Václav Bělský

Václav rytíř Bělský
Václav Bělský (1867)
Purkmistr Prahy
Ve funkci: 7. července 1863 – 4. listopadu 1867
Předchůdce	František Václav Pštross
Nástupce	Karel Leopold Klaudy
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci: 1863 – 1872
Poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1871 – 1872
Stranická příslušnost
Členství	Národní str. (staročeši)
Narození	22. září 1818 Bratkovice Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	22. května 1878 (ve věku 59 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Příbuzní	Jan Bělský bratr Quido Bělský synovec
Alma mater	Karlo-Ferdin. univ.
Profese	advokát, notář, politik a právník
Commons	Václav Bělský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Bělský, též Václav rytíř Bělský či Bielsky (22. září 1818 Bratkovice^[1] , obec Černuc – 22. května 1878 Praha^[2]), byl český právník a politik, purkmistr Prahy v letech 1863–1867, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady

Život

Mládí, studium a profesní dráha

Pocházel z rodiny bratkovského chalupníka Josefa Bělského.^[1] Studoval na gymnáziu v Litoměřicích a Hradci Králové, kde byl jeho učitelem Václav Kliment Klicpera. Poté absolvoval filozofii a právo v Praze a v roce 1845 získal doktorský titul. Během revoluce roku 1848 byl členem Národního výboru a pražského obecního zastupitelstva. V roce 1850 se stal tajemníkem obchodní a živnostenské komory, 1851 notářem a 1858 advokátem. Proslavil se návrhem na zřizování spořitelen na venkově a úpravou jednoty rakouských cukrovarníků pro vzájemné pojištění.

Zemřel na mrtvici.^[3] Pohřben byl v Praze na Vyšehradském hřbitově ^[4].

Rodinný život

Václav Bělský byl ženat, s manželkou Marií (1827–??) měl tři děti.^[5] Syn Václav (1853–??) byl právník a advokát.^[6]

Politická dráha

Pražským politikem a purkmistrem

V roce 1861 byl znovu zvolen do pražského obecního zastupitelstva a stal se náměstkem purkmistra Františka Václava Pštrosse. Po jeho smrti byl pak od 7. července 1863 pražským purkmistrem. V této funkci založil obecní plynárnu, reálné gymnázium na Malé Straně a obecní pojišťovnu. Nechal také vybudovat Most císaře Františka Josefa I..

Velkých zásluh si dobyl v létě 1866, kdy pruské vojsko po bitvě u Hradce Králové obsadilo Prahu a všichni vyšší rakouští úředníci byli evakuováni. Vyjednáváním s pruským vedením se mu podařilo zabránit rabování a omezit vzniklé škody. V době okupace také pomohl nezaměstnaným dělníkům organizováním veřejných prací, během kterých vznikly Letenské sady a nové silnice. Za svou činnost během války si získal respekt většiny obyvatel a byl oceněn i císařem.^[7] Roku 1866 byl povýšen do šlechtického stavu.^[8]

Bělský odstoupil z funkce purkmistra v roce 1867 po urážce ze strany náměstka místodržícího, který mu udělil důtku, jakou obvykle dává svým podřízeným.^[9] Aféra souvisela s rakousko-uherským vyrovnáním, se kterým česká politická reprezentace nesouhlasila.

Politické aktivity na zemské a říšské úrovni

Byl aktivní i v zemské a celostátní parlamentní politice. V období let 1863–1872 byl poslancem Českého zemského sněmu,^[8] kam byl zvolen v doplňovacích volbách v prosinci 1863 za kurii městskou, obvod Praha-Nové Město^[10] místo Františka Václava Pštrosse.^[11] Uspěl i v řádných zemských volbách v lednu 1867, nyní za kurii městskou, obvod Praha-Staré Město^[12] a v krátce poté vypsaných zemských volbách v březnu 1867.^[13] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.^[14] Čeští poslanci tehdy praktikovali politiku pasivní rezistence, při níž odmítali aktivně vykonávat své mandáty. Bělský byl proto zbaven mandátu pro absenci v září 1868.^[15] Manifestačně byl znovu zvolen v září 1869.^[16] Uspěl i v řádných zemských volbách v roce 1870^[17] a zemských volbách v roce 1872.^[18] Pasivní rezistence pokračovala, takže mandát ztratil. V doplňovacích volbách roku 1873 již v jeho obvodu na sněm místo něj usedl Karel Leopold Klaudy.^[19]

Zemský sněm ho roku 1870 zvolil i poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii městskou. Vzhledem k politice pasivní rezistence, kterou tehdy praktikovala česká Národní strana ale fakticky mandát říšského poslance nevykonával. Jeho mandát pak byl na základě absence 23. února 1872 prohlášen za zaniklý.^[20] V roce 1870 podnikl misi do Vídně, kde jménem českých politiků sondoval možnost návratu Čechů na Český zemský sněm podmíněný mírou ústupků v očekávaném císařském reskriptu. Bělský nezjistil uspokojivé garance, Český klub nicméně na návrh Františka Palackého přesto rozhodl podmínečně na zemský sněm vstoupit.^[21] Bělského cesta do Vídně byla součástí vyjednávání s premiérem Alfredem Potockim ohledně rozšíření vyrovnání i na Čechy. Byla mu tehdy nabídnuta i funkce ministra spravedlnosti, ale k žádnému výsledku se nedospělo.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Bělský na Wikimedia Commons
• Dílo Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/X. Praha za války ve Wikizdrojích

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).