, úspěšně převzali jejich pozemky. Nicméně Ujgursko-Karlucké spojenectví proti Basmalům vzniklo později v stejném roku. Koalice porazila Basmaly a zvolila si svého krále. Basmalské kmeny byly skutečně zničeny: jejich lid byl prodáván Číňanům do otroctví, nebo byl rozdělen mezi vítěze. Ujgurský vládce se stal kaganem v Mongolsku, a vůdce Karluků byl jmenován jabguem. Toto uspořádání však trvala méně než jeden rok, poněvadž časté válečné akce mezi Ujgury a Karluky přinutilo Karluky migrovat k západu do zemí Türk-Türgešů^[7].

Vládnoucí dynastie se jmenovala podle klanu Jagla-gur (Jologe) (staroturecky – Jaγlaqar, (čínsky v českém přepisu Jao-luo-ke, pchin-jinem yao luo gě, znaky 藥羅葛) z kmene 9 Oguzů. Zakladatel říše, Kutlug Bilge Kül-kagan (744-747), v čínských zdrojích známý jako kagan Kuli Pejlo, brzy umírá.

Pak vládl jeho první syn Bajan Čör-kagan (Mojan Čör, 747–759). Ten musel v počátcích vlády svést těžkou občanskou válku, protože ho z neznámých důvodů část národa odmítla uznat, i když byl zákonným následníkem. Zároveň s vnitřními boji probíhají války i se sousedy, kteří v některých případech podpořili povstalce. Mojan Čör se pak pustil do řady vojnových tažení, jež uvedl všechny stepní národy pod svou vlajku. Během tohoto období říši značně rozšířil, o Sekiz Oguzy, Kyrgyzy, Karluky, Türgeše, Tokuz Tataře, Čiky a zbytky Basmalů spadajících pod ujgurské kmeny. Roku 750 byli poraženi Kitani a Tataři a v roce 752 koalice Basmalů a Türgešů. Poslední stepní odpůrci byli Kyrgyzové (Jenisejští). I ti se museli v roce 758 podrobit, i když si udrželi autonomii. Zdá se, že kagana podporovali mimo jiné i stoupenci manichejismu, vyhnaní předtím z Číny. Tím si získali důvěru kagana a silné postavení.

Jak Kuli Pejlo, tak i jeho syn se dobrovolně prohlásili za vazaly Číny, za Mojan Čöra se ale situace dost změnila. V Číně došlo k velkému povstání pohraniční armády, vedené An Lu-šanem. Ten byl zpočátku velmi úspěšný a ovládl i hlavní město. Jeho profesionální vojáci ale zemi strašlivě ničí. Roku 756 do bojů na straně císaře Su-cunga Tchangského (čínsky v českém přepisu Su-cung Tchang, pchin-jinem sùzōng tang, znaky 肅宗) (756-762) zasáhli najatí Tibeťané a Ujguři. Také ti ale zemi drancují. V zoufalé situaci byl císař Su-cung v roce 758 nucen dát starému Mojan Čöru svou nezletilou dceru Ninguo^[8]za ženu, (zatímco on sám dostal ujgurskou princeznu) a uznat ho sobě rovným.

Po Mojan Čörově smrti nastupuje jeho syn Bögu-kagan (Idigjan, 759–779). Během jeho panování Ujguři dosáhly svého vrcholu moci^[6]. Také za něj bojují Ujguři v Číně proti povstalcům, ovšem chovají se zde jako vládci. Následník čínského trůnu Taj-cung Tchangský (čínsky v českém přepisu Taj-cung Tchang, pchin-jinem dàizōng tang, znaky 代宗) (762-779) se musí klanět kaganovi. S pomocí Idigjana, v roce 762 císař nakonec potlačil An Lu-šanové povstání (tehdy pod vedením Ši Čchao-i) a obsadil východní Luo-jang. Povstání bylo sice nakonec potlačeno, Čína byla ale totálně rozvrácena. Poté byla s Tchangy uzavřena mírová smlouva a spojenectví, podle které měli povinnost uhradit ujgurské říše 40 rolí hedvábí výměnou za každého koně poskytnutého Ujgury, a též všichni Ujguři, kteří žili v Tchangské Číně, byli považovány za "hosty" a osvobozený od plateb daní a ubytovacích nákladů. Během těchto bojů došlo i k zásadní změně uvnitř ujgurského kaganátu. Někdy v polovině 60. let se manichejismus stává státním náboženstvím. Roku 763, v čase vojnového tažení, se Idigjan setkává s manichejskými kněžími z Íránu, a přestupuje na manicheismus, jež byl přijat jako oficiální náboženství Ujgurské říše. Jedním z dopadů této konverze bylo zvýšení vlivu Sogdů u ujgurského dvoru. Před povstáním měla Tchangská Čína 53 milionů obyvatel, po něm jen 20 milionů. Navíc boje pokračují, protože Ujguři a Tibeťané zemi dále pustoší. V roce 778 musel císař uznat i rovnost tibetského vládce. V roce 779, Idigjan, podněcován svými Sogdštími poradci, naplánoval invazi do Číny využívajíc nástupu nového císaře Te-cunga (čínsky v českém přepisu Te-cung Tchang, pchin-jinem dézōng tang, znaky 德宗). Byl to zřejmě postoj k dalším bojům v Číně, který vyvolal další povstání v kaganátě, při němž Idigjan v roce 779 zahynul. Nicméně, jeden z velmožů, Idigjanův strýc, Kuli Pejlův druhý syn Tun Baga-tarkan (Dunmaga, 779-789), se proti tomuto plánu postavil:

Dunmaga-kagan se naštval, napadl a zabil Idigjana, a ve stejnou dobu zmasakroval téměř 2000 lidí z řad rodinných příslušníků kagana, jeho skupinu a taky Sogdy.^[9].

Dunmaga-kagan byl ovšem natolik nesmiřitelný k ostatním náboženstvím, že to znamenalo nepřátelství ze strany všech sousedů.

Novým vládcem se stal Dunmaga-kagan, který založil novou dynastii Jagla-gur (Jologe). Ani za něho však boje v Číně neskončily. Když v 80. letech zahájili rozsáhlou ofenzivu v Číně Tibeťané, zasahují opět Ujguři jako čínští spojenci. Boje probíhají se střídavými úspěchy na obou stranách. Na stranu Číny se pak postavil i slavný arabský chalífa Harún ar-Rašíd, jehož vojska vázala asi polovinu tibetských sil. Boje probíhaly jak ve vlastní Číně, tak i v Západním kraji.

Po Dunmagově smrti v roce 789 síla Ujgurské říše začala klesat a říše se začala rozpadat. Tibeťané převzali od Ujgurů oblast Bešbalyk a Karlukové obsadili údolí Fu-tu, což přineslo značné obavy ujgurského lidu^[10]

Již v roce 795 dynastie Jagla-gur (Jologe) vymřela a byla založena nová dynastie Ediz (čínsky pchin-jinem a-tieh) jejíž novým vládcem byl zvolen schopný vojevůdce Alp Kutluk Ulug Bilgä-kagan (Kutluk II., 795-805), který ale musel předem slíbit velmožům četné ústupky.^[6]. Funkce kagana je od té doby omezena prakticky jen na vojenské záležitosti a reprezentaci, faktickou moc má aristokracie, vyznávají manichejismus. Protože bylo toto náboženství pro prosté Ujgury málo přijatelné, vytváří se mezi nimi a vládnoucí vrstvou propast. Protože byl Kutluk II. náboženský nesnášenlivý, vztahy se sousedy se dále zhoršují. Kutluk II. se stal proslulý pro jeho vedení a řízení říše. S pevným vedením ještě jednou, odvrátil kolaps kaganátu, ale i když upevnil říši, nedokázal ji obnovit do původního stavu. Čína přichází v průběhu bojů o své hlavní čtyři pevnosti v Západním kraji. Zatímco Tibeťané dobyli Kašgar a Chotan, Karašahr a Kuču ovládli nakonec Ujguři. Ujgurská říše byla ale v této době už ve vážné krizi. Kagani nejsou schopni fakticky něco prosadit, dochází k jejich rychlému střídání, protože jsou často zavražděni. Po smrti Kutluka II., v roce 808, se kaganát začal rozpadat znovu. Byl následován svým synem Alp Külüg Bilgä-kaganem (Külüg Bilge, 805-808), který pokračoval na zlepšení obchodních styků ve vnitřní Asii.

Pod vedením Alp Bilgä-kagana (Po-i, 808-821) se ale Ujguři v roce 816 dostali do velmi vážného ohrožení. Přímo do centra říše zaútočili Tibeťané a zároveň propuklo úspěšné povstání Kyrgyzů. V roce 818 se kyrgyzský kníže Ažo prohlašuje chánem a Ujguři už tomu nemohou zabránit. Ujgury zachránila jen šťastná náhoda. Protože právě v této době zemřel tibetský vládce, přerušil jejich vojevůdce úspěšnou ofenzivu a vrátil se do Tibetu, aby mohl ovlivnit volbu nového panovníka.

Poslední velký kagan říše byl Alp Küčlüg Bilgä-kagan (Činte, 821-824), dosáhl mnoha úspěchů, včetně zlepšení obchodu (až do Sogdské oblasti^{[pozn. 2]}), a na bitevním poli v roce 821 odrazil invazní síly Tibeťanů. Válka na mnoha frontách nakonec Tibet vyčerpala a tak byl v roce 821 uzavřen kompromisní mír, kterým Čína získala zpět Kašgar. Ujgurská říše byla ale v této době už ve vážné krizi. Činte zemřel v roce 824 a byl následován svým bratrem, inaugurovaným v období anarchie, Alp Bilgä-kaganem (Kasar-tegin či Čaoli-chán, 824-832), který byl zavražděn v roce 832. Navíc zde došlo k dalším vnitřním sporům.

Dalším kaganem se stává Alp Külüg Bilgä-kagan (Külüg Beg, 832-839). Za pomoci 20.000-ového najatého Čugajského (Ša-tchuové) jezdeckého oddílu z Ordosu, velmož jménem Luo Kasar (Kürebir, 839-840) dobyl v roce 839 hlavní město Ordu Balık a kagan Külüg Beg spáchal sebevraždu. Novým kaganem byl zvolen nezletilý chlapec "Dítě" Tegin (Hosa, 839-840), jehož zástupcem se stává Kürebir. Ve stejném roce se ale v kaganátě vyskytl hladomor a epidemie, doprovázané s obzvláště těžkou zimou, která vyhubila většinu zvířat na kterých byla ekonomika Ujgurů založena.^[11]. Následující jaro, v roce 840, nepřítel a soupeř Kürebira, jeden z velmožů z kmene 9 Oguzů, s jménem Külüg Baga uprchl ke Kyrgyzským kmenům a pozval je na pomoc k invazi ze severu o síle asi 80.000 jezdců. Kyrgyzové vydrancovali Ujgurské hlavní město Ordu Balyk, zajali nezletilého kagana Hose i Kürebira a okamžitě je popravili. Kyrgyzové pokračovali v ničení a vypalování jiných měst po celé jejich zemi. Vraždí ale i další Ujgury a jejich říše se rozkládá.

Obyvatelstvo se rozprchlo do všech stran. Část uprchla na jih a podrobila se Tibeťanům (Kan-čouské království, 848-1036). Jiná skupina odešla do Džungarska a dočasně uznala závislost na Karlucích. Další si zvolili v roce 841 nového kagana Öge-chána (Üge-chán, 841-846) a pokusili se pokračovat v boji. To ovšem za situace, kdy prakticky celé území bylo již v rukou Kyrgyzů, kteří zde vytvářejí vlastní říši. Jeho skupina se nejprve pokusila hledat pomoc v Číně, nakonec se ale dostávají do bojů i s Číňany. Jsou rozbiti a Üge v roce 846 zahynul. Nejlépe si vedla skupina usazená v Džungarsku. Přežila masakry a pak se rozdělila na dvě části. Jedna se usadila v Kuče, druhá v Beš Balıku. Kníže té druhé skupinky, Bugu Čun (Indžan, 846–848) se na přelomu 50. a 60. let zapojil do nových tibetsko čínských bojů v Západním kraji. Byl úspěšný a dobyl některá další města jako Turfan a Bejtin. Podrobila se mu i Kuča a tak vytvořil nový ujgurský státeček (Kao-čchangské království, 856-1369), který byl ale na kaganát příliš malý, a proto měli jeho vládci pouze titul idi kut (svatá výsost). Vojensky ani politicky již Ujguři nikdy příliš významní nebyli, protože ale ovládali důležitá města na hedvábné stezce, hráli ujgurští kupci i nadále významnou ekonomickou úlohu.

• Seznam turkických dynastií a zemí
• Insignie prezidenta Turecka
• Ujgurové
• Ordu Balık
• 9 Oguzové

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ujgurský kaganát na Wikimedia Commons