Utopie (kniha)

Utopie
AutorThomas More
Původní názevLibellus vere aureus, nec minus salutaris quam festivus, de optimo rei publicae statu deque nova insula Utopia
ZeměHabsburské Nizozemí
Jazyklatina
Žánrpolitická filozofie a literatura
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Dřevořez pro vydání z roku 1518

Utopie (Utopia, 1516) je latinsky psané dílo anglického humanisty 16. století, Thomase Mora. Kniha vypráví o životě na fiktivním ostrově Utopia (řecky ú-topos, tj. „ne-místo“). Vypravěčem je námořník Rafael Hythlodaios („Tlachal“), který na Utopii strávil mnoho času a poznal tamější státní zřízení, chod země a zvyky zdejších obyvatel. Kniha sestává ze dvou částí, první je kritikou současné evropské společnosti, druhá pojednává o Utopii.

V Utopii neexistuje soukromé vlastnictví, obyvatelé žijí skromně a prostě: navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce. More navazuje na utopická díla svých předchůdců, mezi něž můžeme počítat již Platóna s jeho Ústavou. Morovými následovníky pak byli například Tommaso Campanella („O slunečním státě“, 1623) a Francis Bacon („Nová Atlantis“, 1627).

Inspirace

More navazuje na základní komunitární principy staro-křesťanského učení (Skutky Apoštolů, sv. Benedikt, sv. Ambrož a sv. Augustin; především v díle De civitate Dei. Podle Bohumila Svobody byl křesťansko-humanistický světonázor Thomase Mora formován především sv. Augustinem, v němž nacházel historické analogie (zánik Římské říše) s obdobím, ve kterém žil.[1] Mora dále inspiruje antická literatura, v níž také nachází ideové zdroje pro zdůvodnění rovnostářství (idea zlatého věku, Lykurgove zákony ve Spartě, Platónova Ústava).[2] V neposlední řadě autora inspirovala i memoárové-cestopisná literatura, především objev Nového světa, italského obchodníka Ameriga Vespucciho a také byl inspirován křesťanským humanistou Johnem Coletom a učením Erasma Rotterdamského. Sumárum by se tedy dalo říci, že komunismus Thomase Mora je silně ovlivněn antikou, raně křesťanským rovnostářstvím, středověkým způsobem feudálního života a dobovou literaturou renesančních humanistů především v otázce přírodní filozofie a novoplatonismem.[2]

Výklady

K Morově Utopii existuje bohatá sekundární literatura. Mezi komentátory není shoda na tom, zda autor do fiktivní Utopie vtělil své vlastní představy o nejlepším státě, nebo naopak umělou představu ideálního státu kritizuje.

Je například zvláštní, že některé praktiky a instituce občanů Utopie (jako je snadnost rozvodu, eutanazie, existence ženatých kněží a ženských kněží) se zdají být v naprostém protikladu k Moreovým názorům (a také k učení katolické církve, jejímž byl oddaným členem).

Thomas More knihou „O nejlepším stavu obce a o ostrově Utopie“[3][4][5] vytvořil nový literární žánr popisující koncepty ideálních společností.[2][6]

Cestopisní kniha je napsána ve formě platónského vzoru dialogu mezi Thomasem Morem, Peterem Gillisem a fiktivní postavou Rafaela Hythlodaya, který v Utopii žil 5 let a odešel jen proto, aby o ní rozšířil zprávy ve světě. Autor střídá vážnost a ironický přístup inspirovaný římským básníkem Lukiánem. Obsahuje sociální kritiku dobové společnosti, ale i vizi normativního ideálu sociálně spravedlivé společnosti. Tyto dva atributy definoval základ utopického literárního žánru - kritika společnosti a nabídka alternativy.[6]

Kniha se skládá ze dvou částí - první kniha je (slovy Engelse) "... otřesným dokumentem o bídě lidových mas a vášnivým protestům proti jejich ožebračování a terorizování vykořisťovatelským státem" a druhá podává (slovy Vojtěcha Zamarovského) "... první soustavně vypracován návrh komunistického společenského zřízení založeného na společenském vlastnictví výrobních prostředků a obecné pracovní povinnosti, ve kterém se uplatňuje komunistická zásada rozdělování spotřebních statků podle potřeby."[7]

Podle Bohumila Svobody, More představil v Utopii společnost s velmi volným federativním národním společenstvím autonomních a soběstačných městských jednotek, který je založen na bratrském svazku dobrovolné spolupráce.[1]

Podle filosofky Etely Farkašové rozvinul More (v Utopii) více pozoruhodných myšlenek, kterými chtěl přesáhnout dobovou společenskou realitu a zároveň naznačit ideály humanismu, které by se měly naplnit v budoucím vývoji lidské společnosti. Také dodává, že se tady projevuje i zčásti limitován charakter rovnosti, což potvrzuje existence otroků, ti se dělí na několik skupin, jsou mezi nimi zločinci, kteří si těžkou prací odpykávají trest, ale i chudí lidé ze sousedních zemí, kteří se o tuto pozici ucházejí dobrovolně, neboť takto najdou ještě vždy lepší zacházení než ve své vlasti.[8]

Podle kulturologa Lukáše Perného Morová hypoteticky projektována společnost předpokládá redistribuci kolektivního blahobytu, tedy právo na rovný podíl z kolektivního blahobytu (Ut. 62, 67, 115[3]) s cílem zajistit hmotné a duchovní potřeby občanů (Ut. 115[3]) prostřednictvím soběstačného plánovaného hospodářství (nadbytky dávají svým sousedům; Ut. 49[3]). Společnost je ekonomicky a potravinově soběstačná, (Ut. 49[3]) přírodní zdroje jsou v kolektivním vlastnictví státu nebo federace komunit. Obyvatelé usilují o koncept udržitelnosti a ekologické rovnováhy (Ut. 53, 81[3]). Jde o národ pacifistů, válku vedou pouze v případě obrany sebe nebo spojenců (Ut. 94-102[3]). Tenhle koncept, na rozdíl od Platónova (i když se jím inspiruje) není aristokratický, ale přibližuje se k ideálu beztřídní společnosti (Ut. 115[3]) a radikální demokracii (nevládnou filozofové, lid si vládne sám) (Ut. 54-55, 109[3]).

S „modernistickým“ výkladem Morovy Utopie nesouhlasí Patrik Ouředník: „Spíše než se lopotně pokoušet o marxistickou projekci Morovy intelektuální hříčky do budoucnosti, pokusme se ji vnímat v dobovém kontextu. Utopie v sobě spojuje dvojí psychologický a literární atribut, kritiku soudobého světa a nostalgii po světě pominuvším; brojíc proti jedné tradici nachází únik – nikoli odpověď – v jiné. Novodobé nazírání na Utopii, jež ji interpretuje jako zvěstovatelku budoucí modernity, je více než simplicistní; stejně dobře lze dospět k hledisku právě opačnému s poukazem na pozoruhodnou anachroničnost utopijské společenské smlouvy v Evropě počátku 16. století. Zatímco renesanční filozofie zvolna ustanovuje individualismus, Utopijci hlásají důsledný kolektivismus; zatímco probíhá první evropská průmyslová revoluce, Utopijci se rozplývají nad úhlednými políčky a zakládají jednotná zemědělská družstva; zatímco se všude v Evropě vzmáhá národní cítění a přináležitost k danému teritorálnímu celku, Utopijci žijí mimo prostor; zatímco se konstituují státy, Utopijci organizují společenství měst; zatímco se množí obchodní styky a vzniká nová společenská hiearchie, Utopijci odmítají soukromé vlastnictví a peněz se dotýkají nanejvýš bidlem; zatímco alterita nově objevených světů poskytuje renesančním myslitelům nikdy nevídané podněty, pro Utopijce je základním předpokladem šťastné společnosti izolacionismus.“

Česká vydání

  • More, Thomas. Utopie. Překlad Bohumil Ryba. 2. vyd., v MF 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1978. 156 s. cnb000129207.
  • More, Thomas. Utopie. Překlad Bohumil Ryba. 1. vyd. Praha: Orbis, 1950. 125 s. cnb000676230.
  • More, Thomas. Utopie. Překlad Jiří Foustka. V Praze: J. Otto, [1927]. 186 s. cnb002389723.
  • More, Thomas. Utopie. Praha: Otto, 1914. 186 s. cnb000695209.
  • More, Thomas. Utopie. V Praze: J. Otto, [1911]. 186 s. cnb000695208.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Utopia (book) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b SVOBODA, B.: Thomas More, světec a utopista. Praha: Triton, 2014
  2. ↑ a b c PERNÝ, Lukáš. Z knižnice utopického socializmu: Thomas More – Vizionár utópie. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-02-25 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. ↑ a b c d e f g h i MORE, T.: Utópia. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2017
  4. ↑ MORE, T.: Utopie. 2. vyd. Praha: Mladá fronta. 1978
  5. ↑ MORE, T.: Utopie. Praha: J. Otto. 1911
  6. ↑ a b PERNÝ, Lukáš. Utopisti. Vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. První. vyd. Martin: Matica slovenská, 2020. 390 s. Dostupné online. ISBN 978-80-8128-257-7. (slovensky) Google-Books-ID: ASrwDwAAQBAJ. 
  7. ↑ ZAMAROVSKÝ, V.: Utopisti. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, 1961
  8. ↑ FARKAŠOVÁ, Etela: Etela Farkašová: Utópia – neužitočný výmysel alebo výzva? In: Literárny týždenník 9 – 10/2017

Literatura

  • BONDY, Egon. Poznámky k dějinám filosofie. 5, Středověká islámská a židovská filosofie; Filosofie renesance a reformace. Praha: Vokno, 1995. 221 s. ISBN 80-85239-30-2. [Rozbor „Utopie" je na str. 169–170.]
  • COPLESTON, Frederick Charles. Dějiny filosofie. III., Od Ockhama k Suárezovi. Překlad Jana Odehnalová. Vydání první. Olomouc: Nakladatelství Centra Aletti Refugium Velehrad-Roma, s.r.o., 2017. 599 stran. ISBN 978-80-7412-283-5. [Rozbor „Utopie" je na str. 409–412.]
  • CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422. 
  • GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie (původním názvem: Orig.: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1987. 377 s. Kapitola „Utopie", s. 144–149. Cnb000035470. 
  • HANKINS, James. Renesanční filosofie. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2011. 547 s. ISBN 978-80-7298-418-3. [Rozbor „Utopie" je na str. 436–439.]
  • HAVLÍČEK, Aleš. Je Morův spis Utopie utopický?. Reflexe. 2006, roč. 30, s. 29–45. ISSN 0862-6901. 
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 2. svazek M–Ž. Vyd. 2. Praha: Odeon, 1989. 459 s. ISBN 80-207-0004-8. [Stať „Utopie" je na str. 76–77; autorka Daniela Hodrová.]
  • OUŘEDNÍK, Patrik. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Praha: Torst, 2010. 246 s. ISBN 978-80-7215-395-4. Kapitoly „Hythlodaiovo svědectví aneb od modu k žánru“ a „More čili humanismus“, str. 50–59.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce