Václav Girsa (lékař)

MUDr. Václav Girsa
MUDr. Václav Girsa (okolo roku 1925)
Předseda Svazu československých spolků na Rusi
Ve funkci: 1917 – 1918
Předchůdce	Josef Dürich
Nástupce	funkce zanikla
1. náměstek ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše
Ve funkci: 1921 – 1926
Předchůdce	?
Nástupce	?
Čs. velvyslanec v Polsku
Ve funkci: 1927 – 1935
Předchůdce	Robert Flieder
Nástupce	Jaromír Smutný
Čs. velvyslanec v Jugoslávii
Ve funkci: 1935 – 1938
Předchůdce	Pavel Wellner
Nástupce	Jaroslav Lípa
Narození	28. listopadu 1875 Šepetovka Ruské impérium Ruské impérium
Úmrtí	23. června 1954 (ve věku 78 let) Praha
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Choť	Berta Girsová, roz. Reinsbergová
Příbuzní	Josef Reinsberg (tchán) Václav Girsa (vnuk)
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	lékař, diplomat
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Girsa (28. listopadu 1875 Šepetovka – 23. června 1954 Praha) byl český lékař, chirurg, československý legionář a diplomat dlouhodobě žijící a působící v Ruském impériu, později 1. československý velvyslanec v Polsku a Jugoslávii, významný člen tzv. Prvního a Druhého československého odboje. Po roce 1915 se mj. jako člen Svazu československých spolků na Rusi se zasadil o vznik československých legií^[1] v Rusku a stal jedním z nejdůležitějších zdejších spolupracovníků skupiny okolo Tomáše Garrigue Masaryka, která usilovala o vznik samostatného Československa.

Narodil se ve městě Šepetovka na střední Ukrajině do rodiny Volyňských Čechů. Jeho starší bratr Josef byl rovněž pozdějším československým diplomatem. Absolvoval reálné gymnázium v Kamenci Podolském a následně českou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po promoci roku 1900 působil v Praze, roku 1903 byl jeho diplom nostrifikován pro lékařskou praxi v Rusku, Girsa se poté přesunul do Kyjeva, kde začal působit v Zemské carské nemocnici. Posléze zde dosáhl funkce primáře. Oženil se s Bertou Reinsbergovou, dcerou lékaře Josefa Reinsberga.

Girsa se jakožto český vlastenec rovněž zapojil do života a struktur české komunity v Kyjevě. Poté, co roku 1914 vyhlásilo Rusko válku Rakousku-Uhersku, v reakci na jeho napadení Srbska, došlo v Petrohradu 6. srpna ke vzniku Komitétu pro pomoc obětem války, jehož členem byl Giska zvolen, předsedou se pak stal Bohumil Čermák. Spolek zaměřený primárně na pomoc rakousko-uherské armády v ruském zajetí začal zároveň provádět přípravy na formování jednotek Čechů a Slováků bojujících za vznik vlastního národního státu. Následná koordinace s dalšími krajanskými centry zajistila vznik České družiny, dobrovolnického praporu českých a slovenských vojáků v ruské armádě. Girsa v kyjevské nemocnici zřídil speciální oddělení pro české a slovenské dobrovolníky v ruské armádě, roku 1916 jej rozšířil i pro potřebu českých a slovenských zajatců.

Roku 1915 byl organizován ve Svazu československých spolků na Rusi mající za cíl sjednotit české a slovenské krajany v Rusku v podpoře aktivit exilové skupiny Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika zasazujících se o vznik samostatného Československa, koordinoval krajanská centra v Petrohradě, Moskvě, Varšavě a Kyjevě. Spolek zároveň začal vydávat vlastní časopis Čechoslovák, jehož vydavatelem a redaktorem byl Bohumil Čermák, v listu působil mj. též novinář a pozdější diplomat Bohdan Pavlů a historik Jiří Klecanda. Časopis publikoval také texty a jazykové příručky určené Čechům a Slovákům v ruském zajetí. Girsa byl spolu s Čermákem, Klecandou a Pavlů stoupencem tzv. petrohradského ideového směru, který odmítal panslavistické myšlenky a nechtěl se s podporou při vzniku státu opírat o politicky nestabilní carské Rusko, které se s pokračující válkou navíc začínalo hospodářsky hroutit. V tomto ohledu se rozcházel s pojetím Josefa Düricha, poslance Říšské rady a ústřední postavy československé komunity v Kyjevě.

Roku 1915 byl pak Masarykem, Benešem a Štefánikem pro koordinaci krajanských center ustanoven Český komitét zahraniční.14. listopadu 1915 pak komitét vydal veřejné prohlášení, v němž formuloval svou snahu o založení samostatného československého státu. Z Českého komitétu zahraničního se následně utvořila Československá národní rada, jejímž místopředsedou se roku 1916 stal Josef Dürich, po jednání s carem Mikulášem II. pak došlo ke zřízení československých legií.

Dürich se nicméně v dubnu 1916 stal předsedou Svazu československých spolků na Rusi a hlavní aktivity spolku se přesunuly do Kyjeva. Po komplikovaných okolnostech přerušení spolupráce Masarykovy skupiny s Dürichem se Girsa stal důležitou postavou československých osamostatňovacích snah v Rusku. Úzce spolupracoval s Masarykem, který se po únorové revoluci 1917 přesunul do Petrohradu a zůstal zde až do podzimu téhož roku. Roku 1917 byl Girsa zvolen předsedou Svazu československých spolků na Rusi předsedou Odbočky Národní rady československé v Rusku. V listopadu 1917 proběhl v Ruském impériu socialistický převrat a vládu nad zemí přebrala komunistická vláda v Moskvě. V březnu 1918 se do Moskvy Girsa spolu s členy ONRČ přesunul, aby po uzavření separátního míru v Brestu-Litevském jednal se sovětskou vládou o odchodu bojujících Čechů a Slováků z Ruska do Francie. Po selhání těchto jednání pak na základě osobního pověření od Masaryka odcestoval s jednotkami pod velením generála M. K. Diterichse do Vladivostoku, aby zde ve spolupráci s V. Houskou a Vladimírem Hurbanem připravil půdu pro evakuační plán jednotek do vlasti námořní cestou. Vojska československých legií pak byla pro návrat do vlasti podstoupit tzv. Sibiřskou anabázi a vrátit se do posléze vzniknuvšího Československa přes Vladivostok a následně mořskou cestou kolem Asie do Evropy. Girsa byl ve Vladivostoku klíčovou postavou pro organizaci a řízení ústupu. V listopadu 1919 byl po odvolání Bohdana Pavlů na Sibiř pověřen zastupováním československé vlády v Rusku.

Do Československa se Girsa vrátil s jedním z posledních legionářských transportů v listopadu 1920. Posléze se stal kariérním diplomatem při rezortu ministerstva zahraničních věcí ČSR. V letech 1921 až 1926 působil jako náměstek ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše. V roce 1927 přijal místo vyslance ve Varšavě s rozšířenou akreditací pro Lotyšsko a Estonsko, kde se vymezoval proti autoritářskému režimu Jósefa Piłsudského. V letech 1935 až 1938 zastával post velvyslance v Bělehradu, kde udržoval kontakty s demokratickou opozicí. Následně odešel do penze.

Po okupaci Československa nacistickým Německem 15. března 1939 a posléze vypuknuvší druhé světové války se Václav Girsa zapojil do aktivit protinacistického odboje. Spoluzakládal ilegální Politické ústředí, byl gestapem zatčen, ale posléze pro nedostatek důkazů propuštěn.

Václav Girsa zemřel 23. června 1954 v Praze ve věku 78 let. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Jeho vnukem je Václav Girsa, pražský architekt a památkář.

• GALANDAUER J. a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993.
• KUDELA J., B. Č. Předseda československé revoluční organisace v Rusku, 1930.

• Publikace o B. Čermákovi
• Biografický slovník