Václav Deyl

Václav Deyl
Narození25. března 1905
Třesovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. února 1982 (ve věku 76 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánínovinář a spisovatel
RodičeVáclav Deyl
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Václav Deyl (25. března 1905, Třesovice – 19. února 1982, Praha) byl český spisovatel knih pro děti a mládež, publicista, voják z povolání.

Život

Václav Deyl se narodil v Třesovicích u Hradce Králové v učitelské rodině. Učitelem byl jeho otec Václav Deyl st. i děd.[p. 1] Václav Deyl byl pokřtěn, ale z římskokatolické církve vystoupil v roce 1920.[1] Maturoval na reálce v Hradci Králové v roce 1922 a ve studiu pokračoval na Vojenské akademii v Hranicích, kde patřil mezi nejlepší studenty.[p. 2] V roce 1924 byl vyřazen jako poručík a stal se vojákem z povolání; dále studoval na Vysoké škole válečné v Praze (do 1. 10. 1934 Válečná škola).[2]

Oženil se v říjnu 1932 s Augustinou Chundelákovou, úřednicí pocházející z Lysé nad Labem, tč. pracující v Pardubicích.[3][p. 3] V tom samém roce dosáhl hodnosti kapitána.[4]

Do roku 1938 pracoval Václav Deyl na Generálním štábu československé armády. Za okupace působil v civilním sektoru (Ministerstvo veřejných prací a Ústav hydrologický a hydrotechnický).

Po osvobození byl zaměstnán ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky[5] a od roku 1950 do roku 1960 v různých vojenských útvarech; v roce 1960 odešel do výslužby. V roce 1965 připomněly Literární noviny spisovatelovy šedesátiny.[6]

O soukromém životě Václava Deyla (rodina, děti) se nepodařilo dohledat spolehlivé informace (s výjimkou data sňatku výše). Zemřel 19. února 1982 v Praze.

Dílo

Příspěvky do časopisů a deníků

Václav Deyl přispíval do řady časopisů a deníků:

  • Pod pseudonymem Lev Vladyka psal v letech 1927–1933 do Humoristických listů,[7] Lidových Novin,[8] a Národních listů[9].
  • V předválečném odborném armádním tisku se objevují jeho příspěvky z oblasti vojenství, podepsané vlastním jménem a hodností.[10]
  • Vlastním jménem podepisoval také Václav Deyl v letech Protektorátu své příspěvky humorného charakteru do týdeníku Pestrý týden[11] a dalších periodik.


Knižní tvorba

Do roku 1943, kdy vydal první dětskou knihu, (ale i později) vydával Václav Deyl knihy naučného nebo učebnicového charakteru.[12] Z doby jeho působení v Ústavu hydrologickém a hydrotechnickém pochází odborná publikace o činnosti tohoto ústavu v roce 1942.[13]

Knihy pro děti a mládež

Knihy pro děti a cestopisné a životopisné romány pro mládež vydával Václav Deyl od roku 1943, např.:

  • Pohádky perníkového dědka (il. Otakar Mrkvička, vydal Karel Červenka, Praha, 1943); kniha byla přijata kritikou vcelku příznivě, i když s mírnými výhradami.[14]
  • Příběhy z Medové stráně (il. Vojtěch Kubašta, vydal Vyšehrad, Praha, 1943)
  • Divočina. Povídky z přírody (il. Vladimír Kovářík, vydalo Doleželovo nakladatelství, Červený Kostelec, 1943), jde o cyklus sedmi próz určených i dospělým: Zorčin návrat, Potměšilý lovec, Pod Šibeňákem, Tulačka, Škaredý samotář, Tonda, Ztracená ves)
  • Vlk Rahú (příběh z doby kamenné, il. Otakar Mrkvička, vydal Karel Červenka, Praha, 1944)
  • Přes moře a hory (příběh českého dobrodruha a kartografa ze 17. století Augustina Heřmana, il. Karel Pekárek, mapy Jan Novotný, Doležalovo nakladatelství, Červený Kostelec, 1945)
  • Lovec života (Osudy Alberto Vojtěcha Friče, il. Jan Hladík, Mladá fronta, Praha, 1954)

Příběhy z Medové stráně

Příběhy z Medové stráně jsou nejúspěšnější (a podle názoru odborníků i nejkvalitnější) pohádkovou knihou Václava Deyla.[15] K popularitě knihy přispěly i půvabné ilustrace Vojtěcha Kubašty. S nimi vydává nakladatelství Vyšehrad Příběhy z Medové stráně opakovaně, od prvního vydání v roce 1943 do současnosti. Podle námětu knihy Příběhy z Medové stráně vyrobila Československá televize v roce 1974 sedmidílný Večerníček.[16]

Obsah knihy Příběhy z medové stráně

V prvním díle Veselé dobrodružství se na Medové stráni objeví králík Stříbrný nosík, který utekl z králíkárny a kterého pronásledují psi Hurda a Rámus. Zachrání ho hlemýžď Pižla, moudrá želva Veruna a ostatní zvířátka, která zde žijí. Stříbrný nosík se na stráni usadí, seznámí se s králičí slečnou Mikulkou. Po překážkách a dobrodružstvích se s Mikulkou ožení.

Ve druhém díle Daleká výprava vyleze hlemýžď Pižla omylem na nohy čápa Babiráda, který s ním odletí do hnízda, k čápatům Kuklíkovi a Puklíkovi. Po cestě domů překoná Pižla mnoho překážek; nakonec se šťastně dostane na Medovou stráň i s novým přítelem z cest, pavoukem Kratiknotem.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Otec Václav Deyl starší (1878–1961) byl kronikářem a přispíval do tisku fejetony a do rozhlasových relací. Spolupracoval s redakční radou časopisu Hradecký kraj. Viz Průvodce po osobních a rodinných fondech Státního okresního archivu Hradec Králové, Václav Deyl[1] Archivováno 9. 3. 2015 na Wayback Machine.
  2. ↑ Periodikum Štít z 21.8.1924, s.6 informuje o vyřazení poručíka Václava Deyla jako jednoho ze sedmi nejlepších studentů Akademie (dostupné online v NK ČR)
  3. ↑ Občanský sňatek na okresním úřadě Pardubice. Přesné datum v tisku neuvedeno.

Reference

  1. ↑ Matrika narozených, Třešovice 1852-1908, s. 171 [2][nedostupný zdroj]
  2. ↑ Eduard Stehlík, Srdce armády, MO ČR 2009, s.26 (pdf s.22)[3] Archivováno 31. 12. 2016 na Wayback Machine.
  3. ↑ Oznámení o sňatku: Východočeský republikán, 28.10.1932, s.2 a Východ, 10.6.1932, s.9 (dostupné online v NK ČR)
  4. ↑ Národní listy, 25.10.1932, s.4, "železniční vojsko na kapitány"[4]
  5. ↑ Archiv Kanceláře prezidenta republiky, protokol T, č.920/1949 a č, 2124/1954[5]
  6. ↑ Literární noviny 9/1965, s.12, Dny a lidé[6]
  7. ↑ Např. Humoristické listy 4.4.1930, s. 213 (dostupné online v NK ČR)
  8. ↑ Např. Lidové noviny 28.3.1933, s.1[7]
  9. ↑ Např. Národní listy 27.5.1928, Literární příloha, s.11[8]
  10. ↑ Vojenské rozhledy 1935, 1936 a 1937[9]
  11. ↑ Např. Pestrý týden, 30.12.1944, s.6, Hýkal a hejno rejnoků[10] Archivováno 9. 10. 2015 na Wayback Machine.
  12. ↑ Např. Účetnictví našich spolků, 1929[11]
  13. ↑ Národní technická knihovna, katalog: Václav Deyl, Die Tätigkeit der Anstalten für Hydrologie und Hydrotechnik im Jahre 1942 : činnost Ústavu hydrologického a hydrotechnického v roce 1942[12]
  14. ↑ Lidové noviny, 3.4.1944, s. 3, Slibné pohádky[13]
  15. ↑ Luisa Nováková: Proměny české pohádky, kapitola Rozmanitost rozsáhlých pohádkových próz, s.110-114, vydal SČNK 2009[14] Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
  16. ↑ Česká televize, informace o večerníčku Příběhy z medové stráně[15]

Literatura

  • Benýšková, Jarmila - Vích, František: Literární Hradec Králové, slovníková příručka. (Hradec Králové : Okresní knihovna Hradec Králové, 1994.)

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“