Umění milovat (Erich Fromm)

Umění milovat je kniha slavného psychologa, filozofa a sociologa Ericha Fromma. Titul vyšel v roce 1956 a stal se nejen jedním z nejpopulárnějších Frommových děl, ale i nejvýznamnějším odborným pojednáním o lásce jako základním fenoménu lidského života.

Kniha je uvedena slovy významného lékaře a filozofa 16. století Paracelsa – „Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí… Čím hlubší poznání, tím větší láska… Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech.“^[1]

Fromm v knize představuje lásku jako schopnost nebo umění, které se dá naučit a neustále rozvíjet. Odmítá obecně přijímanou romantickou představu, že láska je něco magického, co někomu je dáno a někomu ne. Popírá i pojetí, že to je intenzivní cit, kterému se člověk pasivně oddává. Zralá láska si podle Fromma vyžaduje aktivitu, jejímž základním předpokladem je dozrání osobnosti – plné rozvinutí pokory, odvahy, víry a disciplíny.

Láska je základní lidskou potřebou a touhou. Teprve zralá láska se stává jedinou skutečně konstruktivní odpovědí na pocit odloučení a úzkostné samoty lidské existence. Dílčí nebo pomíjivou alternativou lásky jsou všechny orgiastické extatické stavy, konformní splynutí se skupinou a tvůrčí činnost. „….Jednota dosažená produktivní prací není jednota mezi osobami; jednota vytvořená orgiastickým splynutím je přechodná; jednota na základě konformity je jen pseudojednota. To jsou jen dílčí odpovědi na problém lidské existence. Plná odpověď je v dosažení splynutí mezi osobami, ve splynutí s jinou osobou, v lásce….. Touha po lásce je nejmocnějším snažením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drží pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost.“^[2]

Fromm zralou lásku vymezuje i vůči symbiotickému spojení, které nedokáže zachovat celistvost a individualitu obou partnerů (může mít aktivní nebo pasivní formu – ovládnutí nebo podřízení). Zralá láska je založena svobodě. Aktivní charakter lásky v obecném smyslu slova si vždy zachovává 4 hlavní znaky, i když láska může nabývat různé formy. Těmito znaky je péče, odpovědnost, respekt a znalost. Péče je nejlépe patrná na příkladu mateřské lásky, představuje základní starostlivost o blahobyt milované osoby. Odpovědnost vyjadřuje přesah, kdy z vlastní vůle přijímám život milovaného člověka jako jeden ze svých zájmů. Činí-li tak člověk s respektem, nemá tendence druhého ovládat či vlastnit, pouze podporuje to, co je pro druhého důležité. Fromm zdůrazňuje aspekt znalosti: „Péče a odpovědnost by byly slepé, kdyby je nevedla znalost. Znalost by byla planá, kdyby nebyla motivována péčí. Je mnoho vrstev znalosti – znalost, která je složkou lásky, nezůstává na povrchu, nýbrž proniká k jádru.^[3]

Umění milovat znamená především dávat. Akt dávání je zdrojem radosti pro obě strany. „Co dává jeden člověk druhému? Dává sám sebe, …co je v něm živé, dává mu ze své radosti, ze svého zájmu, ze svého pochopení, ze svých vědomostí, ze svého humoru, ze svého smutku – ze všech výrazů a projevů toho, co je v něm živé. Nedává, aby přijímal; dávat je samo o sobě vybraná radost. V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba.“^[4]

Fromm v knize blíže pojednává také o několika základních formách lásky, uvádí hlavní jejich charakteristiky a odlišnosti: o lásce bratrské – vedoucí k solidaritě,^[5] lásce rodičovské – mateřské i otcovské (každý z rodičů dítě představuje umění milovat specifickým způsobem^[6]), lásce erotické^[7] a lásce k Bohu.^[8]

Velmi důležité a svým způsobem jedinečné je Frommovo pojetí sebelásky jako základního předpokladu pro rozvoj zralé schopnosti milovat druhé. Sebelásku nelze dle Fromma zaměnit se sobectvím nebo arogancí.^[9] Zdravá sebeláska taktéž nese kvality péče, odpovědnosti, respektu a znalosti – vychází z poznání vlastních silných i slabých stránek, vyžaduje základní úctu vůči životu, péči o vlastní růst. Pokud nejsme schopni milovat sami sebe, brání nám to plně rozvinout lásku vůči druhým. „Mé vlastní já musí být předmětem lásky, stejně jako jiní lidé. Kladný postoj k vlastnímu životu, štěstí, růstu, svobodě, má své kořeny ve schopnosti k lásce… Je-li člověk schopen tvůrčí lásky, miluje i sebe.“^[10] V této souvislosti Fromm rozvíjí i úvahu o nevýlučné, univerzální povaze zralé lásky – zralá láska je všeobjímající síla. Automaticky v sobě začleňuje kvality bratrské lásky, která se nesoustřeďuje jen na několik vybraných osob, ale miluje a solidárně respektuje všechny lidi, lidství jako takové. Tento předpoklad stojí i v jádru lásky ve vztahu 2 lidí – ač jejím poutem je láska erotická, v podstatě exkluzivní, stále by měla zahrnovat i tento univerzální aspekt lásky.

Závěrem věnuje Fromm své úvahy stavu západní společnosti. Společenská orientace na konzum, na „mít“ místo na „být“, všeobecná preference individualismu, jednoduchosti a falešného pocitu bezpečí lásku devalvuje. Lidé se navzájem odcizují. A nejen to, lidé zůstávají z hlediska osobnostní zralosti vlastně dětmi. Vztahy hojně nabývají formy falešné lásky, lásky neurotické. Partneři mají nereálná očekávání, zkreslený pohled na situace a reakce, podléhají iluzím. V těchto podmínkách je velmi těžké schopnost lásky rozvinout – útěk ze vztahu a výměna partnera je často shledána jako nejjednodušší a nejpohodlnější řešení. Celkové nastavení se ovšem přenáší do dalšího vztahu. Podobnou úvahu vyjádřil Fromm i v rozhovoru S Mike Wallacem: „....Láska je v dnešní době relativně vzácný jev. O lásce panuje mnoho iluzí, mnoho sentimentality. ....Ale člověk musí v lásce plně být. Pro každého, kdo chce skutečně milovat druhého člověka, se musí láska a schopnost milovat stát tou nejdůležitější věcí v životě.“ Milovat znamená žít neustále ve stavu aktivního zájmu o milovaného člověka a o druhé. Praxe lásky je pak prací na vlastním růstu a zralosti: „Chce-li se někdo stát mistrem v umění milovat, musí začít tím, že bude cvičit kázeň, soustředění a trpělivost ve všech aspektech svého života.“^[11] Fromm neuvádí žádné konkrétní rady, zdůrazňuje potřebu navzájem si naslouchat – věnovat si pozornost, budovat společnou intimitu, a zmiňuje i víru jako další předpoklad praxe zralé lásky: „Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku. Láska je akt víry. A kdo slabý ve víře, je slabý také v lásce.“ ^[12] Vybízí ke každodenní práci, soustředění pozornosti k „malým“ záležitostem všedního života.

Úvahy Ericha Fromma o lásce jsou stále velmi aktuální a platné. Fromm píše o lásce velmi racionálně, přesto si láska ponechává svou mysteriózní rovinu. I dnes je velmi praktickou a hodnotnou inspirací pro odborníky i laiky po celém světě. V Česku kniha Umění milovat vyšla již v 7. vydání, 1. vydání v nakladatelství Orbis v roce 1966 jako svazek číslo 54 Malé moderní encyklopedie.^[13]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Dílo Umění milovat (Erich Fromm) ve Wikicitátech
• Fromm – Umění milovat
• Umění milovat se lze učit, ale přírodu nepřechytračíte
• Naučme se milovat Archivováno 26. 10. 2015 na Wayback Machine.