Umělé dýchání

Umělé dýchání spočívá v dodávání vzduchu postiženému, který spontánně nedýchá. Obvykle se provádí v rámci resuscitační péče.

Odborná lékařská péče používá dýchacích přístrojů, vzduch je do plic pacienta vháněn přes trubice, zavedené do průdušnice nebo přes masku.

V laické první pomoci jde o dýchání z úst do úst. Bližší popis viz Kardiopulmonální resuscitace. V mnohých případech se obnoví spontánní dýchání bezvědomého již jen tím, že mu zakloníme hlavu a předsuneme dolní čelist. Pokud po uvolnění dýchacích cest nedojde k obnovení dýchání, zahajujeme nepřímou srdeční masáž a umělé dýchání z úst do úst v rytmu 30 stlačení a 2 vdechy. Dýchání z úst do úst se v laické první pomoci nedoporučuje, pokud:

• neumíme provádět umělé dýchání — pacientovi to může spíše uškodit
• nejde nám to — v dýchacích cestách je obstrukce (např. po dušení cizím tělesem)
• je ohroženo naše bezpečí — osobu neznáme, obáváme se přenosu nakažlivé nemoci^[1]

V případě, že splňujeme některý z výše zmíněných bodů, pokračujeme pouze ve stlačování hrudníku, frekvencí 100–120 kompresí za minutu.^[2]

V případě dýchání z úst do úst vydechovaný vzduch obsahuje dostatečné množství kyslíku (16% oproti 21% v atmosféře). Vydechovaný vzduch tedy zabezpečí dostatečné zásobení tkání kyslíkem za předpokladu činnosti srdce nebo srdeční masáže.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu umělé dýchání na Wikimedia Commons