Václav Špála

Václav Špála
Václav Špála s dcerou Evou, asi 1928
Narození	24. srpna 1885 Žlunice Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	12. května 1946 (ve věku 60 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Alma mater	Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (1903) Akademie výtvarných umění v Praze (1903–1909)
Povolání	malíř, ilustrátor, grafik a učitel
Děti	Jan Špála
Příbuzní	Milada Špálová (švagrová)
Ocenění	národní umělec (1945)
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Špála (24. srpna 1885, Žlunice^[1] – 13. května 1946, Praha^{[2][p 1]}) byl český akademický malíř, grafik a ilustrátor. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění. Jeho raná díla vycházela z expresionismu a fauvismu, později byl ovlivněn kubismem, od kterého se odklonil po roce 1923, kdy začal malovat zvláště krajiny, zátiší a kytice s převahou jednoho barevného tónu.^[3]

Václav Špála se narodil ve Žlunicích u Nového Bydžova jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Jana Špály a matky Barbory, rozené Jandové.^[1][4] Už v dětství projevoval výtvarný talent a jeho rozvoj podporoval starší bratr František, pozdější profesor kreslení.^[4][3] V letech 1899–1902 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Neúspěšně se pokusil o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde absolvoval alespoň krátký kurs figurálního kreslení a dalšího půl roku navštěvoval soukromý krajinářský ateliér Ferdinanda Engelmüllera.^{[3] [5]} Na podzim roku 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde jeho učiteli byli Vlaho Bukovac a Franz Thiele. Jeho spolužáky se stali budoucí členové skupiny Osma a Skupiny výtvarných umělců Vincenc Beneš, Emil Filla, Otakar Kubín, Willy Nowak a Antonín Procházka.^[4][5] Společně obdivovali moderní evropské malířské směry. Velký vliv na jejich tvorbu měla výstava děl Edvarda Muncha uspořádaná v Praze na jaře 1905 a výstava francouzského impresionismu v roce 1907.^[6] Špála se stýkal se členy Osmy, ale nezúčastňoval se jejich výstav a nebyl řádným členem skupiny. Přispěla k tomu i vzájemná antipatie mezi Špálou a Fillou, který byl jejím mluvčím a důsledným zastáncem kubismu.^[3][4] V roce 1907 měl svou první výstavu v Sobotce, kam se jeho rodiče přestěhovali.^[5][7] Několik měsíců strávil v Dubrovníku, kde si léčil plicní onemocnění. Akademii nedokončil, protože nebyl spokojen se zaměřením výuky a dostal pokyn odejít, neboť ve vysvědčení za rok 1908–9 bylo uvedeno, že „pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům“.^[3] V roce 1910 znovu absolvoval léčbu v Dalmácii, kde vytvořil sérii obrazů s náměty přímořských krajin v duchu fauvismu s expresionistickými rysy.

V letech 1909–1911 byl členem SVU Mánes. Roku 1911 vystoupil a byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců s úzkým zaměřením na francouzský kubismus. Po dvou letech se znovu vrátil do Mánesa, který byl bližší jeho uměleckým záměrům. Inspirací pro jeho tvorbu byly studijní pobyty v Paříži (1911) a Itálii (1913).^[5]

Byl vojákem v první světové válce v letech 1915–1916. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu strávil většinu času v nemocnici v Siofóku u Balatonu. Po propuštění z armády často jezdil do Sobotky k rodičům, kde se toulal po okolí a maloval. Dne 19. listopadu 1918 se v Praze oženil s Janou Rychlíkovou (1888—1969).^[8] Měli tři děti, syn Jan (1920—1970) byl též malířem.^[9] Malířství se věnovala i Špálova švagrová Milada Špálová. Václav Špála s rodinou od roku 1932 bydlel ve vile ve Střešovicích, kde měl i malířský ateliér.^[7] Během svého života vytvořil řadu portrétů svých blízkých, zpočátku rodičů a sestry, později i své ženy a dětí Jana, Evy a Jiřího. Přestože bydlel v Praze, miloval venkov a hodně času trávil v rodných východních Čechách nebo v okolí Sázavy a Berounky.

V roce 1917 Václav Špála uspořádal samostatnou výstavu v Praze v Rubešově galerii na Národní třídě. Od roku 1918 byl členem skupiny Tvrdošíjní, zúčastnil se všech jejich výstav.^[3] Kromě malby se věnoval také ilustracím a grafice. Velký rozruch vzbudil jeho ilustrační doprovod k novému vydání Babičky Boženy Němcové v roce 1923 v nakladatelství Aventinum. Od roku 1920 spolupracoval s uměleckým sdružením Artěl, pro které navrhl řadu drobných předmětů užitého umění: hračky, dřevěné dózy, malované sklo, vějíře a další.^[4][5] V roce 1925 uspořádal Mánes u příležitosti čtyřicátých narozenin Václava Špály reprezentativní výstavu jeho prací a poskytl mu stipendium na studijní pobyt ve Francii. Ve třicátých letech měl již mnoho výstav po celé republice a zájem galeristů a sběratelů o Špálovy obrazy stále rostl. V letech 1936–1939 byl předsedou spolku Mánes. Jako teoretik a publicista přispíval články do časopisů a novin (Přítomnost, Rozpravy Aventina, Pokroková revue, České slovo, aj.).

Během druhé světové války pobýval střídavě v Praze a v Pyšelích, kde maloval u řeky Sázavy. V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem. Zemřel na rakovinu žaludku dne 12. května 1946 v Praze. ^[4] Byl mu vypraven státní pohřeb. Je pochován na Vyšehradském Slavíně.^[7][3]

V září a říjnu 1947 uspořádal Mánes v Praze rozsáhlou posmrtnou výstavu díla Václava Špály.^[5]

V počátcích své malířské tvorby se nechal ovlivňovat především zahraničními umělci. Pod dojmem Munchovy výstavy v roce 1905 vznikla Skica venkovského děvčete (1907), obraz Baruše je inspirován Cézannem, Kvetoucí jabloň pak van Goghem. Následující léta bychom mohli označit za hledání osobitého stylu tvorby, v kresbách tuší si osvojoval umění fauvismu.^[6] Už od počátku tíhnul k dynamickému expresivnímu projevu a nadsazené barevnosti.

Hlavním motivem jeho tvorby se stalo téma venkovského děvčete a koupání. V roce 1911 v obraze Idyla (Dvě dívky při koupeli) poprvé použil typickou kombinaci dvou barev: navzájem se vyvažující teplé červené a studené modré, která se v jeho tvorbě objevuje až do roku 1923 (později v návratech ke starším dílům). Motiv lze hledat v jeho vzpomínkách z dětství, kdy ženy na venkově nosily červené spodničky a modré blůzy. V témže roce se v Paříži setkal s kubismem a jeho další tvorba byla tímto střetem silně ovlivněna, i když s analytickým kubismem se nikdy přímo neztotožnil.^[4] Přes kuboexpresionismus dospěl ke zdůraznění barvy a rytmu. Období mezi lety 1918–1924, kdy byl ve spojení se skupinou Tvrdošíjní, se řadí mezi jeho umělecky nejvýznamnější.

• Eva s jablkem (1911)

• Pod stromem (1911)
• Koupání (1912) – samostatné rozpracování pravé části obrazu Pod stromem
• Venkovanka (1912)
• Tři pradleny (1913) – analytický kubismus, chladná kombinace červené a fialové
• Krajina z Dalmácie (1913)
• Duha II (Procitnutí) (1913) – nejabstraktnější
• Píseň venkova (1914–1915)
• Píseň jara (1915)

Po roce 1923 začal hledat nové téma a maluje krajiny, v nichž se odráží jeho smyslový vztah k zobrazované skutečnosti. Toto období Špálovy tvorby, se nazývá zelené období (až do roku 1926).^[3]

• Údolí Sázavy (1922)
• Na Berounce u Srbska (1925)
• Přístav v Marseille (1926)

Vrcholem jeho malování přírody je však tzv. modré období, kdy používal v mnoha odstínech jedinou barvu (ultramarín, pruská modř). Malování přírody – jak sám říkal – využíval k vyjádření sebe sama.

• Dřevěný most přes Orlici u Potštejna (1928)
• Na Otavě před bouří (1929)
• Na Otavě (1930)

Po roce 1930 se uchýlil k méně osobité, honosnější malbě kytic a zátiší s ovocem. Vedle dominantní modré se v nich uplatňuje i červená, žlutá a zelená barva.

• Pivoňky (1931)
• Kytice (1931)
• Zátiší s ovocem (1934)
• Kytice tulipánů (1936)
• Pole v červenci (1939)

• Mikuláš Aleš, Lumír 41, 1912, s. 97–100
• Poznámky o umění a přírodě, Volné směry 21, 1921–22, s. 137–140
• Josef Čapek, Aventinum (Otakar Štorch-Marien) Praha 1924 (s K. Čapkem)
• Ještě o vlivu umění, Volné směry 30, 1933–34, s. 64–65
• Vzpomínka na Edvarda Muncha, Volné směry 35, 1938–40, s. 15–16
• Něco o kresbě, Volné směry 38, 1942–44, s. 221–222

• 
  Bílý hyacint a anemóny ve váze, v pozadí Sázava s Otavou; z majetku Dr. Karla Trapla
• 
  Peřeje na Orlici
• 
  Dvě ženy u vody
• 
  Ženský akt
• 
  Zátiší s hruškami
• 
  Konvalinky ve džbánku

• SLAVÍČEK, Lubomír (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1464–1465, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• BERGER, Tomáš. Václav Špála : mezi avantgardou a živobytím. Praha: Národní galerie, 2005. 274 s. ISBN 80-7035-299-X. 
• BURGET, Eduard; MUSIL, Roman. Václav Špála : soupis díla. Praha: Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2002. 236 s. ISBN 80-238-9687-3. 
• DRURY, Richard. Václav Špála (1885–1946). Praha: České muzeum výtvarných umění v Praze, 2004. 83 s. (česky, anglicky) 
• KOTALÍK Jiří. Václav Špála. Praha: Odeon, 1972.
• LAMAČ, Miroslav. Osma a Skupina výtvarných umělců : 1907–1917. Praha: Odeon, 1988. 540 s. (České dějiny; sv. 66). 
• MATĚJČEK, Antonín. Václav Špála. Praha: Melantrich, 1935. 40 s. Dostupné online. 

• Galerie Václava Špály
• Špálova vila
• Spolek výtvarných umělců Mánes

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Špála na Wikimedia Commons
• Osoba Václav Špála ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Špála
• Václav Špála v informačním systému abART
• Díla Václava Špály ve sbírkách Českého muzea výtvarných umění v Praze