Války růží

Války Růží
Trhání červených a bílých růží v zahradách, alegorická freska Henryho Payne, 1910
Trhání červených a bílých růží v zahradách, alegorická freska Henryho Payne, 1910

Trvání22. května 145524. května 1487
MístoAnglie, Wales, Calais
Příčinyspor o následnictví
Výsledeknástup Tudorovců na anglický trůn
Strany
Lancasterové
Tudorovci
podpora:
Francouzské království Francie
Skotské království Skotsko
Anglické království Wales
Bretaňské vévodství Bretaň
yorkští povstalci
Yorkové

podpora:
Burgundsko Burgundsko
Irské lordství Irsko
Bretaňské vévodství Bretaň

Velitelé
Ztráty
neznáméneznámé

105 000 mrtvých celkem
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Války růží (14551487) byla série bitev občanské válkyAnglii mezi spojenci rodů Lancasterů a Yorků. Příčiny konfliktu sahaly až k roku 1399, kdy přívrženci Lancasterů svrhli krále Richarda II. a ustavili novým králem Jindřicha IV. Po smrti jeho syna Jindřicha V. roku 1422 vládla zemi regentská rada místo nezletilého Jindřicha VI. Rozkrádání královského majetku regentskou radou a neúspěchy ve stoleté válce vedly Richarda Plantageneta z Yorku k mobilizaci vojenských sil proti královým rádcům.

Když anglické vojsko roku 1453 zažilo ve stoleté válce definitivní porážku, král se zhroutil a Richard Plantagenet byl jmenován protektorem Anglie. Jeho opatření vedoucí k hospodářské obnově a posílení bezpečnosti však král zrušil poté, co nabyl roku 1455 vědomí. York musel Londýn opustit a ještě ve stejném roce pak došlo k první bitvě mezi Lancastery a Yorky. Vítězství v této bitvě a další záchvat krále znamenaly pro Yorka návrat do funkce protektora, setkal se však se silným odporem královny Markéty z Anjou. Po několika bitvách roku 1459 musel Richard Plantagenet a jeho spojenci prchnout ze země. Když se následujícího roku Yorkové vrátili s armádou, nevystupoval již jen proti královým rádcům, nýbrž již usiloval o královskou korunu. Tu se mu však nepodařilo získat, neboť v prosinci roku 1460 byl Richard Plantagenet zabit v bitvě u Wakefieldu.

Bílá růže Yorků a červená růže Lancasterů
Dobová miniatura zobrazující bitvu u Tewkesbury

Jeho syn Eduard se však dokázal prosadit, zvítězil roku 1461 nad Lancastery a nechal se jako Eduard IV. korunovat. Postupem času se však začaly projevovat rozpory mezi ním a jeho spojencem Richardem Nevillem z Warwicku, které nakonec přerostly v otevřený boj. Warwick se spojil se šlechtou, jež byla nespokojena se vzestupem „nové šlechty“, kterou Eduard IV. podporoval. Warwick se svým vojskem roku 1469 zaznamenal porážku a musel prchnout do Calais, tam se však spojil s Markétou z Anjou a jejich společné síly se roku 1470 vylodily v Anglii a donutily zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Následujícího roku se Eduard IV. vylodil v Anglii a lancasterské vojsko porazil. Mnozí Lancasterové byli popraveni a zavražděn byl také uvězněný Jindřich VI.

Ještě během dalších let Eduardovy vlády se vyskytly spory mezi Yorky, které vyvrcholily po jeho smrti roku 1483. Eduard IV. si přál, aby se protektorem stal jeho bratr Richard, královna Alžběta Woodvillová však nechala korunovat svého nezletilého syna Eduarda V. Richard se rozhodl prosadit silou, popravil představitele Woodvillů a mladičkého Eduarda V. i s jeho bratrem Richardem dal střežit v londýnském Toweru a nechal se jako Richard III. korunovat. Dodnes není objasněno, co se s malými Princi z Toweru přesně stalo.

Proti Richardovi III. však stále více rostla opozice, jejímž představitelem se stal Jindřich Tudor, jenž přebýval v exilu v Bretani. Ten se roku 1485 se svými přívrženci vylodil ve Walesu a po vítězství nad Richardem III. v bitvě u Bosworthu přijal jako Jindřich VII. královskou korunu. Několik dalších povstání již pak postavení nového krále neohrozilo.

Příčiny války

Zjednodušený rodokmen potomků Eduarda III., červeně vyznačeni králové

Nastolení lancasterské dynastie

Příčinou válek růží byly události, jež se odehrály dávno před vypuknutím války. Roku 1377 zemřel král Eduard III., jeho dědic Černý princ Eduard však zemřel rok před ním. Nárok na trůn měl tedy syn Černého prince, nezletilý Richard II. (1377–1399), jehož regentem se stal jeho strýc Jan z Gentu. Roku 1387 Richard II. dosáhl zletilosti; počínal si však svéhlavě a neopatrně, což způsobovalo jednak hospodářské potíže, hlavně však odpor šlechty. Když roku 1398 zemřel Jan Gentský, Richard II. majetek svého bývalého regenta svévolně zabavil. Šlechta se cítila být ve svých právech ohrožena, a tak se v čele s Jindřichem Bolingbrokem, dědicem lancasterského vévody Jana Gentského, vzbouřila a Richarda II. svrhla. Králem se pak stal Jindřich Bolingbrok jakožto Jindřich IV. (1399–1413).[1]

Tímto ovšem byl zcela opominut nárok větve Lionela z Antwerp, druhorozeného syna Eduarda III. Toho sesazený Richard II. využil a za svého nástupce určil Lionelova vnuka Rogera Mortimera. Ten však zemřel bez dětí a své dědictví i s nárokem na trůn odkázal na Richarda z Cambridge, vévodu z Yorku. Navíc svržení krále bylo útokem na princip božského původu královské moci. Jindřich IV. vládl jako „první mezi rovnými“, tento nový princip jej však již nechránil tolik jako idea posvátného původu královské moci. Jindřich IV. a jeho syn Jindřich V. (1413–1422) byli schopnými vládci a dokázali případný odpor zpacifikovat. Důležitým povstáním se stal pokus Richarda z Cambridge o svržení krále roku 1415, který se však nepodařil; Richard z Cambridge byl popraven a pětiletý syn Richard Plantagenet z Yorku zatím nepředstavoval žádnou hrozbu. Podporu si Jindřich V. zajistil také úspěchem ve stoleté válce.[2]

Nestabilita za vlády Jindřicha VI.

Svatba Jindřicha VI. s Markétou z Anjou

Roku 1422 ovšem Jindřich V. neočekávaně zemřel a krom královské koruny zanechal svému devítiměsíčnímu synu Jindřichovi VI. také pokračující válečný konflikt ve Francii. V regentské radě se rozpoutaly spory o moc zejména mezi Humphreym z Gloucesteru a Beauforty, které regent Jan z Bedfordu až do své smrti roku 1435 jen stěží dokázal tlumit.[3] Krom toho se snažila získat vliv také rodina de la Pole, jež zbohatla svým obchodem s vlnou, byla povýšena do šlechtického stavu a získala vévodství Suffolk.[4]

Narůstající spory u dvora se odrážely v celé zemi. Bohatnoucí střední třída (yeomani) se snažila získat politickou moc na úkor šlechty, autorita krále i církve upadala, kriminalita narůstala. K tomu všemu přistupovaly neúspěchy ve stoleté válce: francouzská vojska ovládala stále více území, a když roku 1444 došlo k anglo-francouzskému jednání v Toursu, požadovali Francouzi uzavření příměří, stažení anglických jednotek do Calais a sňatek již zletilého Jindřicha VI. s Markétou z Anjou, aniž by Jindřich VI. obdržel nějaké věno. Nejvlivnější postavení v královské radě zastával Vilém de la Pole ze Suffolku, jenž svatbu prosadil. Když se však anglická posádka ve Francii dozvěděla potupné okolnosti sňatku, odmítla se stáhnout, takže boje ve Francii pokračovaly. Francouzská vojska však nakonec anglickou armádu do roku 1453 zatlačila do Calais.[5]

Jindřich VI.

Jindřich VI. představoval umírněného a nerozhodného panovníka, který se spíše než o vládu zajímal o náboženství a vzdělání. Ačkoli se u něj někdy projevovala také tvrdohlavost a pomstychtivost, hlavní iniciativu převzala jeho manželka Markéta z Anjou, jež na něj měla značný vliv. Upřednostňovala Somersety a Suffolky, pronásledovala Gloucestery a snažila se také omezit vliv Richarda Plantageneta, ačkoli ten doposud věrně sloužil králi. Boje ve Francii značně vyčerpávaly královskou pokladnu a královi rádci (Somerseti a Suffolkové) doporučovali královi, aby se svého majetku zbavoval, aby se tohoto majetku posléze zmocnili. Autorita krále dále klesala, narůstaly potyčky mezi šlechtici. Šlechta se zároveň snažila upřít volební právo yeomanům a nižším vrstvám obyvatelstva. Neúspěchy ve Francii a hroucení zkorumpovaného systému však pro Suffolky nakonec znamenal katastrofu. Vilém ze Suffolku byl na popud parlamentu roku 1450 uvězněn, poté králem vypovězen ze země a při své cestě z Anglie zlynčován námořníky.[6]

Rebelie a nepokoje

Bitva u Castillionu roku 1453, definitivní porážka Anglie ve stoleté válce

Vyhnání Viléma ze Suffolku však nepředstavovalo dostatečné řešení. Jack Cade, irský zloděj, který se prohlašoval za příbuzného Richarda Plantageneta z Yorku, požadoval navrácení rozkradeného královského majetku. Král jeho stoupence začal pronásledovat, mnozí z nich však byli veteráni z  francouzských válek, takže královské vojsko porazili, a dokonce ovládli Londýn. Londýňané sice povstalce z města vyhnali a Cade byl zabit, avšak nepokoje se po zemi šířily dále.[7]

Samotný Richard Plantagenet neusiloval o trůn, nýbrž o nápravu poměrů a odstranění zkorumpovaných rádců, zejména Edmunda Beauforta ze Somersetu, jenž nahradil Suffolka. Yorkův návrat z Irska a pochod na Londýn úspěch vyjednávání se Somersetem nezajistil a protisomersetský parlament byl rozpuštěn. Po další mobilizaci Yorkových sil proti Somersetovi byl York prohlášen za vzbouřence a Somerset za oddaného poddaného krále. Téměř došlo k vojenskému střetu, král však nechal Yorka zrádně zatknout, donutil jej přísahat, že již nikdy nesvolá armádu proti králi, a pak jej propustil. Spor získal další rozměr, když se do něj přimíchaly spory konkurenčních rodů Nevillů a Percyů. Král podle nich dědické spory vyřešil nespravedlivě, a tak se Nevillové rozhodli získat podporu u Yorka, zatímco Percyové u Somerseta. Když byli roku 1453 Angličané ve Francii definitivně poraženi, král zešílel. Dočasnou vládu vykonávala královská rada, jež však nedisponovala autoritou. V zemi propukla anarchie a Percyové přepadli Nevilly.[8]

Do toho královna Markéta z Anjou porodila syna Eduarda (byť bylo veřejným tajemstvím, že jeho otcem není král, nýbrž Somerset), což jen zvětšilo obavy z moci Somersetů; York přijel na pozvání biskupů do Londýna, prosadil se v královské radě a Somerset byl uvězněn. Parlament jmenoval Yorka regentem, který byl záhy jmenován také protektorem Anglie a hlavním královským rádcem. York se snažil ozdravit královské finance, redukoval náklady královské domácnosti, vyplatil zpožděné platy dvorským služebníkům, usiloval o urovnání sporů v zemi a o zneškodnění pirátů v okolí anglických břehů. Když se však král začal uzdravovat a nabývat vědomí, propustil Somerseta z vězení a Yorkova opatření rušil.[9]

Počáteční fáze (1455–1461)

Věž ve St Albans

Počáteční převaha a rozprchnutí Yorků (1455–1459)

York tedy raději Londýn roku 1455 opustil. Vzápětí se sešel parlament, na který se však byli pozváni pouze Yorkovi nepřátelé. Yorkova stížnost králi, že nebyl pozván, a požadavek na odstranění Somerseta nebyly vyslyšeny, York proto zahájil tažení a u St Albans se střetl s královským vojskem poté, co vyjednávání se Somersetem selhalo. První bitva válek růží připomínala spíše jen pouliční bitku, trvala jen asi půl hodiny, jednalo se však o první otevřenou srážku YorkůLancastery. Somerset však při ní zahynul a král byl zraněn.[10]

Richard Plantagenet z Yorku opět zdůrazňoval, že nebojuje proti králi, nýbrž proti jeho rádcům. Nyní když hlavní rádce zemřel, doprovodil se svými druhy krále do Londýna. Král vyhlásil všeobecnou amnestii, záhy jej však zasáhl další záchvat deprese, a York byl proto znovu jmenován protektorem Anglie. York se znovu pustil do restituce královského majetku, stále však narážel na odpor protivníků, kteří se koncentrovali okolo královny Markéty z Anjou a disponovali početnou armádou (označovali své uniformy labutí, symbolem prince Eduarda). Po zotavení krále musel York znovu královskou radu opustit, tím však král ztratil veškerou autoritu a v zemi zavládla anarchie.[11]

Ve sporu mezi Yorky již nemohl nikdo zůstat neutrální, celá země se proto rozštěpila na dva nesmiřitelné tábory. Roku 1459 se královna cítila již dostatečně vojensky silná, takže došlo k bitvě u Blore Heath, jež ovšem znovu skončila vítězstvím Yorků. V následující bitvě u Ludford Bridge však získali Lancasterové navrch a Yorkové se rozprchli: York prchl do Irska, Richard Neville ze Salisbury, Richard Neville z Warwicku a Yorkův syn Eduard z March do Calais. Královna Markéta z Anjou s královým souhlasem ovládla veškeré záležitosti, obvinila Yorky z velezrady a prosadila konfiskace jejich majetku.[12]

Triumf a pád Richarda Plantageneta (1460)

Mnozí Angličané však vůbec nebyli přesvědčeni o tom, že by York byl zrádce. Moc Yorků navíc nebyla zlomena: Warwick a Salisbury ovládli bohaté Calais a přes moře podnikali nájezdy na Kent. Roku 1460 se Yorkové vylodili v Sandwichi. York zatím zůstal v Irsku a vylodil se v Chesteru poté, co vojska jeho přívrženců zvítězila nad Lancastery v bitvě u Northamptonu a zajala krále. Richarda Plantageneta v Londýně přivítali jako krále, parlament, církevní představitelé i jeho přátelé jej však zrazovali od toho, aby si královský titul nárokoval. Parlament nakonec zákonem Act of Accord ustanovil, že králem zůstane Jindřich VI., následnictví „syna“ Eduarda však zrušil ve prospěch Yorka.[13]

Trosky hradu Sandal

Tento vývoj byl ovšem zcela nepřípustný pro Lancastery, kteří opět shromáždili své vojsko a začali plenit Yorkovy pozemky. York mobilizoval své síly a přesunul je v prosinci 1460 na hrad Sandal, kde je Lancasterové oblehli. Yorkové z hradu vyšli, aby se se svými protivníky utkali v bitvě u Wakefieldu. Yorkové však utrpěli drtivou porážku: Richard Plantagenet z Yorku byl zabit, Richard Neville ze Salisbury a Yorkův druhý syn Edmund byli krátce po bitvě Lancastery popraveni.[14]

Nastolení Eduarda IV. (1461)

Na základě zákona Act of Accord měl ovšem nárok na trůn Yorkův syn Eduard, jenž roku 1461 zvítězil v bitvě u Mortimer's Cross nad Lancastery vedenými Jasperem Tudorem. Markéta z Anjou však mezitím odcestovala do Skotska, kde získala podporu. Odtud táhla se svým vojskem na Londýn. Warwick se opevnil v St Albans, jeho postavení však bylo vyzrazeno a jeho vojsko v druhé bitvě u St Albans utrpělo porážku. Markétě se nakonec podařilo osvobodit Jindřicha VI., Londýňané vystrašení zvěstmi o lancasterském drancování měst odmítli Lancasterům otevřít brány města.[15]

Eduard IV.

Místo toho vstoupil do Londýna Yorkův syn, jenž byl jako Eduard IV. prohlášen králem v naději, že bude vládnout lépe než Jindřich VI. Nový král získal lidovou podporu a Lancasterové oslabení návratem Skotů do Skotska se museli stáhnout na sever. V mohutné bitvě u Towtonu Yorkové nakonec zvítězili, Markéta z Anjou se svým synem Eduardem prchla do Skotska a lancasterské vojsko se rozpadlo.[16]

Vláda Yorků (1461–1485)

Spory Eduarda IV. s Warwickem (1461–1469)

Po nastolení Eduarda králem se začal v zemi pomalu obnovovat pořádek, oživovat obchod a nastolovat právní stav. Markéta z Anjou se se synem Eduardem přesunula do Francie, kde však nebyli příliš vítanými hosty, a tak je francouzský král Ludvík XI. vybavil malým vojskem, se kterým se roku 1463 vylodili v Northumberlandu, obsadili zde několik hradů, pak však byli roku 1464bitvě u Hedgeley Moor a v bitvě u Hexhamu poraženi a mnozí lancasterští velitelé byli zabiti (Jindřich Beaufort ze Somersetu). Šarvátky však na severu Anglie pokračovaly i v následujících letech.[17]

Brzy po korunovaci Eduarda IV. se začaly projevovat rozpory mezi ním a Warwickem, od jehož vlivu se chtěl král osamostatnit. Warwick se orientoval na Francii a vyjednával pro Eduarda s francouzským králem svatbu. Anglický král, orientující se na Burgundsko a Flandry, však Warwicka veřejně znemožnil, když v parlamentu oznámil, že je již několik měsíců ženatý s Alžbětou Woodville, vdovou po Janu Greyovi, který byl zabit v první bitvě u St Albans, kde bojoval za Lancastery.[18]

Richard Neville z Warwicku

Rovněž prosazování Woodvillů („nové šlechty“) do úřadů na úkor dosud věrných Nevillů nesl Warwick velmi nelibě. Když se pak králova sestra provdala za burgundského vévodu Karla Smělého, začal se Warwick spojovat se „starou šlechtou“ a královým bratrem Jiřím Plantagenetem z Clarence proti králi. Roku 1469 začal Warwick na severu Anglie verbovat vojsko a při svém tažení zvítězili nad královským vojskem v bitvě u Edgecote Moor. Král však Warwicka překvapil, když nechal rozpustit vojsko a svěřil se do rukou arcibiskupa z Yorku, tedy pod ochranu církve. Warwick nevěděl, jak dále pokračovat a stáhl se na sever.[19]

Obnovení války (1470–1471)

Warwick a Clarence poté prchli do Calais. Warwick viděl, že nyní musí hledat mocnějšího protikrále a navázal kontakty s Markétou z Anjou, jež nakonec svolila ke sňatku svého syna Eduarda s Warwickovou dcerou. Zrazený Clarence proto obnovil své styky s Eduardem IV. Roku 1470 se Lancasterové s podporou Francie vylodili v Anglii a zcela zaskočeného Eduarda IV. donutili uprchnout do Burgundska. Warwick pak nechal Jindřicha VI. znovu korunovat králem a sám si přivlastnil roli královského místodržícího. Parlament prohlásil Eduarda IV. za nemanželského potomka a za právoplatného dědice trůnu ustanovil Jiřího z Clarence.[20]

Warwick se po příslibu podpory ze strany francouzského krále chystal napadnout Burgundsko. To přimělo burgundského panovníka k tomu, aby Eduardovi poskytl finanční prostředky a vojsko pro invazi do Anglie. Eduard se vylodil s malým vojskem na yorkshirském pobřeží, krátce nato obsadil York a při tažení na Londýn se jeho vojsko postupně zvětšovalo. Jiří z Clarence definitivně lancasterskou stranu opustil, Warwick se vyhýbal přímému boji, takže Eduard IV. nakonec vstoupil do Londýna, kde znovu přijal korunu.[21]

Bitva u Barnetu (1471)

Teprve poté došlo ke střetu s Warwickovým vojskem. V nepřehledné bitvě u Barnetu se Warwickovo vojsko rozpadlo a Warwick sám byl zabit. Mezitím se do Anglie vrátila Markéta z Anjou i se sedmnáctiletým synem Eduardem a shromažďovala kolem sebe lancasterské vojsko i přes zprávu o Warwickově prohře. V nastalé bitvě u Tewkesbury král Eduard IV. rychle zvítězil, Markétin syn Eduard a Edmund Beaufort ze Somersetu zabiti a Markéta samotná zajata. Uprchnout ze země se však podařilo Jasperu Tudorovi, což byl lancasterský vojevůdce a syn z druhého manželství vdovy po Jindřichovi V., Kateřiny z Valois, a jeho synovci Jindřichovi Tudorovi. Po návratu Eduarda IV. do Londýna byl v Toweru ubit Jindřich VI.[22]

Spory mezi Yorky (1471–1485)

Po bitvě v Tewkesbury Eduard IV. konečně ovládl celou Anglii a bezprostřední ohrožení jeho moci pominulo. Přežili však dva potenciální uchazeči o trůn: Eduardův přebíhavý bratr Jiří z Clarence a Jindřich Tudor, který utekl do Bretaně. Clarence se na poslední chvíli přiklonil k Eduardovi IV., byl však přesto za trest zbaven svého majetku. To mu však nebránilo v tom, aby vedl spor se svým dalším bratrem Richardem z Gloucesteru o Warwickovo dědictví.[23] Clarence nakonec získal polovinu Warwickova majetku, další svévolné jednání a svérázné vykonávání práva však vedlo k jeho zatčení. Parlament jej za justiční vraždu a věrolomnost odsoudil k smrti. Clarence se však nedočkal řádné popravy, nýbrž roku 1478 zemřel v Toweru za nejasných okolností.[24]

Tím však napětí mezi Yorky nepominulo. Vynořily se totiž další spory, tentokrát mezi královninou rodinou Woodvillů a Richardem z Gloucesteru, jenž opíral svou moc zejména o svá velká území v severní Anglii a o svou popularitu. Napětí bylo o to větší, že Eduard IV. měl dosud jen dvě malé děti, a tak se podle něj měl případně protektorem stát Richard. Když však Eduard IV. roku 1483 zemřel, požádala královna Alžběta Woodville o regentství a o korunovaci jejího syna. Novým králem se tedy stal Eduard V., aniž by však Richard byl informován. Richard proto začal mobilizovat vojsko, aby se prosadil jako protektor. Nechal pak popravit některé významné představitele rodu Woodvillů a dvanáctiletého Eduarda V. i s jeho bratrem Richardem nechal uvěznit v Toweru. Děti Eduarda IV. byly nakonec prohlášeny za nelegitimní a parlament i Londýňané v naději, že tak spory skončí, vyzvali Richarda z Gloucesteru, aby jakožto Richard III. přijal korunu.[25]

(c) John Taylor, CC BY 2.0
Bitva u Bosworthu (1485)

Záhy však v zemi vypuklo povstání. Jeho cílem bylo zprvu osvobození Eduarda V. a jeho bratra z vězení, když se však rozšířila zpráva o tom, že byli ve vězení zabiti, usilovali povstalci o zavraždění Richarda III. a nastolení Jindřicha Tudora, který se měl oženit s dcerou Eduarda IV. Alžbětou z Yorku, čímž mělo dojít ke spojení lancastersko-tudorovské dynastie s yorskou. I přes potlačení povstání Richard III. rychle ztrácel podporu a mnozí odcházeli za Jindřichem Tudorem do Bretaně.[26]

Jindřich VII. Tudor

Jindřich Tudor se nakonec se svými přívrženci roku 1485 vylodil u Milford Haven v jižním Walesu. Richard III. na svou podporu jen těžko sháněl vojáky, a tak jeho vojsko v bitvě u Bosworthu zaznamenalo porážku a on sám padl. Tudor byl korunován jako Jindřich VII. a oženil se s Alžbětou z Yorku. Parlament jeho pozici potvrdil. Následovalo ještě několik neúspěšných povstání, jež však byla (například v bitvě u Stoke roku 1487) potlačena. Svou moc Jindřich VII. upevňoval také popravami svých odpůrců (například roku 1499 byl popraven Perkin Warbeck, jenž uváděl, že je Richard, mladší ze dvou synů Eduarda IV. uvězněných v Toweru).[27]

Jindřich VII. Tudor

Důsledky

Růže Tudorovců

Nejzřejmějším důsledkem byl pád rodu Plantagenetů, který byl na anglickém trůnu nahrazen rodem Tudorovců, který v následujících letech dramaticky změnil Anglii. Šlechta utrpěla během těchto válek, doprovázených důsledky morové nákazy černého moru, velké ztráty moci ve prospěch vznikající skupiny obchodníků a centralizované královské moci v době vlády Tudorovců. Ohlásila konec středověku v Anglii a příchod renesance.

Na druhé straně se uvádí, že hrůzy válek byly zveličovány Jindřichem VII., aby tak zvětšil své zásluhy o uklidnění situace a dosažení míru. Obchodníci i prostý lid byli daleko méně zasaženi, než některé oblasti na kontinentu strádající z dlouhého obléhání a plenění. I když existovala dlouhá obléhání, vyskytovala se v málo osídlených oblastech. Pokud se vojska potkala v hustě osídleném území, jejich konflikt byl rychle vyřešen bitvou.

Války byly pro Anglii tragické ztrátou převážné části území ve Francii. I když angličtí panovníci pokračovali ve výbojích na kontinentu, ovládnutí území, které dříve patřilo pod anglickou správu, se nepodařilo obnovit. Ve skutečnosti někteří panovníci z kontinentu (Burgundsko a Francie) hráli klíčovou roli v průběhu války v Anglii, poskytnutím azylu a financí poraženým šlechticům, podporujíce tak trvání této války aby zabránili existenci jednotné a silné Anglie.

Poválečné období přineslo změnu i v postavení šlechticů a jejich možnosti shromáždit a vyzbrojit své vlastní vojsko, což jim Jindřich zakázal. Nemohli tak bojovat proti sobě ani proti králi. Spory šlechticů tak byly řešeny především u královského dvora s velkým vlivem krále.

Klíčové osobnosti

Bitvy

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wars of the Roses na anglické Wikipedii.

  1. NEILLANDS, Robin. Války růží. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0457-X. S. 13–16. Dále jen Neillands (1994). 
  2. Neillands (1994). S. 16–19.
  3. Neillands (1994). S. 20–26.
  4. Neillands (1994). S. 19.
  5. Naillands (1994). S. 21–30.
  6. Neillands (1994). S. 31–40.
  7. Neillands (1994). S. 44n.
  8. Neillands (1994). S. 45–52.
  9. Neillands (1994). S. 53–58.
  10. Neillands (1994). S. 60–64.
  11. Neillands (1994). S. 65–68.
  12. Neillands (1994). S. 69–75.
  13. Neillands (1994). S. 76–83.
  14. Neillands (1994). S. 83–85.
  15. Neillands (1994). S. 86–88.
  16. Neillands (1994). S. 89–93.
  17. Neillands (1994). S. 94–102.
  18. Neillands (1994). S. 103–106.
  19. Neillands (1994). S. 106–116.
  20. Neillands (1994). S. 117–124.
  21. Neillands (1994). S. 124–126.
  22. Neillands (1994). S. 126–131.
  23. Neillands (1994). S. 134–137.
  24. Neillands (1994). S. 140–144.
  25. Neillands (1994). S. 144–163.
  26. Neillands (1994). S. 164–174.
  27. Neillands (1994). S. 175–185.

Literatura

  • NEILLANDS, Robin. Války růží. Praha: Naše vojsko, 2002. 187 s. ISBN 80-206-0620-3. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Banner of the Lordship of Ireland.svg
Autor: NsMn, Licence: CC BY 3.0
The banner of the Lordship of Ireland, SVG version.
Jindrich6 marketaAnjou.jpg
Svatba Jindřicha VI. s Markétou z Anjou.
Arms of Elizabeth Woodville.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Arms of Queen Elizabeth Woodville. The arms of her husband King Edward IV impaling her own, grand quarterly of 6. Text from: David Broomfield BA (Hons), The Heraldry of Queens’ College, Cambridge [1]:

Elizabeth used a coat of arms of six quarters that of her father being relegated to the most junior position. Instead her noble and quasi-royal connections on her mother’s side were given prominence.

  • 1:LUXEMBURG: Argent, a lion rampant double queued gules ducally crowned or (Limburg). Jacquetta’s father was a descendant of the Counts and Dukes of Limburg whose arms these are. The cadet branch of Luxemburg placed the red lion on a field of silver and blue bars. With the extinction of the senior line Count Peter’s branch assumed the original Limburg arms. At Queens’ College the lion is sometimes shown with only one tail and sometimes without the crown.
  • 2: BAUX: Quarterly of 4:
    • 1&4: Gules, a star of eight points argent (should be a star of sixteen points ?)
    • 2&3: Azure semy de lis. Jacquetta’s mother was Margaret daughter of Francis of Baux Duke of Andria. The star is usually shown with straight arms, Queens’ sometimes shows it as an estoile (with wavy arms).
  • 3: LUSIGNAN/CYPRUS: Barry of eight argent and azure, a lion rampant gules. The claim to the Kingdom of Cyprus is the most tenuous of all the Woodville quarterings. With the extinction of the legitimate line of the Kings of Cyprus the Republic of Venice had a plan to purchase the claims of Charlotte de Lusignan, Queen of Cyprus (1444-1487) (the eldest and only surviving daughter of King John II of Cyprus and Helena Palaiologina) and Catarina Cornaro, former Queens of Cyprus, and cede them to Anthony Woodville 2nd Earl Rivers the brother of Elizabeth. The plan came to nothing when Anthony died. These arms are very similar to those of the Counts of Luxemburg. The key differences being the lion has only one tail and (usually) no crown. The arms of Lusignan were originally Barry argent and gules (de Valence whose arms appear in those of Pembroke was a cadet branch) to this was added a lion rampant. According to Gelre’s Wapenboeck (1334-72) the lion was crowned.
  • 4: URSINS / ORSINI: Bendy argent and gules, on a chief argent fimbriated in base or a rose gules barbed and seeded proper. Margaret of Baux (see above) was the daughter of Francis Duke of Andria and Sueva daughter of Nicolo Orsini Count of Nola. The Orsini (Ursins is a corruption of the name) were a powerful Roman family. The arms of Orsini are sometimes shown as gules three bends argent. In addition a green snake sometimes appears on the gold fillet under the rose.
  • 5: ST POL: Gules, three pallets vair on a chief or a label of five points azure. Jacquetta’s great grandfather Guy I Count of Ligny married Mahaut de Chatillon daughter and heiress of John Count of St Pol. Guy became Count of St Pol jure uxoris. Marie daughter of Guy IV of Chatillon Count of St Pol d.1317 married Aymer of Valence Earl of Pembroke and founded Pembroke College, Cambridge, she was the aunt of John Count of St Pol. The versions of these arms in Queens’ are many and varied. Guy III of Chatillon was a younger son, his elder brother took the County of Blois whilst he became Count of St Pol, as such he differenced his arms by adding a label. The label is sometimes shown with 3 or 4 “points”.
  • 6: WOODVILLE: Argent, a fess and canton conjoined gules. Sir Richard Wydeville (or Woodville) 1385-1441 was the Steward to the Duke of Bedford, Constable of the Tower of London and Captain of Calais. His son Sir Richard 1st Earl Rivers married Jacquetta of Luxemburg and was the father of Elizabeth the co-foundress of Queens’. The family were thought to be of lowly birth, far too lowly for a daughter to espouse a King. For this reason both the 1st Earl’s and Elizabeth’s coats of arms were aggrandised to make them appear nobler if not actually royal
Arms of the Prince of Wales (Modern).svg
Autor: , Licence: CC BY-SA 3.0
'’’Coat of Arms of the Princes of Wales’’’ with France Modern
Bandera de Borgoña.svg
Top left and bottom right: New Burgundy—blue, gold fleurs de lys, red and white border. Top right: Old Burgundy—blue and gold stripes with red border and Brabant—gold lion with red tongue and claws, on black. Bottom left: Old Burgundy as above and Limburg—red lion, gold claws and crown, on white. Center shield: Duchy of Flanders—black lion with red tongue and claws, on gold.
Arms of Margaret of Anjou.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Arms of Margaret of Anjou. Blason: Parti per pale. Dexter: grand parti per pale, grand dexter: France moderne (for Henry VI as claimant to the throne of France); grand sinister: quarterly 1 and 4 - France moderne, 2 and 3 - England (for Henry VI of England). Sinister: grand parti of six (three over three), i. Barry of eight Argent and Gules (for the Kingdom of Hungary); ii. Azure seme-de-lys Or a label of three points Gules (France ancient a label of three points Gules) (for the Angevin Kingdom of Naples); iii. Argent a cross potent Or cantoned by four crosslets Or (for the Latin Kingdom of Jerusalem); iv. Azure seme-de-lys Or a bordure Gules (France ancient a bordure Gules) (for the County of Anjou); v. Azure crusily fitchy two barbels addorsed Or (for the Duchy of Bar) note: the barbels should be addorsed (dorsal fins toward center); vi. Or a bend Gules three alerions Argent (for the Duchy of Lorraine).

Text from: The Heraldry of Queens’ College, Cambridge By David Broomfield BA (Hons)[1]

The curious agglomeration of quarterings in Margaret’s arms can be traced back to the first House of Anjou. Charles Count of Anjou and Maine (d.1285) was the youngest son of Louis VIII King of France. He conquered the Hohenstaufens and made himself King of Naples and Sicily, he also purchased a claim to the, by then fictional, Kingdom of Jerusalem. King Charles’s arms were those of Anjou (Ancient), France differenced by a red label, and Jerusalem. Charles’s son, Charles II King of Naples married Mary daughter of Stephen V and sister of Ladislaus IV Kings of Hungary. Their eldest son, Charles “Martel”, founded his own line of Kings of Hungary that died out in 1382. Charles and Mary’s daughter Margaret married Charles Count of Valois the son of Philip III King of France. Charles of Naples granted to Charles of Valois the Counties of Anjou and Maine. When Joanna Queen of Naples died she bequeathed the kingdom of Naples to Louis Duke of Anjou. Louis was the great grandson of Margaret of Anjou and Charles of Valois. This the second House of Anjou used the arms of France differenced by a red border, giving us Anjou (Modern). Rene, grandson of Louis I, was Duke of Anjou and Titular King of Naples and Jerusalem and by virtue of his marriage to Isabel of Lorraine he was also Duke of Lorraine and Bar. Queen Margaret was Rene’s daughter. Her arms can be delineated thus: HUNGARY: Barry of eight gules and argent. Though contrary to English heraldry this is how the arms of Hungary were and are shown, the four white bars symbolising the rivers of Hungary. Margaret was descended from Mary sister and heiress of Ladislaus the last King of Hungary of the House of Arpad. Margaret’s father Rene of Anjou, Kings of Naples, always used Barry of eight argent and gules as can be seen from many sources. However, I doubt he ever visited Hungary and his connection with that country was remote but his daughter no doubt took her lead from him when it came to the display of her personal heraldry and passed this on to her College. ANJOU (ANCIENT): Azure semy of fleur de lis or a label of three points gules. These were the arms of the first House of Anjou and borne by Charles d.1285, Count of Anjou, conqueror of Naples and claimant to the throne of Jerusalem. Unfortunately in the painting of the arms in the grant the label is wrongly shown as silver a mistake much repeated about the College. These arms became synonymous with the kingdom of Naples. JERUSALEM: Argent a cross potent between four crosses humetty or. The unique nature of Jerusalem was signified by breaking the cardinal rule of heraldry by placing one metal (gold) on another metal (silver). The cross potent (having flat bars at the ends of the arms) was said to symbolise the letters H and I from “Hierusalem”. Again Cooke’s grant depicts the small crosses between the arms as “potent” while not technically wrong and indeed depicted this way in some Medieval books of arms small plain crosses fit the space better. ANJOU (MODERN): Azure semy of fleur de lis or a border gules. The arms as borne by the second House of Anjou begun by Charles of Valois, Count of Anjou the progenitor of the House of Valois and Naples. BAR: Azure semy of cross crosslets fitchy two barbels hauriant and addorsed. The barbels are clearly punning (or canting) references to Bar. The fish have their heads pointing upwards (as opposed to urinant when their heads are at the bottom of the shield) and addorsed means back to back. The crosses should have a point for the lower arms, some versions at Queens’ have it the same as the other arms. The other usual error is to have a specific number of crosses. “Semy” means that the field is spread with charges and they overlap the edges. Cooke also blazons them as “luces”. In the quarterings used by Rene of Anjou the barbels always grip a cross crosslet fitchy in their mouths. This is well attested in contemporary versions of his arms. In Queens’ they appear thus only once, in the stained glass shield of Queen Margaret’s arms in the Old Senior Combination Room making it likely that these date from the 15th Century. LORRAINE: Or on a bend gules three alerions displayed argent. Alerions are eagles that have neither beaks nor claws. They are best shown with a hole in the middle of the head. It was said that Godfrey of Bouillon (or another) fired an arrow that brought down three birds simultaneously. It is also said that “Alerion” is an anagram of “Lor(r)aine”. In mythology it was said that only two birds existed at any time, they laid a pair of eggs every sixty years and they drowned themselves after hatching. To add to the confusion Cooke describes them as “eagles” and they appear as eagles many times in the

College.
Beaufort Arms (France modern).svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Arms of Beaufort
Royal flag of France.svg
Autor: Oren neu dag (talk), Licence: CC BY-SA 3.0
Royal flag of France before the Revolution (heraldic banner of "France modern")
MS Ghent - Battle of Tewkesbury.jpg
The Battle of Tewkesbury, as illustrated in the Ghent manuscript
Red Rose Badge of Lancaster.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Red Rose of Lancaster.
Royal Banner of Scotland.svg
Autor: Government of Scotland, according to Lyon King of Arms Act 1672
(Vector graphics image by Eyrian), Licence: CC BY-SA 3.0
The Royal Banner of Scotland, also known as the "Lion Rampant", is the banner of the old arms of the King of Scots. It consists of a lion contained within a "tressure flory counter-flory" (In heraldic terminology, it is blazoned as Or, a lion rampant Gules armed and langued Azure within a double tressure flory counter-flory Gules
Drapeau de la province de Bretagne (1532).svg
Autor: This image has been made by GwenofGwened and released under the licenses stated below. You are free to use it for any purpose as long as you credit me as author, Wikimedia Commons as site and follow the terms of the licenses. Could you be kind enough to leave me a message on this page to inform me about your use of this picture., Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of the province of Brittany in 1532 (Ermine plain)
Royal Arms of England (1399-1603).svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Royal Arms of England and France used intermittently (1399-1603)
King Henry VI from NPG.jpg

King Henry VI. Transferred to NPG in 1879. See source website for more details.

This set of images was gathered by User:Dcoetzee from the National Portrait Gallery, London website using a special tool. All images in this batch have an unknown author, but there is strong evidence it was first published before 1923 (based mainly on the NPG's estimated date of the work).
Arms of Edmund Tudor, Earl of Richmond.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Arms of Edmund Tudor, Earl of Richmond. Coat of arms of Edmund Tudor, 1st Earl of Richmond. Although a half brother of Henry VI of England, he had no right to the arms other than as a grant as he and the king shared a mother.
Wars of the Roses, family tree-cs.svg
(c) Daniel Baránek, CC BY-SA 3.0
Války růží, zjednodušený rodokmen, červeně vyznačeni králové
Battle of Bosworth Field diorama.jpg
(c) John Taylor, CC BY 2.0
Bosworth Battlefield Heritage Centre's model diorama of the Battle of Bosworth Field, installed since its establishment in 1974.
Plucking the Red and White Roses, by Henry Payne.jpg
Framed print, "Plucking the Red and White Roses in the Old Temple Gardens" after the original 1910 fresco painting by Henry Albert Payne (British, 1868-1940) based upon a scene in Shakespeare's Henry VI, the original in the Palace of Westminster and a later similar painting by Payne in the Birmingham Museum and Art Gallery, this print marked "copyright 1912 in London & Washington by "The Fine Art Publishing Co., Ltd. London", sight: 20.25"h, 21"w, overall: 27"h, 27.5"w, 9.25lbs.
Arms of Thomas of Lancaster, 1st Duke of Clarence.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Arms of Thomas of Lancaster, 1st Duke of Clarence, second son of King Henry IV. Blason: Arms of King Henry IV a label of three points argent each charged with three ermine spots and a canton gules. Later borne by Richard, Duke of Gloucester (later King Richard III).
SandalCastleWall.jpg
Autor: Abcdef123456 na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, Licence: CC BY 3.0
A view of the remaining wall at Sandal Castle.
Battle of Castillon.jpg
The Battle of Castillon (Hundred Years´ War, 1453)
Royal standard of England (1406–1603).svg
  • Royal Standard of England (1406-1603).
  • Elements of the file were taken from: , and
EdwardIVofEngland-Yorkist.jpg
EdwardIVofEngland-Yorkist
White Rose Badge of York.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
White Rose of York
Battle of Barnet (MS 1168).jpg
Edward (centre) leads his army to victory, as Warwick's men flees to the right
Tudor Rose.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Tudor Rose
Stalbans-tower.jpg
Autor: Ghouston, Licence: CC0
The St Albans clock tower.
Royal Arms of England (1470-1471).svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 3.0
Royal Arms of England (1470-1471). Henry VI of England held claims on the French throne through both his parents but had lost the Hundred Years' War in 1453.
York victory over Lancaster.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 4.0
Image for battles of the Wars of the Roses where York was victorious.