Václav Beneš

Václav Beneš
Václav Beneš jako kandidát do Říšské rady za sociální demokracii 1911, Rudé květy
Narození	26. září 1865 Kožlany Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	27. dubna 1919 (ve věku 53 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vršovický hřbitov
Povolání	pedagog, publicista, politik, redaktor, učitel a osvětový pracovník
Témata	pedagogika, politika, publicistika, osvěta a těsnopis
Politická příslušnost	Česká strana pokroková (1900–1907) Sociální demokracie (od 1907)
Děti	Bohuš Beneš Jiří Beneš
Příbuzní	Vojta Beneš a Edvard Beneš (sourozenci) Václav Edvard Beneš a Emilie Benesová Brzezinski (vnoučata)
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Beneš (26. září 1865 Kožlany^[1] – 27. dubna 1919 Praha-Vršovice^[2]) byl český pedagog, publicista, osvětový pracovník a politický činitel. Byl nejstarším bratrem Edvarda a Vojty Benešových.

Václav Beneš se narodil v Kožlanech^[3] na severním Plzeňsku jako první syn rolníka Matěje Beneše (1843–1910), původem z Tříman, a jeho manželky Anny Petronily, roz. Benešové (1840–1909). Oženil se s Annou Procházkovou (1870–??), jejich synové byli novinář Jiří Beneš (1898–1966) a diplomat Bohuš Beneš (1901–1977). Byl dlouholetým učitelem na měšťanské škole ve Vršovicích. Absolvoval přes dva tisíce naučných přednášek v českých regionech.

Od konce 19. století vyvíjel osvětovou činnost v řadách českého dělnictva a stal se mluvčím učitelstva napojeného na Českou stranu pokrokovou. Od roku 1897 působil jako jednatel Zemského ústředního spolku učitelských jednot, poté byl spoluzakladatelem a redaktorem týdeníku Český učitel, též vydával Učitelské noviny. V letech 1900 až 1907 byl představitelem levicové socialistické platformy v Realistické straně a spoluorganizátorem Ligy za všeobecné rovné právo hlasovací. V roce 1907 přešel do České strany sociálně demokratické (ČSSD), za niž kandidoval ve volbách do Říšské rady 1911.^[4] Byl též spolupracovníkem Akademie a deníku Právo lidu. Jako propagátor těsnopisu napsal několik učebnic stenografie a vydával těsnopisecký časopis Multum. Byl spoluvydavatelem dvou knih svého bratra Edvarda Beneše. Ještě před první světovou válkou byl mozkovou mrtvicí vyřazen z politického života.^[5] Zotavil se však natolik, že se naučil psát levou rukou. V roce 1917 byli on i jeho manželka čtyři měsíce vězněni. Jejich nejstarší syn Miroslav padl v roce 1918 na italské frontě.^[6]

• s Karlem Bláhou: Stručný přehled českého těsnopisu v pořádku abecedním. Spis. učitel, Praha-Vršovice 1902.
• Těsnopis pro samouky. Úvod do české stenografie dle soustavy Gabelsbergerovy. Nákl. vl., Praha 1904.
• s Karlem Bláhou: První učebnice českého těsnopisu podle slovanské soustavy Dürichovy. s. n., Praha-Vršovice 1909.
• Kacíř Hus. Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Ant. Svěcený), Praha 1919. (Dostupné online)
• s Karlem Bláhou: Základy českého těsnopisu podle soustavy Gabelsbergerovy. Školní knihosklad, Praha 1918, 1919 a 1921.
• (spoluvydavatel): Edvard Beneš: Stručný nástin vývoje moderního socialismu I–II. 1910–1911.
• (spoluvydavatel): Edvard Beneš: Stranictví. Sociologická studie. 1912.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Beneš na Wikimedia Commons
• Autor Václav Beneš (1865–1919) ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Beneš