Václav Příhoda

Václav Příhoda (7. září 1889 Sány – 18. listopadu 1979 Praha) byl český pedagog zabývající se didaktikou a psychologií. Jeho působení rozšířilo možnosti české pedagogiky do světových dimenzí a prohloubilo podvědomí o potřebě školské racionalizace a nutnosti učinit pedagogiku exaktnější a vědečtější.[1]

Životopis

Život

Narodil se v Sánech u Poděbrad do početné učitelské rodiny. V útlém věku přišel o matku a v témže roce, kdy se jeho otec znovu oženil, začal navštěvovat obecnou školu – zpočátku pod učitelským vedením svého otce samého, později pak u profesora Josefa Vosáhla, mladého pokrokového učitele, kterého Příhoda velmi obdivoval a jehož působení mělo velký vliv na Příhodovo pozdější působení.[2]

V roce 1901 zahájil studium gymnázia v Kolíně, které z důvodu stěhování do Prahy úspěšně dokončil v roce 1909 na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Tentýž rok zahájil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy studium psychologie, pedagogiky, noetiky a jeho oblíbené filologie němčiny a francouzštiny.  

V roce 1911 prodělal tuberkulózu, která byla pro jeho nevlastní matku a řadu sourozenců smrtící. Během náročné léčby však nadále pokračoval ve studiu, díky kterému byl od roku 1914 oprávněn učit francouzštinu a němčinu na středních školách. Učitelskou kariéru zahájil na pražském gymnáziu ve Slovenské ulici a Poté učil na středních školách v České Třebové, Kladně a Praze.

V roce 1918 se oženil s Julií Kadrmanovou, která však v roce 1922 zemřela na leukemii. Po její smrti odjel Příhoda do USA, aby prohloubil své znalosti o experimentální pedagogice na chicagské univerzitě a během tohoto pobytu se stihl podruhé oženit s Američankou Melisou Clarkovou.[2]

Kariéra

Z počátku své kariéry se věnoval filozofii, avšak po vzniku Československa se zaměřil na reformy československého školství. Tyto reformy podpořil svým pedagogicko-psychologickým dílem Psychologický výběr ve výchově zaměřeným zejména na organizaci a obsah střední školy nazývané komenium. Na doporučení Otokara Chlupa se orientoval zejména na oblast experimentální pedagogiky, díky níž prokázal ověřitelnost pedagogických jevů a dokazatelnost soudů o nich. I později používal vědecké metody umožňující pedagogické a psychologické jevy měřit, ověřovat a dokazovat.[3]

Za svůj život podnikl několik cest do USA. Cílem těchto cest bylo studium na pedagogických fakultách amerických univerzit a sběr zkušeností od předních filozofů a psychologů jako byl například John Dewey nebo Edward Thorndike.[1]

V roce 1924, kdy působil v USA, byl vyzván k návratu do Česka, aby habilitoval na Univerzitě Karlově; docenturu získal po obhájení spisu Psychologie a hygiena zkoušky. Profesorem byl jmenován v říjnu 1945.

Kromě Univerzity Karlovy působil na vysoké škole studií pedagogických, kde studenty seznamoval s doposud neznámými pohledy na pedagogiku a s možnostmi jejího zkoumání. Tímto vychoval generaci nově myslících učitelů a zapříčinil větší zájem o pedagogickou profesi a svým dílem posílil zvědečtění této profese.

V letech 1928–1929 byl pověřen vedením nově vzniklé Reformní komise, která měla připravit školskou reformu. V reformě se promítly jeho zkušenosti ze zahraničí, a tak v jeho Organizačním a učebním plánu reformních škol můžeme najít prvky amerických, švýcarských, německých i francouzských škol.

V roce 1945 se stal generálním inspektorem všech škol na ministerstvu školství, Avšak po roce 1948 mu byla znemožněna další pedagogická činnost. Proto se rozhodl věnovat plně psychologii. Své úsilí zúročil v roce 1956, kdy vydal Úvod do pedagogické psychologie. Tento učební text se postupem času rozrostl do podoby čtyřsvazkového díla Ontogeneze lidské psychiky.

Za své zásluhy o rozvoj pedagogiky a psychologie obdržel v roce 1966 medaili Jana Amose Komenského za celoživotní práci a v roce 1969 Řád republiky ke svým osmdesátinám.

Základní myšlenky v úsilí o racionalizaci školského systému

Před Příhodovým nástupem bylo české školství ovlivňováno dvěma přístupy:

  • Tradičně didaktickým
  • Romanticko-reformním reprezentovaným tvůrčími učiteli.[1]

Mezi tyto novodobé učitele patřil kromě Příhody i například J. Uher.

Ač měli oba pedagogové stejný cíl, jejich názory se v mnohém lišily. Uhrův plán byl zaměřený hlavně na vnitřní obsahovou reformu a vycházel z již stávajícího stavu. Příhoda byl v tomto velmi radikální a za tento nekompromisní radikalismus měl řadu odpůrců, kteří pro jeho novodobé názory neměli pochopení a přistupovali k němu s určitou nedůvěrou a skepsí.[1] Valná většina však brala jeho nově vypracovaný návrh jednotné diferencované a pracovní školy, který byl v roce 1928 poprvé zveřejněn, velmi pozitivně.[4]

Základní myšlenky, které se promítaly v Příhodově úsilí o racionalizaci školského systému, jsou:

  • Škola má být jednotná, vnitřně diferencovaná
  • Školský systém má být elektivní, tj. žák si vybírá z řady volitelných předmětů
  • Žák má získávat vědomosti na základě vlastních zkušeností
  • Moderní škola nemůže stanovovat žákům stejný cíl a osnovy, neboť je nutné uplatňovat diferenciaci k inteligenci žáků
  • Učení má být individuální – žák si sám rozvrhne svou práci a výsledky konzultuje se spolužáky
  • Ve školách mají vznikat pracovní družstva, ve kterých žáci rozvíjí své sociální zkušenosti[4]

Konec života

Zemřel roku 1979 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo

Nejvýznamnějším dílem se stala Racionalisace školství, funkcionální organizace školské soustavy (1930). Hlavní myšlenky díla odkazují na:

  • Aktivitu žáků
  • Individuální učení
  • Kolektivní výchovu
  • Aktivní činnostní přístup upřednostněným před verbálním učením
  • Koedukaci
  • Potlačení diferenciace
  • Jednotné školy

Další možná díla:

  • Psychologický výběr ve výchově (1925)
  • Vědecká příprava učitelstva (1937)
  • Idea vysokého učení (1945)
  • Úvod do pedagogické psychologie (1954)
  • Ontogeneze lidské psychiky I.-IV. (1956-1974)

Reference

  1. ↑ a b c d CIPRO, Miroslav. Historické promluvy: Vzpomínka na Václava Příhodu. Pedagogická orientace [online]. [cit. 2021-11-29]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b ŽIŽKOVÁ, Eva; DAUBNER, Juraj. Václav Příhoda (1889-1979). Praha: Ústav školských informací, 1990. 
  3. ↑ Václav Příhoda [online]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 2018-10-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b URBANOVSKÁ, Eva. České pokusné školy 30. let podle návrhu Václava Příhody. Pedagogická Orientace, 6, 18-24.. Pedagogická orientace. 2018, s. 18–24. 

Externí odkazy