Umění novověku

Umění novověku není, podobně jako samotný novověk, přesně časově vymezené. Zahajuje jej znovuzrození (renesance) klasického antického umění, tedy záměrný odklon od „barbarského“ středověkého umění a hledání inspirace v řeckém a římském umění. Antické motivy jsou dále osobitě rozvíjeny i v baroku a klasicismu. K složité proměně umění a skončení období dlouhých epoch uměleckých slohů dochází v 19. století, kdy je počínaje romantismem antický základ nahrazován novými impulzy a inspiracemi.

Kolébkou renesance byla Itálie, v které došlo k rozvoji cílevědomé snahy po obnovení antické tradice.

• 
  Divadlo La Scala
• 
  Svatý Štěpán
• 
  Sv. Jiří v Orsanmichele
• 
  Zrození Venuše

.

Obliba renesance rostla s růstem hospodářské a politické moci italských měst (Florencie, Říma, Milána, Benátek) a s obecným růstem vzdělanosti a důvěry ve smyslové poznání jako protikladu k slepé víře. Sochaři italské renesance: Lorenzo Ghiberti, Sandro Botticelli, Donatello - Prorok Habakuk, Andrea Verrocchio - Ježíš a nevěřící Tomáš, malíř a architekt Michelangelo Buonarroti – socha Davida. U nás se na tvorbě nejvýznamnějších sochařských děl podíleli zahraniční umělci (Alexander Colin - náhrobek habsburských císařů ve Svatovítském chrámu, Adrian de Vries - Sousoší ve Valdštejnské zahradě, zpívající fontána a řada dalších).

Sochařství se vlivem zachovaných antických soch stalo uměním, v kterém byly zobrazovány výjevy z antických bájí v návaznosti na portrétní sochařství císařského Říma. Bylo rozvíjeno nové umění portrétního sochařství (volně stojící sochy a bysty), byla zpodobňována nahá lidská těla. Umělci dokázali vyjádřit dramatičnost scény expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií. Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy a busty význačných osobností i drobné plastiky, medaile apod.

Manýrismem nazýváme přechodné období mezi renesancí a barokem. Historicky ho lze zařadit do období reformace a postupného hroucení vžité představy jednoty katolické církve a křesťanské Svaté říše římské a lze ho charakterizovat jako odklon od harmonického řádu a prosazování forem náznaků, alegorií a jedinečnosti. Jeho rozvoj ovlivnil i objev helenistického sousoší Láokoón. Sloh byl zprvu považován za úpadkový. Postupně se ale prosadil na panovnických dvorech celé Evropy. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha. Zde je spojován s uměnímilovným císařem Rudolfem II., na jehož dvoře působil proslulý Arcimboldo. V Praze pracoval i sochař Adrian de Vries - Valdštejnská zahrada.

• 
  Vries - Láokoón a synové
• 
  Vries - Bacchus
• 
  Vries - Neptun
• 
  Vries - Appolon

Sochařství manýrismu zdůrazňovalo styl (manýra=stylovost). Výsledkem byl přehnaný důraz na dokonalost forem (uhlazenost a elegance). K nejznámějším patřili např. sochaři Benvenuto Cellini, Giovanni da Bologna, Giorgio Vasari, Angelo Bronzino-Freska v kapli Eleonory da Toledo ve Florencii, Jacopo Tintoretto, Giorgio Vasari, El Greco-Láokoón, Jacopo Bassano. V Praze to byli Giuseppe Arcimboldo a Adrian de Vries.

Barokní umění má své kořeny v Itálii jako umělecký směr vzniklý rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. Představuje poslední jednotný univerzální umělecký sloh zahrnující architekturu, výtvarné umění, literaturu, divadlo i hudbu, který se postupně rozšířil do Nizozemí a po celé Evropě. Název baroko byl odvozen od portugalského názvu perly nepravidelného tvaru (pérola barroca). Zakladatelem barokního sochařství byl papežský architekt Gian Lorenzo Bernini, jehož předchůdcem byl Michelangelo.

• 
  Bernini - Stolec sv. Petra
• 
  Bernini - Baldachýn
• 
  Bernini - Fontána del Moro
• 
  Bernini - Medúza

Celostní umění baroka stíralo hranice mezi architekturou, plastikou a malbou bylo vytvoření jednotného společného účinku. Architektura používala ke zvýšení své působivosti iluzionistickou malbu k napodobování stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) a plastiky nevystupovaly jako ojedinělá umělecká díla, ale jako prvky podřizující se celku. Významně se uplatnila i ornamentální štukatura. Přednost měly asymetrické formy, ovál či elipsa, efektní perspektivy, vyklenutí a vydutá zaoblení, nadsazené proporce a prostorově rozvinutá gesta. Výrazným prvkem byl pohyb. Závěrečným obdobím barokního slohu se stalo rokoko.

• 
  Svatý Ivo - Karlův most
• 
  Sv. Ludmila s Václavem - Karlův most
• 
  Sen Sv. Luitgardy, Karlův most
• 
  Barokní sochy a malby

Nejvýznamnější sochaři a architekti Francesco Borromini, Guarino Guarini, Pietro da Cortona, Filippo Juvara, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Lucas von Hildebrandt, Balthasar Neumann. Z malířů Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo.

• 

  (c) Karpac at cs.wikipedia, CC BY-SA 3.0
  Náhrobek Anny Miseliusové - Jaroměř
• 
  Velký křesťanský bojovník
• 
  Vidění sv. Huberta - Kuks
• 
  Socha poustevníka Onufria - Kuks

Umělci v Českých zemích: Architekti Dienzenhoferové, Jan Blažej Santini, Giovanni Battista Alliprandi. K nejvýznamnějším našim představitelům barokního sochařství patřil Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff a Matyáš Bernard Braun. Dále práce Ignáce Platzera - sousoší na Matyášově bráně Pražského hradu. Z malířů Karel Škréta, Petr Brandl a Václav Vavřinec Reiner.

Rokoko, (také pozdní baroko) je dekorativní formou pozdní barokní architektury vzniklé ve Francii jako dekorativní frivolní styl šlechtických interiérů reagujících na vkus Ludvíka XIV.

(c) W.J.Pilsak, CC BY-SA 3.0

• 
  Arcibiskupský palác
• 
  Detail štukové fasády
• Marquise de Pompadour

Ornament: Rokoko je umělecký sloh užívající bohaté rokajové výzdoby abstraktního motivu dvoustranně závitnicového tvaru mušle (rocaille = mušle) a malebného kupení hmot. Každou stavbu zdobí půvabné ozdoby a rostlinné motivy a hýří zlatou a bílou barvou. Záliba v okázalé ornamentice se projevuje v architektuře, sochařství, malířství, odívání i v uměleckém kovářství.

Klasicismus vznikl ve Francii na královském dvoře „krále Slunce“ Ludvíka XIV. Byl posledním uměleckým slohem (po něm jen umělecké směry), který se v evropském výtvarném umění rozvíjel současně s rokokem jako reakce na růst zájmu o antické umělecké památky, především o římské. Přebral mnoho prvků z antiky i renesance. Ve snaze odvrátit se od baroka i rokoka být střídmý, až jednoduchý s pevnými pravidly svazujícími člověka i jeho uměleckou tvorbu. Striktní pravidla a estetické normy nejčastěji inspirované antickými vzory byly zaměřeny zejména na společenské a mravní problémy. Přední místo zaujímalo abstraktní pojetí obecně rozšířených ideálů o pravdě, lásce a kráse se zdůrazňováním dobrých mezilidských vztahů a pozitivních lidských vlastnosti.

• 
  Vzorem antický Parthenón
• 
  Kostel La Madeleine
• 
  Teatr Wielki Varšava
• 
  Klasicistní portál

Rozkvět: K jeho největšímu rozkvětu došlo v době absolutistických monarchií v Evropě. Klasicistní stavby (banky, úřady, nemocnice a divadla) byly jednoduše zdobeny, mají trojúhelníkové štíty a rovné čisté linie. K nim patří symetrické francouzské parky a zahrady s důmyslným systémem alejí a cestiček, altánů, vodotrysků, keřů a stromů sestřihaných do geometrických tvarů.

Sochařství: V sochařství se projevovala snaha o věrné vyobrazení různých charakterových rysů člověka (postavy hrdinů, lotrů i podvodníků). V době Napoleona Bonaparte byl klasicismus nazýván empírem, v němž už nebyly tolik zdůrazňovány vlastnosti a touhy, ale naopak rozum člověka pevně svázaného se společností řadou velmi přísných a striktních pravidel.

K nejvýznamnějším francouzským umělcům patřili Etienne Maurice Falconet a Jean Antoin Houdon. Z Italů Antonio Canova. Z českých umělců pak Josef Malínský a Václav Prachner.

Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, jako protiklad k strohému antikou inspirovaného klasicismu a jako odezva zidealizované „velké a slavné minulosti národa“. Termín romantismus byl odvozen od slova román. Byly v něm zdůrazňovány takové prvky hodnotového systému, jako je citovost, vzrušení a hrdinství. K rozšíření romantických idejí došlo v období napoleonských válek. Velký vliv měla zvyšující se emancipace měšťanstva a růst jeho finanční síly vlivem liberalizace výroby a podnikání a schopnosti konkurovat šlechtě. Došlo k nebývalé poptávce po spotřebním zboží, nábytku, sklu, porcelánu, keramice. A v souvislosti s tím i k nebývalému rozmachu uměleckých řemesel a k rozvoji technologií. Nedílnou součástí měšťanského života se stala záliba v četbě, recitaci, zpěvu a hudbě.

• 
  Jana z Arku
• 
  Spitzweg - Biedermeierová pohoda
• 
  Delaroche - Poprava Lady Grey
• 
  Goya - Hrůzy války

Vliv na umění: V umělecké oblasti došlo k jeho uplatnění ve všech disciplínách. Oblíbeným motivem bylo osamocení, nebezpečí, tajemství, noc a stesk. V literatuře to byla melancholie, splín a smutek. Malíři zobrazovali ponuré krajiny a ruiny. Osamocení hrdinové byli zmítáni vášněmi. Hudba využívala lidových motivů i snových obrazů. Mezi romantickými sochaři vynikli zejména Francouzi Francois Rude a Antoine Barye. V Čechách mělo romantické sochařství jen krátké trvání.

• Dějiny umění
• Novověk
• Umění 19. století