Válka Vilémovců

Válka Vilémovců
Trvání882–884
MístoVýchodní marka
Příčinyboj o vládu ve Východní marce
VýsledekUzavření míru na Monte Comianu nedaleko Tullnu
Strany
Velkomoravská říšeVýchodofranská říše
Velitelé
Svatopluk I.
Aribo Rakouský		Arnulf Korutanský
Engilšalk II.
Síla
30 000 tisíc vojáků[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka Vilémovců byla válkou, která se odehrála na území Východní marky v letech 882 až 884.[2] Zpočátku se jednalo o povstání synů markrabat Viléma II. a Engilšalka I., vedených Engilšalkem II. proti markraběti Aribovi Rakouskému, které přerostlo ve válku velkomoravského knížete Svatopluka I. proti východofranskému králi Arnulfovi Korutanskému.[1] Vilémovci byli potomci Viléma I., otce obou pozdějších markrabat.

Po smrti markrabat Engilšalka I. a Viléma se synové Engilšalk II., Werinhar, Megingoz a Paba nedokázali dohodnout na nástupnictví, a tak vládu ve Východní marce získal jejich strýc Aribo, s čímž se synové nedokázali vyrovnat. Po smrti Ludvíka Mladšího vyvolali povstání, během něhož chtěli Ariba svrhnout a zmocnit se vlády. Aribo před nimi se svým synem Isanrikem uprchl na Velkou Moravu, kde požádal knížete Svatopluka o pomoc. Svatopluk jeho žádosti vyhověl[pozn. 1], a aby se ujistil, že to není od Ariba léčka, jeho syna Izanrika ponechal na Moravě jako rukojmího.[1] Aribo získal také podporu císaře Karla III., ​​který potvrdil platnost jeho nástupnictví v markrabství, do něhož ho jmenoval Karlův otec Ludvík II. Němec již v roce 871.[3]

Svatopluk se svým vojskem následně nedaleko Dunaje tvrdě zaútočil na Vilémovce. Zajal, zmrzačil a zabil Werinhara, zmrzačil jeho příbuzné i jejich spojence. Zajatcům dal useknout pravou ruku či byli zbaveni jazyka a genitálií.[4] Zbývající synové uprchli z Karlovy suzerenity k jižnímu sousedovi Arnulfovi Korutanskému, synovci Karla Tlustého, který se tímto svému strýci odcizil. Svatopluk tedy vyslal k Arnulfovi posly s žádostí o vydání Vilémovců, což po Arnulfově odmítnutí eskalovalo ve válku mezi Svatoplukem a Arnulfem. Svatopluk shromáždil na třicet tisíc vojáků, většinou Moravanů, ale také mužů naverbovaných z okolních zemí, a vydal se na jih.[1]

Při průchodu Východní markou byl k obyvatelstvu krutý, celou zemi drancoval a pustošil. Po prvním tažení se vrátil s uloupenou kořistí na Moravu a ihned se vydal znovu na jih, aby si území zcela podrobil. Bratři Megingoz a Pabo se mu pokoušeli ubránit patrně někde kolem Balatonu, ale nakonec byli zahnáni do řeky Ráby, kde oba utonuli.[1] Po dvou a půl letech Svatoplukova drancování se sám Karel vydal přes Bavorsko na východ, aby dalšímu řádění zabránil a sjednal mír.[5] Setkání Karla a Svatopluka se konalo na podzim roku 884, na vrcholu Monte Comiana, někde nedaleko Tullnu, který byl hranicí Bavorů a Slovanů.[6] Jednání se účastnil patrně i arcibiskup Metoděj.[7][8] Karel Svatopluka přijal jako svého vazala, a protože měl Svatopluk v té době velký respekt ve Východofranské říši, tak Karel uznal všechny jeho územní zisky. Svatopluk na oplátku dal Karlovi slib míru, který během Karlova života neporuší.

Velkomoravská říše se rozrostla až k Vídni a na východě až k řece Drávě. Arnulf Korutanský si uvědomil sílu a moc velkomoravského knížete Svatopluka, proto s ním uzavřel mír. Vzájemná nedůvěra obou vládců byla přesto patrná a přetrvávala i nadále. Mezi Moravany a Arnulfem nebylo skutečné dohody dosaženo ani na konci roku 885.

Válka Vilémovců ukázala sílu Svatopluka a Velkomoravské říše a zároveň posílila jeho postavení vzhledem k Východofranské říši.

Poznámky

  1. ↑ Svatopluk nemohl zapomenout na křivdy z roku 871, při kterých se Vilém II. s Engilšalkem I. chtěli zmocnit velkomoravského stolce, zatímco on byl vězněn Karlomanem. Když byl kníže Svatopluk propuštěn, spojil se s prozatímním knížetem Slavomírem a v neustálých vzájemných bojích obě markrabata nakonec Moravané zabili.

Reference

  1. ↑ a b c d e Tragédie rodu Vilémovců aneb Svatoplukova krutá msta. www.e-stredovek.cz [online]. Středověk, 2006-05-03 [cit. 2024-07-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ BOWLUS, Charles R. Franks, Moravians, and Magyars: The Struggle for the Middle Danube, 788-907. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 1995. 420 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-3276-9. S. 238. (anglicky) 
  3. ↑ MACLEAN, Simon. Kingship and Politics in the Late Ninth Century: Charles the Fat and the End of the Carolingian Empire. [s.l.]: Cambridge University Press, 2003. ISBN 978-1-139-44029-5. (anglicky) 
  4. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy : Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. [s.l.]: Lidové noviny ISBN 9788071064824. 
  5. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců: vstup Čechů do dějin, 530-935 [online]. Praha: Lidové noviny, 1997, rev. 2008-06-17. Dostupné online. 
  6. ↑ ŠIMÍK, Petr. Fuldské anály 884 - setkání na Monte Comianu. www.moraviamagna.cz [online]. Moravia Magna, 2006 [cit. 2020-01-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ VAŠICA, Josef. Literární památky epochy velkomoravské : 863-885. Praha: Vyšehrad, 2014. 364 s. ISBN 9788074292170. 
  8. ↑ KOLÁŘ, Jaroslav. Středověké legendy o českých světcích [online]. Praha: Lidové Noviny, 1998, rev. 2008-08-26. Dostupné online. 

Literatura

  • REUTER, Timothy. The Annals of Fulda [online]. 2010-02-26 [cit. 2020-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-02-26. (anglicky)