Václav Řezníček

PhDr. Václav Řezníček
Dr. Václav Řezníček
Narození	9. září 1861 Skalička Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	26. ledna 1924 (ve věku 62 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Pseudonym	Autor Nejmenovaný
Povolání	spisovatel, novinář a knihovník
Alma mater	Karlo-Ferdinandova univerzita
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Řezníček (9. září 1861 Skalička u České Skalice^[1] – 26. ledna 1924 Praha-Vinohrady^[2]), často psán i jako Vácslav Řezníček, byl český spisovatel, novinář, historik, knihovník a ředitel knihovny Národního muzea.^[3]

Biografie

Rod Václava Řezníčka pocházel z Krkonošského podhůří. Jeho otec Jan (* 1821 Skalička) se oženil s Emilií, rozenou Exnerovou z Třebešova, a stal se hospodářem na zemědělské usedlosti ve Skaličce. Dne 9. září 1861 se jim narodil syn Václav, nejmladší ze čtyř dětí.^[4]

První třídu gymnázia vystudoval Václav v roce 1873 na Akademickém gymnáziu v Praze, na konci letních prázdnin roku 1874 pak odjel na studia do Hradce Králové, kde také maturoval. Po ukončení gymnázia byl přijat na pražskou univerzitu, kde roku 1881 nastoupil na právnickou fakultu. Studium ale nedokončil.

Pracoval v literárním odboru Umělecké besedy a v redakci Národních listů, kde Řezníčkovi vycházely první drobné prózy, se seznámil s Josefem Barákem. Díky tomu se dostal do povědomí žurnalistické a spisovatelské společnosti. Jeho povídkové prvotiny vycházely především ze vzpomínek a zážitků z Řezníčkova rodného kraje – dnešního Babiččina údolí u České Skalice.

V osmdesátých letech psal literárněkritické stati do Světozoru. Svými texty také přispíval do královéhradeckých časopisů Polabanu a Ratiboru. V roce 1885 byl jmenován starostou studentského Akademického čtenářského spolku, byl také členem Spolku českých spisovatelů belletristů Máj.^[4]

V roce 1886 se přestěhoval do Kolína, kde rok redigoval Kolínské listy. Po návratu do Prahy začal studovat historii na filozofické fakultě a studia na pražské univerzitě ukončil v roce 1889 doktorátem (disertace Snahy rodu lucemburského o nabytí marky braniborské).^[5]

V roce 1889 přijel do Ronova nad Sázavou navštívit rodinu Peškových, jejichž dceru Vlastimilu (1869–1912) si později vzal za ženu. Tam ho upozornili na staré purkrechtní knihy, uložené u okresního soudu města Přibyslavě. Řezníček si dva svazky vypůjčil a odvezl je do archivu města Prahy, kde v nich pak archiváři Josef Emler a Jaromír Čelakovský^[6] nalezli rukopisný text, známý nyní jako Paměti přibyslavské.^[7] Přepis textu zveřejnil Řezníček v Národních listech.^[8]

V letech 1892–1901 vydával vlastním nákladem knižnici s názvem Modrá knihovna ("Časopis pro spisy poučné i zábavné"), kde nechával tisknout zejména své historické romány a povídky; pro většinu z nich mu primární předlohou byla krajina severovýchodních Čech a to především od Úpice až ke Kladsku včetně Kladska samotného. Ve 4. ročníku jako 26. číslo Modré knihovny např. v roce 1895 vyšlo románové zpracování života F. Vaváka Selské zrcadlo (autoři František Němeček, Tomáš Fryčaj).^[9]

V letech 1906 až 1909 redigoval konzervativní list Týden, vedený v katolicky tradicionalistickém duchu, kvůli kterému byl v roce 1907 obviněn z denunciace středoškolských profesorů, kteří se svými volebními programy snažili o oproštění škol od církevního vlivu. Řezníček byl důsledkem toho přechodně vyloučen ze spisovatelského spolku Máj,^[10] ale když se zjistilo, že nebyl autorem nařčení, byl přijat zpátky.

Václav Řezníček používal i pseudonymy Autor Nejmenovaný, Vojta Jalovec, Emil Exner (podle své matky) nebo V. Skalička. Z jeho vlastní, poměrně bohaté beletristické tvorby patří k nejvýznamnějším román Povídka o Viktorce (1885) a povídka ze života Boženy Němcové – Za květu mladosti (1895).

V roce 1907 se stal knihovníkem Národního muzea. Zde začala velmi důležitá životní kapitola pro část jeho životního díla, jakožto knihovníka jediné^[ujasnit] české knihovny. Vlivem rakouské nadvlády, která v bývalé dvorní knihovně ve Vídni neprojevovala zájem o českou literaturu a péči o ni, tak i vlivem germánského režimu v pražské univerzitní knihovně, nevzniklo žádné oddělení pro českou literaturu.

Po roce 1918 byl Řezníček jmenován ředitelem knihovny Národního muzea a kromě organizace českého oddělení se zasloužil i o založení tzv. literárního archivu – uspořádání a katalogizaci sbírky novodobých korespondencí a literárních pozůstalostí.^[11]

Zemřel 26. ledna 1924 a je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

Dílo

Knižní vydání

Odkazy

Reference

Literatura

• Ottův slovník naučný. Sv. 21. R (Ř)-Rozkoš. Praha: J. Otto, 1904. 1072 s. Dostupné online. S. 639. 
• Ottův slovník naučný. Sv. 28. Doplňky. Praha: J. Otto, 1909. 1149 s. Dostupné online. S. 1063. 
• CHALOUPKA, Otakar (ed.), et al. Padesát pohádek východočeských autorů. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1981. 456 s. Rejstřík autorů. 
• ZIMMEROVÁ, Jana. Václav Řezníček (1861–1924), život a dílo. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, 2012. 86 s. Dostupné online. Bakalářská práce. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Řezníček na Wikimedia Commons
• Autor Václav Řezníček ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Řezníček
• Osoba Václav Řezníček ve Wikicitátech
• Digitalizovaná díla Václava Řezníčka v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Václav Řezníček v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Václav Řezníček: Přemyslovci – dostupné online