Václav Vlček (spisovatel)

Václav Vlček
Václav Vlček (1881)
Václav Vlček (1881)
Narození1. září 1839
Střechov nad Sázavou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí17. srpna 1908 (ve věku 68 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíkardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povolánínovinář, dramatik, publicista, politik
VzděláníBudeč (škola), Karlo-Ferdinandova univerzita
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Vlček (1. září 1839 Střechov nad Sázavou[1]17. srpna 1908 Královské Vinohrady[2]) byl český spisovatel, novinář, dramatik a básník. Od roku 1870 do konce života redigoval revui Osvěta, v níž publikoval množství literárních prací a populárně vědeckých článků více než stovky významných i začínajících českých autorů; časopis byl velmi oceňovaný a oblíbený ve vlasteneckých kruzích. Ve vlastní tvorbě se soustředil na povídky, romány a dramata čerpající z historie i současných námětů. Psal idealizovaným realistickým stylem, snažil se o kultivování vkusu a pozvednutí morálky čtenářů v národním duchu. Na jeho historické povídky navázali Václav Beneš Třebízský a Alois Jirásek.

Život

Václav Vlček se narodil 1. září 1839 ve Střechově u Kácova v rodině sedláka jako nejmladší z osmi dětí. Roku 1851 odešel do Prahy na Amerlingovu Budeč, odkud o rok později přestoupil na akademické gymnázium.[3] Vystudoval filologii a roku 1863 přijal místo jako suplent — nejprve na pražském akademickém gymnáziu a o dva roky později v Českých Budějovicích.[4] Tam se ihned zapojil do kulturního života. 15. října 1865 se stal členem Besedy a postavil se do čela divadelních ochotníků, se kterými uspořádal 26. prosince dvě představení — Žena panovnice a První den po svatbě. Když se roku 1867 vrátily české korunovační klenoty z Vídně (kde byly uschovány po dobu prusko-rakouské války) do Prahy, vystoupil Vlček při té příležitosti s projevem na slavnostní akademii.[5]

Vlčkovým hlavním zájmem ale byla literatura. Aby se jí mohl věnovat, opustil v prosinci 1867 k velké lítosti místní kulturní veřejnosti České Budějovice (s občany se rozloučil na slavnostním večeru)[6] a odebral se do Prahy, kde vstoupil do redakce Národních listů a časopisu Hlas. Přispíval do dvanácti časopisů a samostatně publikoval historické povídky a dramata (viz Dílo).[4]

Roku 1871 začal vydávat revui Osvěta. Byl to odvážný čin — pod stejným názvem vydával časopis krátce předtím i Ferdinand Schulz, ale musel se vzdát pro nedostatek odběratelů.[7] Ani Vlčkovy začátky nebyly jednoduché; například podle Josefa Durdíka obsahovalo první číslo příliš mnoho beletrie a málo odborných článků na výši doby. Vlček se ale snažil oslovit co nejširší veřejnost, což vyžadovalo vhodně spojit poučné s aktuálním a zábavným. Smyslem časopisu mělo být, přiblížit čtenářům různé vědecké obory (např. literární historie, biologie, slavistika, lingvistika) a umělecké proudy, přičemž nejvýrazněji byl zastoupen starý idealistický směr. Politicky propagoval práva Českého království a slovanskou vzájemnost.[4] Redaktorovy organizátorské schopnosti a jeho talent pro vyhledávání kvalitních spolupracovníků ale nakonec slavily úspěch. V osmém ročníku se již Osvětě dostalo širokého uznání. Předplatné tohoto časopisu se stalo projevem vlastenectví a k významným abonentům patřily čtenářské a osvětové spolky na venkově.[7] V polovině roku 1884 napočítal recenzent, že Osvěta dosud otiskla práce 192 autorů.[8] V jubilejním 25. ročníku (1895) podepsalo 133 spisovatelů uznání, že tento časopis vykonal velké kulturní a vlastenecké dílo ve směru obrany národního sebezachování. Do ostrých stranických sporů se nezapojoval.[4]

Vlček byl rovněž veřejně činný. Určitou dobu byl členem zastupitelstva a městské rady (ve funkci výběrčího potravní daně), zastával funkci jednatele Svatoboru a předsedy literárního odboru Umělecké besedy.[9] Vystupoval s veřejnými projevy, např. r. 1874 na slavnosti V. Kl. Klicpery v Chlumci (1874) a J. E. Vocela v Kutné Hoře (1876); promluvil rovněž na pohřbech Vítězslava Hálka a Václava Beneše Třebízského.[10]

Redaktorem Osvěty zůstal Vlček do konce života.

Rodina a úmrtí

Roku 1868 se výhodně oženil a s manželkou Annou, rozenou Kurzovou, vychoval čtyři děti (dcera Ludmila * 1869, synové Bohuslav * 1875, Vladimír * 1878 a Milan * 1879). Jako majitel domu a vydavatel časopisu byl Vlček zdatným podnikatelem. Rodina roku 1881 zakoupila novorenesanční vilu čp. 125 se zahradou na Vinohradech[11], kterou Vlček podle svého časopisu pojmenoval Vila Osvěta. Větší část domu pronajímal. V podnájmu u něj v letech 1886-1889 bydlel pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk s rodinou, 14. září 1886 se tam narodil Jan Masaryk. Jejich vztahy narušil spor o pravost rukopisů, a pravděpodobně také vliv prostředí.[12]

V posledních letech Vlček trpěl kornatěním tepen, které postupně zasáhlo srdce a znemožňovalo mu pohyb. Dostal také šedý zákal, v jehož důsledku téměř oslepl.[13] Zemřel ve své vile Osvěta na Královských Vinohradech 17. srpna 1908,[3] pohřben byl na Vinohradském hřbitově.[9]

Dílo

Vlčkovou první publikovanou prací byla alegorie o ptačí válce z roku 1859 v Humoristických listech, v níž mnozí viděli narážku na nedávné boje s Itálií. Před hrozícím postihem ho zachránil jeho učitel, farář Václav Štulc.[3] Následujícího roku vydal v témže časopise povídku Dvoje polití, oceněnou Vilímkovou cenou.[4]

Později přispíval do řady časopisů. Byl autorem básní, povídek, románů a dramat.[13] Knižně vyšly jeho práce:[14]

  • Po půlnoci (1863), první samostatně vydaný román. Námět čerpá z bitvy u Kolína (1757); název naznačuje, že pruskou porážkou skončila doba nejtěžšího útlaku českého národa.[4]
  • Eliška Přemyslovna (1866), truchlohra v pěti jednáních
  • Jan Pašek z Vratu : Obraz dějin českých věku šestnáctého (1867)
  • Milada (1869), truchlohra v pěti jednáních z doby útisku Jednoty bratrské za krále Vladislava Jagellonského. Hlavní hrdinka ze zoufalství zabije pronásledovatele (Albrechta z Kolovrat) a je popravena; činem vzbudila opovržení jak u nepřátel, tak i ve vlastních řadách, protože se tím zpronevěřila bratrské zásadě nenásilí.[15]
  • Paní Lichnická : Pověst z počátku XVI. století (1870)
  • Poslání Pražanům a tolikéž jiným měštěnínům českého jazyka (1872)
  • Jan Švehla (1873), povídka o nelítostném husitském bojovníkovi, kterého láska k dívce přesvědčila o nesmyslnosti válčení a přivedla ho k učení Chelčického; spolubojovníci ale jeho názorovou změnu nepochopili a zabili ho jako zrádce. Autor zde ilustruje přechod od husitství k Jednotě bratrské.[15]
  • O nynějších poměrech českých : desatero kapitol lidu českému (1875)
  • Věnec vavřínový (1877), podle Fr. Zákrejse jeden ze dvou jeho stěžejních románů (vedle Zlata v ohni)[16]
  • Lipany (1881), truchlohra v pěti jednáních
  • Zlato v ohni (1882), román z prusko-rakouské války[17]
  • Dalibor (1888), historický román
  • Povodeň (1891), truchlohra v pěti jednáních, podle vlastního románu Samohradův[18]
  • Černé jezero : Román mladého srdce (1893). Projevuje zde lásku k Šumavě, kterou poznal během letních pobytů.[19]
  • Druhové z mládí (1907), román
  • Sněhy a ledy : drobné příběhy a velké otázky (1908), vzpomínky

Jako spisovatel byl řazen mezi realisty, ale realita v jeho dílech byla idealizovaná. Měl smysl pro detail; navštěvoval místa děje svých prací, aby co nejlépe zapadla do skutečného prostředí. V důsledku toho ale byly také jeho práce objemné a někdy rozvláčné,[16] což se vytýkalo například románu Senohrady.[10] V některých historických pracích se nechával unášet fantazií na úkor pravdivosti podání.[13]

Po roce 1860 obnovil upadající zájem čtenářů o historickou prózu. Na jeho dílo pak navázal například Václav Beneš Třebízský nebo Alois Jirásek.[20]

Vliv na něj měli Charles Dickens a Ivan Sergejevič Turgeněv,[16] z českých autorů pak v mládí Vítězslav Hálek a Jan Neruda.[13] Myšlenkově spřízněný byl i s Karolinou Světlou.[19]

Současníci uznávali Vlčka především pro jeho odvahu, vytrvalost a cílevědomé úsilí, které projevil při založení a řízení časopisu Osvěta.[21] Kolem něj shromáždil elitní sbor literátů a vědců[19] a zejména v prvních 25 ročnících zajistil jeho vysokou úroveň.[21]

Vlček byl věrný svým ideálům a zásadám, kde na prvním místě stála „starovlastenecká“ láska k vlasti a národu.[19] Jeho hlavní snahou bylo povznesení českého písemnictví, zušlechtění vkusu, rozkvět jazyka.[20] Politicky byl mírně konzervativní, za národní zlo pokládal nejednotnost a nedostatek snahy o sjednocení Slovanstva.[21]

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Kácov
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c † Spisovatel český, redaktor „Osvěty“ Vácslav Vlček. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 5. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  4. a b c d e f VOBORNÍK, Jan. Vlček Václav. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26. S. 817–819.
  5. L. V. Václav Vlček. Budivoj. 1889-08-29, roč. 25, čís. 69, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  6. Odjezd prof. V. Vlčka. Budivoj. 1867-12-19, roč. 3, čís. 101, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  7. a b Osiřelá »Osvěta«. Národní listy. 1908-09-04, roč. 48, čís. 244, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  8. G. H. O Vlčkově »Osvětě«. Ohlas od Nežárky. 1884-07-12, roč. 14, čís. 28, s. 254. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  9. a b Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 7. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  10. a b L. V. Václav Vlček. Budivoj. 1889-09-01, roč. 25, čís. 70, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  11. Policejní přihláška rodiny>
  12. Jan HERBEN: Skizzář k Masarykovu životopisu, Praha 1930, s. 81-82 píše o páchnoucím potoku Botiči. dostupné online
  13. a b c d Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  14. Podle seznamu prací v NK ČR
  15. a b Spisy Vácslava Vlčka. Ženské listy. 1875-11-01, roč. 3, čís. 11, s. 175. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  16. a b c ZÁKREJS, František. Dva stěžejní romány od Vácsl. Vlčka. Světozor. 1886-01-08, roč. 20, čís. 5, s. 75. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  17. Obzor literární. Obzor. 1883-11-05, roč. 6, čís. 19, s. 317. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 
  18. online
  19. a b c d K čtyřicetiletému jubileu. Světozor. 1899-01-13, roč. 33, čís. 10, s. 117. Dostupné online [cit. 2011-02-25]. 
  20. a b Václav Vlček. Zlatá Praha. 1886-01-08, roč. 3, čís. 4, s. 62. Dostupné online [cit. 2011-02-25]. 
  21. a b c SEKANINA, František. Památce † Vácslava Vlčka. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25]. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Habsburg Monarchy.svg

↑ Civil flag or Landesfarben of the Habsburg monarchy (1700-1806)
↑ Merchant ensign of the Habsburg monarchy (from 1730 to 1750)
↑ Flag of the Austrian Empire (1804-1867)
↑ Civil flag used in Cisleithania part of Austria-Hungary (1867-1918)
House colours of the House of Habsburg
Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Jan Vilímek - Václav Vlček HL.jpg
Václav Vlček (1839-1908), český spisovatel, dlouholetý redaktor časopisu Osvěta.