Václav Butta
Ing. Václav Butta | |
---|---|
Narození | 26. listopadu 1888 Praha Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 25. října 1968 (ve věku 79 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Povolání | strojní inženýr, sběratel umění |
Choť | Aloisie Meisslerová |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Václav Butta (26. listopadu 1888 [1] – 25. října 1968 Praha) byl strojní inženýr a majitel firmy Ing. Butta a Götzl, mecenáš a sběratel umění.
Život
Narodil se v Praze na Novém Městě v rodině lékaře MUDr. Richarda Butty (†1912)[2]) a jeho manželky Františky, rozené Strnadové.[1]
Po absolvování Vyšší průmyslové školy v Praze (strojního a elektrotechnického oddělení) a Obchodní školy Na Poříčí (také 3měs. voj. služby, po níž byl branné povinnosti zproštěn) nastoupil v r.1911 do Škodových závodů, kde pracoval na projektování, stavbě a rekonstrukcích cukrovarů na různých místech mocnářství. Na podzim 1917 mu bylo uděleno oprávnění užívat označení "inženýr".
Dne 18. února 1917 se v Praze u sv. Jiljí oženil s Aloisií Meisslerovou (*1897).[3]
Václav Butta byl majitelem velkoobchodní firmy Ing. Butta a Götzl (roku 1948 znárodněné pod názvem n.p. Technomat, od roku 1988 v likvidaci).[4] Kromě své sběratelské činnosti získal část uměleckořemeslné sbírky z rodinného majetku své ženy Aloisie, rozené Meisslerové (rodina vlastnila až do asanace Starého Města pivovar U Zlaté štiky a od josefinských reforem do r.1866 statek a pivovar Práče). Již ve 30. letech se podílel na činnosti Společnosti sběratelů a přátel umění a na Sdružení přátel Moderní galerie. Jako člen Obchodní živnostenské komory a Kuratoria Uměleckoprůmyslového muzea věnoval v letech 1934 a 1947 UPM významnou sbírku skla.
Butta byl skutečným znalcem umění. Během své dovolené roku 1935 objevil na zámku v Zákupech dosud neznámou pozdně gotickou malbu Bernharda Strigela Ukřižování a upozornil na ni Antonína Matějčka[5] (nyní Národní galerie Praha[6]). Korespondoval si mj. s kunsthistorikem Kroměřížské obrazárny A. Breitenbacherem.[7]
V letech 1941–1948 byla nejcennější část jeho sbírky, čítající kolem 30 obrazů starého nizozemského a českého umění, deponována a vystavena v Národní galerii. Zbylou část sbírky, zejména soudobé umění a umělecké řemeslo, rodina přesunula do svého domu v Ratajích nad Sázavou, aby ji chránila před bombardováním. Od roku 1945 Butta usiloval získat pro sbírku zvláštní ochranu. Díky přímluvě Antonína Matějčka i vedení Národní galerie požívala sbírka poválečný status zvláštní památkové ochrany.[8] Část sbírky zůstala po roce 1948 v Buttově znárodněném podniku Technomat, než se mu po dvou desetiletích podařilo alespoň její část převést do Národní galerie. O zbylou část kolekce, kterou měla rodina ve své vile v Ratajích, přišla v procesu komunistického "omezování a zatlačování vykořisťovatelských tříd" v 50. letech.
V srpnu 1959 byl Václav Butta, tehdy již 71letý a zdravotně postižený po mozkové mrtvici, spolu se svou ženou Aloisií a dcerou Helenou obviněn, že ukrýval svůj movitý majetek před znárodněním a vyhýbal se zaplacení daně 436 600 Kč. Butta ani neměl z čeho tuto tzv. milionářskou daň zaplatit, protože jeho podnik byl znárodněn a jemu jako jediný majetek zbyla sbírka obrazů. Za jeho další provinění byly považovány prodejní a zápůjční smlouvy s různými institucemi. Souběžně s ním byl souzen i ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche, údajně za předražený nákup předmětů z Buttovy sbírky.[9] Butta byl obviněn z "rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a spekulace" a odsouzen k pěti letům vězení nepodmíněně a propadnutí majetku. Jeho manželka dostala trest 3,5 roku a dcera 2,5 roku nepodmíněně. Zároveň dostal jednoroční nepodmíněný trest referent národního výboru Jan Vyčichlo, který údajně Buttu varoval před domovními prohlídkami, a pro tento zvláště společensky závažný zločin si trest odpykal v Jáchymovských uranových dolech.
Václav Butta strávil trest ve vězeňské nemocnici Ministerstva vnitra v Ilavě a roku 1963 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Když se v domácím prostředí částečně zotavil, již roku 1965 nabídl Národní galerii poslední zbylou sochu ze svých sbírek – sádrový originál autoportrétu Josefa Václava Myslbeka, deponovaný u jeho švagrové Jany Buttové.[10] V závěru života Butta ještě usiloval o převod části své sbírky, která byla znárodněna spolu s jeho firmou a zůstala v národním podniku Technomat. Jednalo se o kresbu Jana Zrzavého, obraz Rudolfa Kremličky, obraz Václava Špály a soubor grafických listů Maxe Švabinského (z nich Národní galerie nepřevzala portrét T.G. Masaryka a E. Beneše a ani obraz V. Špály). Zemřel v Praze a byl pohřben do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech[11]
Konfiskované obrazy z Buttovy sbírky byly převedeny do Národní galerie, předměty uměleckého řemesla, jako keramika, sklo a kovy jsou ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V restitučním řízení roku 1993 byla sbírka navrácena dědicům – dceři a vnukovi Václava Butty. Ti se zachovali velkoryse a část sbírky institucím věnovali nebo tam díla ponechali jako dlouhodobou zápůjčku.[12]
Sbírka rodiny Buttových
Těžištěm sbírky byla díla evropského malířství, zejména nizozemské školy 16. a 17. století (Lucas Gassel, Pieter Brueghel ml., Salomon van Ruysdael, Jan Fyt, Joos de Momper), dále Jan Kupecký nebo pozdně gotické české deskové malby. Poradcem při budování Buttovy sbírky 19. století a soudobých malířů byl Antonín Matějček, který který mu dedikoval i výbor svých textů a přednášek z let 1931–1947. Butta získal díla Augusta Piepenhagena (8 obrazů), Rudolfa von Alt nebo Adolfa Kosárka. Z moderních malířů měl kolekci osmi děl Jana Zrzavého (Přítelkyně, Antikrist, Dáma pod závojem, Vdova), 5 obrazů Otakara Kubína a dále díla Maxe Švabinského, Václava Špály, Rudolfa Kremličky nebo Emila Filly,[13] ze zahraničních díla Paula Signaca, Diaze, Bergereta.[8]
Nejcennějším dílem ve sbírce byl obraz Žně Jacopa Bassana, který po konfiskaci převzala Národní galerie a do své pracovny si ho zapůjčil Jaromír Neumann. Rámování děl starých mistrů Butta zadával pražské nebo vídeňské firmě Františka Kračka, který měl původně dílnu v Mnichově a později ve Vídni a rámoval pro Alte Pinakotek a Kunsthistorisches Museum.[10]
Reference
- ↑ a b Matrika narozených, sv. Štěpán 1866-1889, snímek 252 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
- ↑ úmrtní oznámení. S. 9. Národní politika [online]. 1912-01-14 [cit. 2021-05-06]. S. 9. Dostupné online.
- ↑ Matrika oddaných, sv. Jiljí 1913-1925, snímek 77 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
- ↑ Rusinko M, 2018, s. 214
- ↑ Martin Aschenbrenner, Osmdesát let starý příběh obrazu, Zákupský Zpravodaj 24, 2015, s. 12-13
- ↑ Jaroslav Pešina, German Painting of the 15th and 16th Centuries, Artia Praha 1962, č. 38-40
- ↑ Lubomír Slavíček, Uměleckohistorický listář Antonína Breitenbachera, Opuscula Historiae Artium 44, 2000, s. 93-94
- ↑ a b Rusinko M, 2018, s. 67
- ↑ Rusinko M, 2018, s. 209
- ↑ a b Rusinko M, 2018, s. 213
- ↑ Olšanské hřbitovy: oddělení 31, část 2ob, hrob č. 245uh.
- ↑ Rusinko M, 2018, s. 212
- ↑ Rusinko M, 2018, s. 205
Literatura
- Marcela Rusinko, Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948–1965, MUNI a P&B Publishing, Brno 2018, ISBN 978-80-7485-157-5
- Vít Vlnas a kol., Sobě ke cti, umění ke slávě: Čtyři století uměleckého sběratelství v českých zemích, Západočeská galerie v Plzni, B&P Publishing, 2019, ISBN 978-80-7485-197-1 (B&P), ISBN 978-80-88027-35-5 (ZPG)
- Marcela Rusinko, Státem vedené soudní procesy závěru padesátých let a soukromé umělecké sběratelství v komunistickém Československu: Jaroslav Borovička a Václav Butta. In: Bartlová, Milena. Co bylo Československo? Kulturní konstrukce státní identity. 1. vyd. Praha: UMPRUM, 2017. s. 226–235. ISBN 978-80-87989-23-4
- Marcela Chmelařová, Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948–1965, disertační práce, FF MUNI Brno 2016
- Jaroslav Anděl, Karel Miler, Vít Havránek, Naďa Řeháková, Sběratelé moderního umění I. 1900–1996, Národní galerie v Praze, 1996, ISBN 80-7035-102-0
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Butta na Wikimedia Commons
- Václav Butta v informačním systému abART
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“